(K části 1)
Krize a šance
A. P.: Mluvíme o probuzení a to není něco, co ovlivňuje jednoho nebo dva lidi, ale lidstvo samotné. Společně s vámi bych se ráda podívala na krizi, které celosvětově čelíme, a na to, čemu se říká „koronová krize“. Žijeme v době krize, ale mám pocit, že jde také o to pobídnout člověka: „Podívej se, kam jdeš.“
K. B.: Ano, rozhodně. Slovo korona známe také jako „corona solaris“, korunu slunce. Při zatmění Slunce, kdy je Měsíc přímo před Sluncem a Slunce ztmavne, pak můžeme kolem tohoto stínu vidět sluneční větry. Tyto sluneční větry se nazývají korona, sluneční koruna. To lze považovat za symbolický výraz pro nás samotné. Hluboko v nás je jakési slunce a my máme nosit jeho korunu. A tato koruna slunce pak září také z naší mysli. Jde-li nám vše dobře, pak z nás vyzařuje, tedy je to neviditelně sálající slunce, které se skrze nás může šířit po světě.
Tato mnohá donucovací opatření přijatá vládami celého světa mohou pro člověka představovat i možnost vrátit se k sobě samému, abychom se všichni mohli ztišit, odpočinout si; můžeme se vzdát tohoto neuvěřitelného života, který vždy pulzuje jen na okraji vyhoření.
Dá se na to pohlížet jako na hraniční vyhoření, ve kterém je vlastně velká část lidstva hnána naší civilizací: nadprodukcí, násilím proti živočišné říši, proti rostlinné říši, a teď najednou přijde něco, co říká: stop. A to by mohl být malý trik, jakýsi vtip vesmíru: malý virus musí lidstvu pomoci zpomalit. Myšlenka infekce mikroby a podobně je falešná doktrína, pseudonáboženská vědecká pověra moderní doby, která se vyvíjela za posledních zhruba 120 let. Věřím, že nic jako nákaza v obvyklém smyslu neexistuje. Jinak by už na naší planetě nebyl život. Existují viry, bakterie a jsou spojeny s nemocemi. Podle mého názoru z přiměřeně konzistentního celostního hlediska nejsou všechny nemoci, zvláště ty akutní, ničím jiným než vylučovacími procesy, katary, jak správně říkali staré národy, jinými slovy očistnými procesy. Mikrobi, mikroorganismy, jsou v tom pomocníky.
Ale to vše je zřejmě právě to, co je nutné k tomu, abychom se vrátili k sobě, abychom si uvědomili sami sebe. A můžeme si položit otázku: Komu to slouží? – V každém případě je to dobré pro přírodu. Slouží to přírodě, tedy když se vše zastavilo, když nelétala žádná letadla, když lodě zůstaly v přístavu, když auta byla využívána na minimum – po pár dnech jste si již všimli, jakou regeneraci to znamenalo pro náš životní prostor, tedy pro přírodu. Obloha byla jasnější než kdy jindy, v Benátkách plavaly ryby v kanálech a v přístavech na Jadranu byli delfíni. To je přesně to, co si nyní můžeme uvědomit, že způsob, jakým žijeme, je proti zájmu celé planety. Jsme nemocní jako lidské bytosti i jako kolektiv, a tak způsobujeme, že je i naše planeta nemocná. A ti, kteří se stali trochu uvědomělejšími, si tento čas lockdownu skutečně užívali, protože najednou byl všude kolem cítit velký klid a ticho.
Tuším, že teď je čas pro nový začátek. Doba, kterou před lidi postavili všichni velcí posledních desetiletí a minulého století, totiž doba velkých změn a doba velkých příležitostí pro individuální i kolektivní zotavení.
V jednoduchosti je síla
A. P.: Na začátku lockdownu jsme čelili stavu „méně“, který mnozí rádi přijali, jakmile byla velká část vnějšího světa jednoduše zredukována. A teď musí obrat tímto směrem přijít vlastně od nás samotných. Nyní tedy musíme dosáhnout svobody prohloubit to, co nám bylo dáno na chvíli na začátku poté, co vnějšek odezněl, zmizel. To znamená, že duchovní aspekt se ve skutečnosti stává vedoucí silou a vnější člověk jako kvalita duše zapadá do tohoto nového řádu.
K. B.: Nyní můžeme zažít začátek procesu zotavení a pak to bude pravděpodobně pokračovat ve vlnách. Můžete si to představit takto: Byli jsme zavřeni na tři měsíce a nyní se nahromadilo to, co jsme zameškali, a lidé jsou znovu hektičtí – pak může přijít další fáze, kdy lidstvo klesne ještě více a jednoduše najde cestu zpět do přirozené míry věcí. Ve vnějším světě je zdraví přirozeným měřítkem všech věcí. Naše duše musí pochopit, že to vše není náhodné. Musíme pochopit, že vše, co se nyní děje, lze považovat za fázi zotavení lidstva.
A. P.: Další citát Paracelsa: „Nejvyšším základem léku je láska.“ Co si pod tím můžeme představit?
K. B.: Láska je přirozený, univerzální zákon života. Všechny možné léčebné procesy začínají touto univerzální láskou. A láska je radost, krásná jiskra bohů, která se může narodit v našich srdcích. A nechce být ničím jiným než malým plamínkem, který roztaví vosk svíčky. Tento vosk je naše duše, dalo by se říci; tento vosk se může roztavit, může být potravou pro světlo. A to světlo, kterým je láska, je lék.
Když se díváme na stromy, když se díváme na přírodu a zažíváme věci kolem nás – množství ptáků, kteří cvrlikají … pak můžeme pocítit, že je to výraz neustále pulzujícího života, který může pocházet pouze z jedné síly, a ta síla je univerzální dech. Jiné slovo pro to je láska, univerzální, všeobjímající láska. Všechny léčebné procesy je třeba chápat z této perspektivy. V tomto smyslu je velmi snadné pochopit, co Paracelsus myslí, když uvádí, že důvodem existence léku je láska. Je to božstvo, příčina léku.
Umírat, abychom žili
A. P.: V tomto smyslu nás božstvo znovu a znovu uvádí do procesu transformace a výrazem toho může být, že Paracelsus – a to je nyní poslední otázka – napsal na svůj náhrobek: „Vitam cum morte mutavit“ – „Život se změnil smrtí“. Máte k tomu nějaký další komentář?
K. B.: Když ve mně začne kvést vesmírný život, mohu ten „nástroj, atribut“ odložit. Potom je tělo odstraněno, jako když se při vstupu do světlého, přátelského bytu svlékne těžký zimní kabát. Paracelsovým životem by se dalo říci, že odložil svůj starý těžký bojový oblek. K posledním dnům svého života přistupoval vědomě, věděl o svém odchodu, věděl, že jeho poslání je splněno a svou závěť sepsal několik dní předtím v salcburském hostinci „Zum weißen Roß“ (Bílý kůň) za přítomnosti sedmi svědků a poté se vzdal svému osudu (předpokládá se, že k jeho smrti došlo násilně). Věděl však, že to tak musí být pro další plnění univerzální vůle.
