A. P.: Když mluvíme o „nemoci, zdraví a uzdravení“, musíme také mluvit o lidské bytosti: Kdo je člověk? To znamená, že bychom měli do naší konverzace zahrnout všechny duchovní a emoční aspekty lidí. Na svém webu píšete, že zdraví je harmonický tok sil. Týká se to také aspektů duše, nebo o čem to všechno je?
K. B.: Síly přicházejí do našeho systému a odcházejí; je to neustálá situace bytí v proudu – tok sil přicházejících a odcházejících; síly, které absorbujeme a síly, které uvolňujeme – jak je uvedeno v myšlence „panta rhei“ (Hérakleitos: πάντα ῥεῖ). A to samozřejmě platí pro všechny aspekty lidské existence, ať už jde o duši nebo tělo. Tělo není nakonec nic jiného než výrazový prostředek, výraz všech složek duše.
To znamená, že pokud jsme jedno s jádrem našeho života na úrovni duše, tedy s plánem, který je základem naší existence, můžeme hovořit o harmonii duše, na kterou bude tělo odpovídajícím způsobem reagovat. Význam: tělo bude pak nástrojem k vyjádření této harmonie. Na fyzické úrovni je zdraví velmi relativní, protože tělo nemůže být skutečně zdravé, spíše se neustále mění. Říkáme mu zdravé, když vše plyne harmonicky. Pouze duše může být skutečně zdravá. Hovoříme zde o duši, která prochází velkým procesem zrání a změn a poté se skutečně sjednotí s duchovním posláním, které je základem lidské bytosti nejen jako jednotlivce, ale i jako kolektivu – jako lidstva.
Osobnost – atribut duše
A. P.: Říkáte, že tělo jako takové skutečně nemůže být stoprocentně zdravé, že jeho zdravotní stav bude vždy velmi relativní. Má to něco společného s tím, že tělo není dostatečně flexibilní, aby následovalo duši a ducha? Protože je hustší a inertnější než duše nebo duch?
K. B.: Krišnamúrti zvolil velmi krásný výraz k popisu toho, co je tělo, totiž „atribut“. Takže, když mu bylo kolem 90 let, řekl: „atribut brzy dokoná svou práci“, nebo tak nějak. To znamená, že tělo je prostě nástroj, náš nástroj, jak se vyjádřit ve hmotě, plnit své úkoly, zůstat v kontaktu s okolím. Tělo je pak vlastně výlučným atributem duše. Pokud je naše duše příliš silně orientována na fyzickou oblast, tedy když se to vnější, hmotné, stane příliš důležitým, pak zanecháme to, co je jednoduché a věci se stanou komplikovanými. Pokud se naopak orientujeme na duši, duchovno v nás a kolem nás, a naše duše začne s duchovnem rezonovat, pak pochopíme a cítíme, že tělo nemůže být ničím jiným než vyjadřovacím prostředkem, který přichází v určitém okamžiku a v určitém okamžiku musí znovu odejít.
To je vlastně zdravý metabolismus. Je to tehdy, když si uvědomíme, že za vším stojí duchovní princip a naše duše začne s tímto duchovním principem rezonovat. Duchovní princip má také staré jméno, a to: radost, krásná jiskra bohů (převzato z básně Friedricha Schillera Óda na radost, kterou Ludwig van Beethoven použil v závěrečné větě své 9. symfonie). A když se naše duše začne obracet k této božské jiskře a říkat jí „ano“, až jí začne stále bedlivěji naslouchat, pak se vše velmi dobře a velmi rozumně uspořádá – i v těle. A především – a nyní přichází velmi důležitý bod – pak víme, cítíme, že všechny naše fyzické procesy nejsou nic jiného než očistné procesy. Očistné procesy pro tělo i pro duši.
A. P.: Dalo by se to vidět tak, že člověk pozoruje společnou cestu těla i duše v nemoci i v uzdravení?
K. B.: Není jiné cesty, duše musí jít vždy napřed. Co je duše? Můžeme říci, že duše je naše vědomí. Jak říká starý axiom z Univerzální nauky: Stav vědomí je stav života. To platí pro všechno a vždy. Pokud do toho půjdeme úplně, půjdeme do „ano“, do přijetí, pak se nám také vše otevře. Najednou pochopíme, proč je to či ono tak, jak to je. A pokud tomu nerozumíme, můžeme to tolerovat, protože to přijímáme. „Ano“ všemu, co je. A pak si vzpomínáme na Pavlův výrok: „Za všechno buďte vděční“ (1 Tes 5:18). Být vděčný za všechno znamená: vděčný za všechno. Vděčnost je ve skutečnosti velmi velká, léčivá síla pro naši duši, a jak by na ni mělo naše tělo reagovat jinak než v harmonii?
Doktor – váš pomocník
A. P.: Myslím, že to vede k tomu, co je pro mě velmi ústředním prohlášením Paracelsa a které je pro vás také důležité: „Nechte pacienta, aby byl svým vlastním lékařem, a lékaře, aby byl jeho pomocníkem.“ Toto jsou otevřené dveře k autonomii. Myslím, že tato autonomie začíná přijetím, pozorným pohledem, přijetím toho, co je. Věci vidím opravdu dobře, jen když je přijmu.
K. B.: Ano, rozhodně. Tak to je. A to je: ať je pacient svým vlastním lékařem a lékař jeho pomocníkem. Tento axiom je starý 500 let. Paracelsus byl průkopníkem severní renesance. Postavil most z Itálie na sever. A dokonce i před 500 lety vlastně seznámil lidi s tím, co teprve dnes začíná mít prvořadý význam, a to nejen pro některé, ale pro mnohé. Kdokoli se chce opravdu zotavit, musí se stát autonomním, samostatným, jinými slovy: stát se svým vlastním lékařem. To je zásadní. Všichni učitelé lidstva za posledních sto či dvě stě let vyzývali lidi, aby převzali odpovědnost za sebe i za svou nejbližší i širší sféru života, a tím i za celé lidstvo. Tímto způsobem mohou všechny regenerační procesy ožít v jejich vlastní duši a tělo se bude podílet, jak jen bude moci.
(pokračování v části 2)
