Lidé používají jazyk k vyjádření svých myšlenek a emocí a ke konverzaci mezi sebou. Používáme jej k výměně svých pocitů a zkušeností, k prověřování našeho porozumění světu kolem nás, k pravidelnému obnovování tohoto světa a k neustálému zdokonalování sebe i všech ostatních navzájem, se všemi druhy výsledků. Tímto způsobem neustále vytváříme nové skutečnosti pro sebe a s ohledem na sebe a svět v nejširším smyslu slova. Každý to dělá znovu a znovu a každý svým vlastním způsobem.
To činí rozmanitost lidstva téměř nekonečnou nejen v odlišnosti, ale také v její proměnlivosti. Zalidněné jeviště, na kterém je schopno udržet se pouze poměrně malé množství „herců“. Téměř každý je zaměřen nebo vztahuje svůj život k hmotě, tedy k času a prostoru. Zdá se, že vše pochází z hmoty, času a prostoru. Tato trojice faktorů ustanovuje hranice naší hmotné oblasti, a tak se zdá, že veškerý život probíhá svázaný těmito omezeními a odehrává se na scéně, která je soudobým objektivním světem.
Téměř to vypadá, jako by lidé skončili ve „vyhnanství“, jakoby ve vyhrazeném oploceném uprchlickém táboře, originálním uprchlickém táboře pro celé lidstvo. A toto lidstvo se cítí opuštěné a zoufale hledá smysl toho všeho, protože cítí, že ho žádná „otčina“ nechce v této podobě přijmout.
Budeme-li to hluboce zvažovat, bude toto zoufalství na jedné straně do značné míry pramenit z očekávání, že „bohové“ nakonec s lidmi budou mít soucit; a na druhé straně ze strachu zrozeného z tvrdé zkušenosti, že tato milost nikdy nenastane. Lidé mají obzvláště sklon očekávat svou spásu od něčeho nebo někoho mimo sebe. A pokud k této spáse nedojde, jejich obviňující prsty téměř vždy ukazují „ven“. To může pokračovat během mnoha inkarnací.
Kdo by mohl dosáhnout trvalého míru v tomto vířícím chaosu? V tomto smyslu je výše uvedený titul absurdní nebo alespoň cynický. Nebo snad ne?
Kristus řekl:
Můj lid je ztracen, protože nemá poznání.
To je to největší zlo na tomto světě: Protože ne reptající přírodní lidé z masa a krve mohou být přijati do „Otčiny“ prvotního člověka. To je strašně tragické nedorozumění, věřit tomu, anebo to očekávat, a je to také hlavní živnou půdou pro zoufalství, vykolejení a degeneraci.
Co je to, co umožňuje všemožným druhům náboženství držet z přírody zrozené lidstvo jako rukojmí hrozbami pekla a zatracení? Je dostatečně známo, že tato praxe moci nad přírodně zrozenými lidmi jim přinesla velké bohatství a vliv.
Byla to hloupost pozemského lidstva, která je učinila citlivé na pověry a náboženství? Jako v cynické průpovědi:
Pokud je necháte hloupé, nechám je chudé,
jak údajně kdysi řekl nějaký císař papeži své doby.
Ne, nejde o hloupost, ale rozhodně existují základní, do velké míry nevědomé tužby, které jsou živeny hlubokými lidskými touhami po míru a bezpečí.
Tak dlouho, jak člověk existuje na zemi, bylo v přírodně zrozených lidech vždy přítomno poznání, že stvoření „člověk“ je Božím dítětem. Stejně tak je známo, že tyto znalosti upadly v zapomnění a že byly navíc systematicky odpírány „stádu“ „znalými“ kněžskými „pastýři“ s pozemskými zájmy.
Boží syn/dcera tak skončili v této chaotické hmotné časoprostorovosti zvlášť dramatickým způsobem. Mimochodem je důležité si uvědomit, že pouze naše pozemská perspektiva nás svádí nazývat to „dramatem“.
V Corpus Hermeticum[1], v knize „Poimandrés“, verše 32 až 38, popisuje Poimandrés proces pádu božského dítěte do pozemských sfér následovně:
Duch, otec všech bytostí, který je život a Světlo, vytvořil člověka, jenž mu byl roven a k němuž zaplanul láskou jako k vlastnímu dítěti. Člověk, ta odlika svého otce, byl totiž tuze krásný. Tak se Bůh vpravdě zamiloval do své vlastní podoby a předal jí všechna svá díla.
Když pak člověk pozoroval stvoření, jež démiurgos v ohni vytvořil, také chtěl něco vytvořit, a otec mu to dovolil. Když pak vstoupil do pole démiurgického tvoření, kde měl tvořit po svém, vnímal díla svého bratra, a tito správcové k němu vzpláli láskou a každý z nich mu dal podíl na své úrovni v hierarchii sfér.
Když potom poznal jejich podstatu a získal podíl na jejich povaze, zachtělo se mu prorazit sílu, která obepíná kruhy, a poznat moc toho, jenž panuje nad ohněm.
A maje nejvyšší moc nad světem smrtelných bytostí a všech nerozumných živočichů, protrhl to, co spojuje a obepíná sféry, rozrazil tu sílu a ukázal se dolní přírodě v krásné podobě Boha.
Když ho příroda spatřila v jeho nevyčerpatelné kráse a se všemi energiemi správců, které v sobě slučoval do Boží podoby, usmála se láskyplně. Spatřila totiž, jak se ve vodě zrcadlí rysy této podivuhodně krásné podoby člověka, a viděla jeho stín na zemi.
A člověk sám, když v přírodě díky zrcadlení ve vodě zpozoroval tuto formu, která se mu tak silně podobala, zamiloval se do ní a zachtělo se mu přebývat v ní. Co chtěl, to hned učinil, a tak začal pobývat v nerozumné formě. A když příroda přijala svého miláčka, zcela jej objala a dva se stali jedním. Žár jejich žádostivosti byl totiž velký.
Proto je ze všech tvorů Přírody jedině člověk podvojný, totiž smrtelný podle těla a nesmrtelný jakožto skutečný člověk.
To by mohl být scénář okouzlujícího vědeckofantastického filmu, včetně mocných mužů a žen. Z tohoto pohledu jsou takové filmy možná méně překvapivé, než by se mohlo jevit na první pohled, protože nevědomě čerpají ze stejné prapaměti.
Člověk stvořený Bohem byl „Božím dítětem“, a proto mu byly dány božské síly.
Jednou z těchto schopností byla „božská vůle“. Citace uvádí:
Co chtěl, to hned učinil,
protože na rozdíl od prohlášení v mýtu o ráji mu Bůh neuložil žádná omezení. Jeho tvůrčí síla byla neomezená, a tak Jeho dítě nebylo jen loutkou Stvořitele. I když ho Bůh ohledně toho varoval, stále si mohl svobodně zvolit „jíst ovoce“ ze „stromu poznání dobra a zla“.
… a tak začal pobývat v nerozumné formě. A když příroda přijala svého miláčka, zcela jej objala a dva se stali jedním. Žár jejich žádostivosti byl totiž velký.
Tento „pád“ zbavil původního člověka, muže-ženu v jednom, jeho božských sil. V tom pádu se rozdělil, oddělil mužské od ženského, zůstal s nekonečným počtem zničených, individuálně mužských nebo ženských obalů (mikrokosmů), z nichž každý držel ve svém středu velmi malý a neurčitý, ale nesmrtelný odraz toho, čím kdysi byl.
Během velmi dlouhého evolučního procesu, podle našeho přirozeného chápání, se v pozemské přírodě objevilo stvoření, které bylo shledáno vhodným pro spojení s takovým „mužským“ nebo „ženským“ mikrokosmem: naše v přírodě zrozená forma, pozemský člověk, kterým jsme. Účelem tohoto spojení pro lidskou bytost bylo a je, aby si vzpomněla na svůj původ prostřednictvím tvrdé školy zkušeností přírodně zrozeného života a aby nalezla cestu zpět do původní Otčiny.
Jakmile si je v přírodě zrozená osobnost vědoma tohoto „úkolu“, může člověk začít s cestou zpět. Především to byla schopnost uvědomění, díky které byli přírodně zrození lidé vhodní pro toto mikrokosmické spojení.
Celý proces návratu je dokončen až tehdy, když se takto všechny mikrokosmy – zcela transfigurované – vrátí do stavu jednoty božského dítěte. Pak tato duální příroda splnila svůj účel.
Proč tento „dramatický“ proces?
Možná, že klíč k vyřešení této hádanky lze nalézt ve větě z citace výše:
Člověk, ta odlika svého otce, byl totiž tuze krásný. Tak se Bůh vpravdě zamiloval do své vlastní podoby a předal jí všechna svá díla.
Bůh je tam, kde vše bylo, je a bude. Je všude, všudypřítomný ve věčném nyní, daleko překonávaje veškerý prostor a čas ve všech dimenzích. Neexistují pro Něj žádné překážky: v Něm je obsaženo doslova vše. A to je právě původní charakteristika božské Lásky, naprosto neosobní a všeobjímající, a tím zároveň nabízející příležitost pro Své dítě, lidskou bytost, vrátit se do jednoty Otčiny.
Je tedy jisté, že jednou se všechny mikrokosmy vrátí k božské jednotě. Takto s sebou přinášejí do vědomí jednoty obrovský poklad zkušenostní energie. A vědomí jednoty bude
vše přijímat, vše odevzdávat a tím vše obnovovat.
Tímto způsobem se Bůh nechává poznat skrze „strom poznání dobra a zla“. A Bůh viděl, že to bylo dobré a „usmál se“.
Odkazy:
[1] The Egyptian Arch Gnosis (Původní egyptská Gnose), část 1, Jan van Rijckenborgh, Rozekruis Pers, Haarlem 2017
[2] Tento článek poprvé vyšel v Pentagramu 2019 číslo 3
