V první části „Golema“ jsme pochopili, že témata totožnosti a napodobování hrají hlavní roli v epické cestě lidstva různými úrovněmi života.
Vezměme si další příklad z řecké mytologie, který to krásně ilustruje. Tentokrát nám vypráví o Faethónovi, synovi slunečního boha Hélia. Tento mladý muž pochyboval o tom, že by Hélios mohl být skutečně jeho otcem, a tak se vydal za ním do jeho paláce. Povedlo se mu otce přesvědčit, aby mu dal slib. Hélios slíbil, že dovolí svému synovi vše, co od něj bude žádat. K velkému zděšení svého otce si Faethón přál na jeden den řídit vůz slunečního boha. Hélios se pokusil syna od nerozvážného přání odradit, když zdůraznil, jak je to nebezpečné. Faethón však naléhal a Hélios – vázaný svým slibem – musel nakonec požadavku svého syna vyhovět. A tak mladý muž vzlétl a namířil vůz na východní brány slunečního paláce. Strach jeho otce se ale brzy ukázal být oprávněný, neboť Faethón nedokázal zvládnout čtyři koně chrlící oheň, a tak se vůz odchýlil od požadované oběžné dráhy.
Následkem toho byla Země zpustošena: vzplály obrovské požáry a řeky se vypařily. Když se to stalo, bohyně Země pozvedla svůj hlas k nejvyššímu bohu Diovi. Ten zasáhl Faethóna jedním ze svých blesků a ukončil jeho lehkomyslný čin. Mladý muž se zřítil z nebe a svůj pád nepřežil.
První věc, která nás napadne, je to, že Faethón pochybuje o svém původu. Ocitne se v určitém druhu krize identity, která vyvolává řadu událostí a vede ke katastrofickému konci. Potřebujeme vědět, kdo jsme, abychom pro nás mohli najít správnou cestu. Abychom mohli vzít osud do svých rukou, potřebujeme znát svůj vlastní původ. To je ten důvod, proč byl na nádvoří chrámu v Delfách vepsán axiom „Poznej sám sebe“. A je to právě tento nedostatek sebepoznání, který nás přivádí do mocných paží světa plného iluzí.
Známe své rodiče, ale ne našeho nebeského Otce. Známe svá občanská práva, ale ne naše práva božská. Co víme o božském dědictví ukrytém ve středu naší bytosti? Copak víme o mikrokosmu, ve kterém žijeme?
Tyto dva řecké mýty o Prométheovi a Faethónovi popisují část dějin lidstva. Nebeská lidská bytost si vybrala cestu, která ji spoutala s hmotou. Nemohla sama sebe dále projevovat, byla odsouzena k nečinnosti a přemohl ji spánek smrti. Prodala své nebeské právo prvorozenectví za neustále se měnící prvky. Možná si říkáte: „Jsou pro nás tyto prastaré dějiny k něčemu užitečné? Neměli bychom žít v současnosti?“ Ano, to bychom skutečně měli. Lemurský kontinent byl pohlcen vlnami už velmi dávno; následovala Atlantská éra a pak Árijský věk, ve kterém žijeme nyní.
Uplynuly stovky tisíc let. Hrubé lemurské osobnosti se v průběhu epoch vyvinuly na lidi, kterými jsme dnes. Fyzická osobnost se vyvinula a je nyní vybavena vlastní inteligencí a vědomím. Pyšný člověk současnosti – kterým jsme my – se nazývá „korunou stvoření“. Ale je to koruna z cínu, s ošklivými ostrými okraji a diamanty jsou vyrobeny ze skla. Naše inteligence? Naše vědomí? Nejsou trojrozměrné, sebestředné, zaměřené na vlastní zisky a potěšení a nenechávají za sebou stopu spouště stejně jako Faethón?
Možná s těmito závěry nesouhlasíte. Možná je považujete za extrémní a urážlivé. Ale již v Lemurii nastalo oddělení mezi skupinou, která pochopila nebezpečí sestupného vývoje: ta byla nazývána „Syny světla“. Druhá skupina, „Synové temnoty“, ti nadále pokračovali se svými experimenty i v hmotném světě, protože věřili v tuto cestu involuce.
Synové temnoty stále setrvávali ve svém úsilí vyvinout dokonalou hmotnou osobnost. Nemyslete si, že jsou tito „synové temnoty“ špatní lidé nebo zločinci: část z nich je inspirována nejvyššími ideály. Snaží se například eliminovat všechny nemoci, které vznikají v lidském těle. Jediným problémem je, že chtějí dosáhnout nemožného. Chtějí vytvořit nebe na zemi. Namísto usilování o duchovní znovuzrození se hlouběji zabořují do bažiny fyzického světa.
Díky této neustálé snaze se nyní v naší době připojuje nová kapitola staré knihy „Golem“. Abychom získali hlubší vhled do tohoto tématu, musíme vědět něco o dvanácti silách, které ovládají svět, ve kterém žijeme. Ty jsou dvanácti předními ideami hmotného plánu života. Tyto síly jsou nazývány dvanácti eony: představují dvanáct myšlenek, dvanáct iluzí, dvanáct pokusů přeměnit svět hmoty v ráj.
Ve třetí části „Golema“ se pokusíme hlouběji prozkoumat cíle eonických sil a jejich usilování ve světě hmoty.
(pokračování v části 3)
