A pokusíme-li se zkoumat tento proces, vyvstává otázka: Co hledáme? Ačkoli můžeme rozlišovat různé objekty našeho hledání, jako štěstí, hodnotné vztahy, materiální výhody, nedefinovatelné kvality, kontrolu nad tím, co se nám děje a tak dále, všechno toto je druh usilování o vývoj, o celistvost.
Víceméně každý hledá celistvost; ale protože jsme odlišní, každý – na základě svého stavu vědomí – nachází smysl v odlišných cílech a snahách, o kterých věří, že mu poskytnou uspokojení nebo nějaký růst.
A zjevně pro nás neexistuje způsob, abychom si představili něco nám naprosto cizího, ale stavíme před sebe naši vlastní ideu hodnoty, a pak hledáme cesty k její realizaci. To nicméně znamená, že vlastně potvrzujeme sami sebe – naše vlastní ideje, naše vlastní kritéria…
Dnes existuje mnoho populárních metod pro určitý druh uskutečnění přání, které využívají určité fyzikální principy (NLP, metoda Silva, vizualizace atd.). Jsou nepopiratelné, a Einstein dokonce koncipoval matematický vzorec, ukazující, že energie je méně hustou hmotou. Tyto metody nás učí, jak můžeme nasměrovat svou mentální energii, aby měla v určitém okamžiku dostatečnou hustotu a byla schopná projevení ve světě jevů. Tímto tak zvaným „nalézáním“ nicméně vytváříme enormní závislost, která nás ovládá a limituje. Dokonce již počáteční touha po něčem je nepochybně závislostí, a pak se v procesu získávání toho, co chceme, zejména když je to uskutečňováno námi samými, stáváme naprosto uzavřenými a podléhajícími tomuto projevení, jehož energie bude v budoucnu použita na nás (někteří lidé to nazývají karmou).
Hledání je téměř vždy nějakou formou napětí. Týká se to naší nespokojenosti s tím, co se v současné době děje, a naší touhy změnit to. Problémem v tomto procesu je, že velmi zužuje naše vnímání a, sám o sobě, je nějakým druhem odmítnutí přijmout skutečnost v současné podobě. To znamená, že tuto skutečnost neznáme dobře. A ačkoli chceme jít dál, nejsme si skutečně jisti, kde právě teď stojíme, a to je jedním z důvodů našeho putování mezi těmito rozhodnutími, o kterých jiní říkají, že nám je mohou poskytnout.
A tak dáváme najevo sklon dělat hledání vnějším procesem a připravovat se o schopnost sebepozorování a uvědomování, která je pro naši stezku nezbytná.
Otázka „co“ hledáme nám nabízí připravené a viditelné formy. Otázka „proč“ naznačuje mnohem více zkoumání. A toto zkoumání se netýká konkrétního objektu našeho hledání, ale toho, proč ve skutečnosti hledáme.
Zdá se, že v nás je něco, co naznačuje, že vše může být velmi odlišné. A zdá se, že to je v každém z nás – primární zdroj našeho toužení po něčem lepším. Avšak místo abychom nechali toto čisté toužení rozvíjet, zmocňujeme se jeho primární hybnosti a opět je ovládáme v podmíněnosti našich osobních idejí a záměrů. Přesto lidé, ve kterých tento impuls zní, jasněji směrují své hledání, své ideje na něco nepomíjivého a univerzálního.
Na jedné straně je jasné, že naše koncepty absolutnosti samy nemohou být absolutností.
Na druhé straně jakékoliv hledání takových hodnot představuje úděsně dychtivý egocentrismus a projev nepochopitelné nenasytnosti. Snažíme se získat takovou absolutnost pro sebe, což jen ukazuje relativní a omezenou povahu našich idejí týkajících se toho.
Nicméně pokud se nám podaří přidat k tomuto hledání rozměr navíc, můžeme zjistit, že pro uspěchanou a neklidně hledající bytost neexistuje žádný způsob přiblížit se hlubokému míru dokonalosti.
Univerzální je univerzálním, právě protože je vždy zde a všude. Naše smrtelné ruce nejsou schopné uchopit nesmrtelnost. Uvědomování si naší osobní neschopnosti je pravděpodobně nejdůležitějším krokem na naší stezce, protože pokud to přijmeme, zapříčiní to určitý druh průlomu do naší uzavřené duše. Jako výsledek se v člověku rozvíjí otevřenost ke všemu a na Východě nazývají tuto otevřenost „pozorností“. S touto pozorností začínáme vnímat přítomnost všeho kolem nás.
Pokud nezasahujeme do věcí svými požadavky, ukazuje se, že nám mají mnoho co říci a mnoho co dát. A není to proto, abychom to měli pro sebe, protože vše je vzájemným působením, sdílením. Vědění a nezasahování do této přirozenosti je ve skutečnosti nalézáním. A mohlo by se říci, že to je novou a neznámou oktávou hledání, které můžeme oprávněně nazývat vědomím.
Od tohoto okamžiku následuje přirozený proces, který – bez ubližování potenciálu v nás a ve všem našimi osobními omezeními – můžeme pozorovat a podílet se na jeho vývoji a dovolit, abychom byli nalezeni vyšší skutečností.
