„Nemám čas!“ – Kolikrát jsme to v poslední době řekli? Je pravdou, že nemáme dostatek času, abychom dělali mnohé věci, ale především již nemáme „volný čas“, abychom se věnovali sobě, nebo máme velmi málo času, obvykle když jsme unavení nebo vyčerpaní. Avšak kam čas zmizel? Ukradl ho někdo?
Téměř před padesáti lety vydal německý spisovatel Michael Ende „Děvčátko Momo a ukradený čas“, trochu prorockou knihu, kde imaginární šedí muži lidem doslova ukradli čas (jejich „květy času“) tím, že jim ukazovali údajnou zbytečnost volného a bezstarostného času… slibovali, že pokud budou následovat jejich rady, mohli by „zpeněžit“ celý svůj život. V „Momo“ byli šedí muži poraženi díky spojenectví s Mistrem Hórou, Pánem Času. Podíváme-li se ale na lidský život dnes, ve skutečnosti by vítězi klidně mohli být šedí muži!
„Nemáme mnoho času, ale mnoho ho ztrácíme. Život je dostatečně dlouhý, pokud je dobře využit, a je nám dán s rozsahem pro uskutečnění největších věcí, když ale plyne do ztracena a netečnosti, když není vynaložen na žádnou dobrou činnost, pak si uvědomujeme, že čas minul bez realizace. Nedostáváme krátký život, ale my jej činíme krátkým.“
Když Momo žádá Mistra Hóru, aby zabránil šedým mužům v kradení času lidem, odpovídá: „Ne, nemohu, protože lidé se musí rozhodnout, jak vynaložit svůj čas, a je na nich, aby jej uhájili. Já jej mohu jen rozdělovat.“
Pokud je pravda, že je každý člověk zodpovědný za organizaci svého času, je nutné uvážit, že čas obsahuje mysterium, na které se pokusíme podívat blíže. Roky, měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty, sekundy… Rozměr času se v této době zdá být pro každého stejný. Čas „určovaný“ satelitními hodinami je platný pro každého, ale každý z nás zná čas, který se zdá velmi dlouhý, nebo dlouhá časová období, která se vypařila mrknutím oka… Proč není vnímání času vždy stejné? Co činí plynutí minut tak „elastické“? Možná emoce? Nebo vědomí? Proč trvají okamžiky, které předcházejí případné nehodě, dlouhou dobu a obsahují svědomí, které někdy svírá v náručí celý život? Proč velká láska, trvající jen několik měsíců, zaujímá v našich vzpomínkách tak velký prostor?
Vědomí je jednou z hlavních vlastností duše, a emoce, pocity a myšlenky jsou prvky, které především vyživují vědomí; můžeme tedy říci, že existuje „tělesný čas“ a „duševní čas“.
Vzhledem k „tělesnému času“ musíme mít na paměti, že první časomírou je tlukot srdce – jen pomyslete, že trvání jedné minuty – šedesát sekund – obecně zahrnuje něco přes šedesát srdečních tepů. Tělo je proto v synchronizaci s „hodinovým časem“ a řídí v něm své funkce.
Ohledně „duševního času“ vstupujeme na mnohem rozmanitější pole, protože duše může předpokládat velmi různé významy a charakteristiky. Přirozeně může mít duše – jak řekl Platón – velmi blízko k tělu a také velmi blízko k Duchu, v závislosti na její orientaci a jejím vývojovém stavu. Může proto zažít plynutí času různými způsoby v závislosti na mnoha faktorech.
Dva typy času
Antičtí řekové používali dva odlišné termíny pro pojmenování času: Chronos a Kairos. Zatímco se ten první týká chronologického a sekvenčního času, linie minulost-přítomnost-budoucnost, ten druhý naznačuje neomezený čas, ve kterém se děje „něco zvláštního“.
Z individuálního, osobního úhlu pohledu je motto „Carpe Diem“ typickým příkladem jednání, které se odehrává v času Kairos. Z duchovního úhlu pohledu můžeme pozorovat, že v Novém zákonu naznačuje termín Kairos „čas, kdy činí Bůh“.
Dokonce v předkolumbovské tradici středoamerických indiánů byly známé dva typy času: Tonal a Nagual.
Čas Tonalu je „lineárním časem“ každodenního života, časem, kdy jedna hodina trvá 60 minut. Nagual je namísto toho „duchovním časem“, fluidním časem, ve kterém je zkušenost trvání proměnlivá. Tonal je jednodimenzionální, zatímco Nagual je mostem mezi dvěma dimenzemi: individuální vnitřní dimenzí a dimenzí jiného světa, duchovního světa.
Je také nazýván nekonečným cizincem, který nemůže být reprodukován slovy, protože může být zažit jen vnitřně. V čase Nagualu si vědomí člověka pokládá otázky jako „Kdo jsem? Co pro mě život znamená? Co ze mě zůstane, jakmile budu vysvlečen ze své role a své domnělé identity? Je ve mně duchovní jádro? Jaká je má nejhlubší touha?“ Když zažijete takový stav bytí, alespoň na krátké časové období, stává se Nagual nepostradatelným, jinak se stáváte znepokojenými, vystresovanými, nešťastnými.
V naší současné západní civilizaci někdy hovoříme o času a Věčnosti, ale tyto koncepty jsou hluboce nepochopeny, protože všeobecně se věří, že čas je něco, co je vždy nové, odlišné, konstantně se měnící a vyvíjející, zatímco věčnost je v zásadě statickým znázorněním, jako konkrétní realita a vždy rovna sama sobě.
Historie namísto toho ukazuje, že čas následuje směry a východiska, skrze cyklický a opakující se vývoj, jakoby nebyl skutečně přímočarý, ale kruhový a sám v sobě uzavřený (ode dne k noci a ke dni, od jara do zimy a pak opět do jara…), zatímco věčnost je „živou přítomností“, neustálým sledem jedinečných a neopakovatelných okamžiků, které se vymykají kontrole rozumu.
Existuje způsob, jak přejít z Chronosu do Kairosu, z Tonalu do Nagualu, z místa času do místa věčnosti? Kde jsou dveře, které spojují tyto dva světy?
Symbol kříže je starobylým symbolem používaným dávno před křesťanským náboženstvím, ukazuje průsečík „horizontální přímé linie času“, lineárního sledu minulost-přítomnost-budoucnost s „vertikálním duchovním časem“, časem mimo čas. Na druhé straně je člověk, když rozpažuje své ruce“, dokonalým příkladem živého kříže, a pak se člověk může ptát „Co je středovým bodem v průsečíku těchto dvou trámů?“, protože právě v tomto bodě se setkávají Chronos a Kairos, Tonal a Nagual, čas a věčnost.
Člověk je v průsečíku času (a prostoru) s Věčností. Člověk má proto určité množství času, krátký nebo dlouhý, v závislosti na tom, jak jej použije. Má tělo s konečnou lhůtou (která je neznámá), ale také má duši, která může být schopná překročit hranici oddělující tyto dva světy.
Lidé jsou ztraceni v čase a prostoru, dokud si konečně neuvědomí, že je nezbytné rozluštit Mysterium života. Pak zvolí existenciální způsob, který je dříve nebo později přivede ke Gnosi, poznání Původu světa a Logosu. Nyní je pro ně vše klamem, vše nabývá dalšího významu, protože se jejich existence stává neustálým proudem „nyní“, a v každém „nyní“ mohou utvářet svou vlastní realitu.
Člověk si v tomto stavu osvojuje moudré Senecovo poučení: „Vrženi do víru událostí a povinností, spotřebovávají lidé své životy, stále plni úzkosti z toho, co se přihodí, a znuděni tím, co mají. Kdokoli věnuje každý okamžik svého času svému vlastnímu vývoji, kdokoli zanechává den, jakoby to byl celý jeho život, neočekává ani nedoufá v zítřek.“
