Prométheův oheň plápolá v člověku, žene ho vpřed a dělá z něj neklidnou bytost.
Ale ten při vší své aktivitě ztrácí ze zřetele „mýtinu“, dávný otevřený praprostor, v němž se odehrává veškerý život a činnost. Proto je pro nás důležité se zastavit, dopřát si čas a trochu ustoupit, aby se srdce mohlo nadechnout a zapojit se do tohoto otevřeného prostoru.
Pokud se v mýtech zabýváte původem ohně, nevyhnutelně se dostanete ke slavnému řeckému titánovi Prométheovi, který svým odvážným činem přinesl lidstvu na zemi nebeský oheň. Několik příběhů vypráví, odkud Prométheus oheň vzal. Podle jednoho z nich ukradl plamen z Héfaistovy dílny. V jiném ho ukradl z ohniště v paláci bohů na Olympu. A ve třetím dokonce zapálil pochodeň přímo na slunci.[1] Protože se Prométheus krádeží ohně vzepřel Diovu zákazu, byl za svůj čin přísně potrestán. Jako ukřižovaného ho Héfaistos řetězy přikoval k vrcholu hory na Kavkaze. Tam, v tom nejvíce nepřátelském prostředí musel dlouho snášet drsnou samotu. To však jako mučednictví nestačilo. Prométhea také každý den napadal orel, který svým zobákem ostrým jako břitva prožíral titánova játra. Část jater, kterou orel během dne zkonzumoval, vždy v noci dorostla, takže se muka opakovala každý nový den. Jeho utrpení vykoupil až Héraklés, který orla zabil a konečně Prométhea vysvobodil ze skály. Od té doby nosil na prstu jako památku prsten, osazený kamenem z hory, na níž tak dlouho trpěl.[2]
Titánský rebel
Snad žádná mytologická postava starověku nebyla pozdějšími básníky a mysliteli uctívána tak vroucně jako Prométheus. Ať už to byl Goethe, Herder, Schlegel, Nietzsche, Bloch nebo Marx, všichni se postavili na stranu Prométhea a stylizovali ho do role největšího mučedníka a spasitele. Skutečně vzniká dojem, že je to „vzpoura proti bohům, která dělá člověka člověkem“.[3] Kdyby se titánský vzbouřenec svým svatokrádežným činem nepovznesl nad Diův příkaz, byli bychom dodnes bez inspirace, bez uměleckého nadání, bez kultury, bez řemesel, bez věd, bez intelektuálních schopností rozumu. Alespoň tak se to jeví. Ale je tu ještě zahalený stín Prométheova činu, na který jsme si dosud nevzpomněli. Ať už jsou názory na Prométhea jakkoli jednotné, měli bychom se vyvarovat toho, abychom od nynějška nahlíželi na mýtus pouze optikou známých interpretačních přístupů, z nichž všechny nás konfrontují pouze s polopravdou. Není pochyb o tom, že Prométheus je skutečný lidumil a zaslouží si naše nejhlubší sympatie. Jaké důsledky má jeho dar pro lidský život, utrpení a poznání, však můžeme zjistit pouze tehdy, budeme-li zkoumat obrazy mýtu bez předsudků.
Jak vypráví Hésiodos ve své Theogonii, kdysi se v Mekoné konalo shromáždění bohů a smrtelníků, jakási prvotní oběť, která byla autoritativním vzorem pro všechny budoucí oběti.[4] Šlo o slavnostní arbitráž, která měla dosvědčit vztah, jaký lidé k bohům měli a budou mít v budoucnu. Na této obětní hostině vystupoval Prométheus jako zástupce lidstva a obětoval býka, přičemž se lstivě snažil dát větší část s dobrými kusy masa lidem. Bohy se naopak snažil obelstít nepoživatelnými zbytky, které se na první pohled zdály větší a honosnější, ale ve skutečnosti se skládaly jen z kůže a kostí. Prométheus neměl zájem na spravedlivém rozdělení, natož na štědré děkovné oběti. Naopak se jednoznačně postavil na stranu lidí a pro své svěřence si nárokoval tu nejlepší část. Zeus však obětní podvod prohlédl a přemýšlel, jak by se mohl za tuto svatokrádež pomstít. Rozzlobeně se rozhodl zadržet oheň, aby ho lidé nikdy nezapálili. Čímž nikde není řečeno, že Zeus měl vždy v úmyslu lidem oheň odepřít a navždy je zahalit do nevědomé temnoty. Své rozhodnutí učinil až na základě odmítnuté oběti. Prométheus by se vůbec nemohl stát hrdinným nositelem ohně, kdyby nejprve nedal podnět k neustálému skrývání ohně prostřednictvím podvodu s obětí.
Prométheovy činy rozpoutají nejednoznačnou hru. V reakci na jeho čin je lidem oheň nejprve odepřen, aby jej nakonec přinesl obyvatelům země právě on. Máme co do činění se zvláštním paradoxem, jehož dvojí tvář nám dává klíč k interpretaci. V mýtu o Prométheovi se vše rozpadá do rozporuplné duality: osvětlující a zastírající, přítomné a nepřítomné, skryté a utajené, dané a odepřené.
Nebeské místo původu ohně
Prométheus odhaluje lidem oheň, ale zároveň oheň také něco skrývá. Oheň skrývá svůj vlastní zdroj, nebeské místo původu, slunce. S tím, jak se zapomíná na sluneční původ ohně, mizí také vzpomínka na bohy. A bez vzpomínky stejně tak zaniká i díkůvzdání. A v míře, v jaké ubývá vděčnosti, roste i nárok na moc. Výsledkem je, že oběti nakonec ustanou. Lidé si vše pouze sebestředně rozdělují mezi sebe, aniž by si uvědomovali, natož oceňovali sluneční původ svých darů. Přičemž „obětování“ v tomto smyslu neznamená krvavou oběť, ale „oběť“ (z latinského sacrificium) znamená podle etymologie slova: učinění posvátným.[5] Právě to je rozhodující, že člověk, který je obdařen silou ohně, nezneužívá díla, která s jeho pomocí vytváří, a plody poznání, které díky němu získává, pro své vlastní účely, ale ve všech svých činech zvažuje, jak mohou jeho výdobytky sloužit celému stvoření. Nespoutaný Prométheus však oběť odmítá. Analogicky člověk opojený vlastními schopnostmi začne zneužívat přírodu a s ní i své sestry a bratry. Člověk toužící po ohni nespoutaného sebeprosazení odmítá zdravou míru a její opatrné užívání.
To je nebezpečí, které vzniká, když správně uvažujeme o mýtu, a zároveň úkol, který vzniká ve znamení ohně. A to je koneckonců důvod, proč musí být Prométheus na Diův příkaz přikován ke skále. Muka, která Prométheus musí snášet, se zdají být nespravedlivá a pobuřující. Kdybychom ho však nechápali jako morální odsouzení bezohledného trestu, ale jako hluboký symbol, mohlo by se stát naléhavou výzvou k probuzení. Pouto na Kavkaze je nezbytné opatření pro prométheovského ducha, který by se bez hranice rozšířil do nekonečna a uvrhl vše do osudového zapomnění. Zapomenutí je jistě nutné a zpočátku nevyhnutelné. V Aischylově tragédii se Prométheus chlubí, že zavřel lidem oči „před jejich osudem“ a místo toho jim poskytl „slepou naději“.[6] To, že lidé neznají svůj osud předem, že jim není známa hodina jejich smrti, to vše může být nadějnou útěchou, díky níž se oslepnutí jeví jako dar. Nelze však popřít, že úleva, kterou lidé zakoušejí skrze uzavřený pohled na osud, vrhá mocný stín, který ve skrytu čeká, až bude osvětlen. Pravdivý pohled do souvislostí osudu, do hlubin duše, do propastí stínů, do prvopočátků, nic z toho nesmí zůstat navždy uzavřeno. Proto chce Zeus prostřednictvím otroctví připravit nové připomenutí, které se rodí v odvážném tázání, naslouchání, očištěném vnímání, vyrovnané síle myšlení, oddané připravenosti k oběti.
Archetyp neklidné lidské bytosti
Jméno Prométheus znamená v překladu „pokrokový myslitel“. Zde se odhaluje slepá skvrna titána, protože jako vždy jen dopředu myslící člověk se nikdy nezastaví, aby se zamyslel nad důsledky svých činů. Prométheus se tak stává archetypem poháněného a neklidného člověka, který s rozmyslem zapomíná na den slunce, sedmý den stvoření, kdy Bůh odpočíval. Prométheus (než se stane prozíravým titánem) nikdy neodpočívá z vlastní vůle, zůstává neúnavně vydán na pospas svému tvůrčímu pudu. Bez omezení by se hnal od činu k činu, od nápadu k nápadu, od myšlenky k myšlence jako v horečce. Proto se může osvobodit ze skály až hrdinským Héraklovým činem, když si vnitřně uvědomí Apollonovo opatření a když jeho oheň už nestojí v cestě slunci a nezatemňuje ho. V tomto smyslu je třeba chápat i orla, který každý den znovu bolestně hlodá Prométheova játra. Je to nerozpoznaná, podkopávající agrese jeho vlastního nespoutaného myšlenkového letu, která postihuje orgán detoxikace. Protože játra byla ve starověku považována za sídlo vitality, připomíná nám orel také to, že nadměrný oheň se chystá zničit vzácné životní síly.
Prométheus chce pomocí ohně vše osvítit a ovládnout a ani si nevšimne, co při tom dělá ničivý stín. Proto na něj volá jeho přímluvce Okeanos: „Poznej sám sebe, přetvoř se v nový druh“.[7] Prométheus se skutečně poznává až tehdy, když začne brát v úvahu ohnivý stín (který na něj letí v podobě orla), a tím proměňuje svou vlastní bytost. „Poznej sám sebe“ se stává lidsky možným až díky zmírnění ohně. A zmírnění v tomto případě neznamená nic jiného než udělat krok stranou. Teprve když oheň uvolní prostor a přestane oslňovat lidské oči svým drzým světlem, otevře se očistěné vnímání a dovolí tajemství slunce vystoupit ze skrytu na povrch. Teprve tehdy může skutečně zaznít volání Okeana po transformaci, proměně, volání, které je určeno nám všem.
Mýtina, otevřenost
Na závěr se znovu podívejme na nepolapitelný paradox. Prostřednictvím ohně se světlo rozsvěcuje a zároveň zhasíná. Čím více se tato dichotomie odhaluje, tím více se blížíme Apollonovu heslu „Poznej sám sebe“. Nebo řečeno slovy Martina Heideggera[8]:
Skrze oheň vstupuje bytí do neskrytosti. Veškeré bytí se stává viditelným jako přítomné, ale bytí samo upadá v zapomnění, zůstává nemyslitelné, a tudíž ve skrytosti. Bytí je však osvětleno již před Prométheovým činem. Pouze zůstává skryto – ačkoli osvíceno – právě kvůli ohni. Světlo totiž může vniknout na mýtinu. Je otevřená a v ní ať si světlo hraje s temnotou. Světlo však mýtinu nikdy nevytváří na prvním místě. Mýtina je otevřením se všemu přítomnému i nepřítomnému.[9]
Mýtina existuje ještě předtím, než ji osvítí světlo ohně. Oheň zviditelňuje to, co je na mýtině přítomno (to, co existuje), ale sám o sobě otevřenost nevytváří. Otevřenost – protože je osvícena příliš intenzivně – ustupuje za bytí, a proto zůstává nepromyšlená. Bytí se ve své podstatě otevírá teprve tehdy, když se pro nás mýtina stává opět vnímatelnou jako otevřenost. Na to poukazuje i básník Friedrich Hölderlin, když píše: „Pojď do otevřeného, příteli!“[10] Aby se tento vytoužený pohyb do otevřenosti mohl uskutečnit, je třeba – řečeno v obrazech mýtu – rozlišovat mezi prométheovským ohněm a jeho slunečním původem. Mýtické slunce není pouhým zdrojem světla, které zjevuje jsoucí, nýbrž ukazuje na vyčištěný, otevřený praprostor, vyklízí mýtinu, činí ji svobodnou a světlou.
Kdo vědomě vstoupí do otevřeného prostoru, prožívá se s věcmi ve společném světovém prostoru. Prométheovský oheň sám o sobě k této zkušenosti nestačí. Srdce je sídlem slunce v lidské bytosti. Co znamená být rozvážný? Znamená to dopřát si čas, dát si prostor, zastavit se, ustoupit stranou, odevzdat se, aby se srdce rozšířilo a ve své expanzi procítilo otevřenost osvětlujícím způsobem. Pouze ti, kdo takto využívají sluneční orgán k rozumnému myšlení, vysvobodí Prométhea ze skály a sejmou z něj jeho oběť. Všechny věci jsou v nebezpečí, ale v rozvážném rozjímání je lze zachránit a proměnit. To znamená vždy, když už věci nevnímáme pohledem srdce jako izolované od sebe navzájem, ale jako věci, které jsou a mohou být jen proto, že jsou – jako všechno a my všichni – zakořeněny v odlehčené otevřenosti bytí. V tom spočívá tajemství slunečního ohnivého ducha, který vše a nás všechny povolává k existenci. Teprve když tato myšlenka zasvitne v našich srdcích v něžném ranním světle, začneme tušit, jaké ohromné, ale zároveň úžasné síly dřímají v ohni.
To je moje naděje, až skutečně začneme s tím, co to je.
Máme přání, a naše jazyky jsou konečně rozvázané,
A slovo je nalezeno a naše srdce se pozvedne a odletí,
A myšlenky unikají z opilejšího čela,
jako se květ oblohy ve stejném počátečním čase, jako je ten náš,
otevírá otevřenému pohledu a stává se světelným.
(z Hölderlina, Procházka do země)
[1] Karl Kerényi, Die Mythologie der Griechen, svazek I: Die Götter- und Menschheitsgeschichten DTV, Munich 1966, s. 171
[2] Úlohu, kterou v této souvislosti hrají Prométheův bratr Epimétheus, Pandora, Achilles, Chiron, Dionýsos a Persefona, nelze v tomto článku rozebírat. Rovněž role Prométhea jako stvořitele lidí musí zůstat neprozkoumána. Je třeba pouze zmínit, že to byla bohyně Athéna, kdo oživil pozemská těla a vdechl jim duši a ducha. Viz více Martin Spura, Das verweigerte Opfer des Prometheus (The Refused Sacrifice of Prometheus), kapitola 2.
[3] NZZ 2.12.2020, Thomas Ribi, Am Anfang der menschlichen Kultur stand ein Frevel
[4] Hesiod, Theogonie, verš 535
[5] K tématu “esence oběti” cf. Martin Spura, Das verweigerte Opfer des Prometheus (The Refused Sacrifice of Prometheus), kapitola 4.2
[6] Aischylos, The chained Prometheus, verš 248
[7] Aischylos, ibid., verš 309 f.
[8] Martin Spura, ibid., esp. Kapitola 2, 4 and 7
[9] Martin Heidegger, Zur Sache des Denkens, Das Ende der Philosophie und die Aufgabe des Denkens, Max Niemeyer, Tübingen 1969, s. 72
[10] Hölderlin, Der Gang aufs Land
