„V každém stvoření je trhlina“ – Odvaha jako bod obratu ve vědomí
Dříve nebo později každý pocítí trhlinu ve svém vlastním bytí. Skrze ni je schopen uslyšet volání,
které vychází z jeho celistvé, pravé individuality.
„V každém stvoření je trhlina, tak se dovnitř dostává světlo.“
Leonard Cohen.
Každý, kdo zkoumá téma „odvahy“, může narazit na amerického psychologa a spisovatele Dr. Davida R. Hawkinse. V roce 1995 publikoval koncept mapy vědomí, která přiřazuje různé stavy vědomí a emoce posloupnosti úrovní od 0 do 1000. „Odvaze“ přisuzuje zcela zvláštní status: status bodu obratu ve vývoji vědomí. Hawkins považuje tuto „kalibraci“ za univerzálně platnou. Jak vysvětluje, tyto stupně byly potvrzeny v bezpočtu kineziologických svalových testů a lze je kdykoli ověřit.
Lze hovořit o stavech duševních vibrací, které lze vyčíst na škále lidského chování
a prožívání.
Následující pozorování vycházejí zpočátku z Hawkinsova pohledu. Hodnota 0 představuje smrt a 1000 nejvyšší úroveň, osvícení. Nejnižší emocí je pro něj stud a sebeodmítání (20), následovaný vinou (30), apatií a bezmocí (50), smutkem (75), strachem (100), náruživostí a chamtivostí (125), hněvem (150) a pýchou (175). Podle Hawkinse jsou všechny stavy pod hodnotou 200 energeticky vyčerpávající, omezující a nezdravé. Zatěžují nás jako pytle s pískem v horkovzdušném balónu. Lidé s těmito emocemi se nacházejí ve stavu nedostatku a mohou mít tendenci odčerpávat energii z ostatních.
Teprve na hodnotě 200 tento nedostatek ustává a člověk vstupuje do pozitivní energetické bilance. To je hodnota odvahy. Pro Hawkinse je to bod obratu, moment, kdy „balón“ začíná stoupat. Od tohoto bodu se emocionální reakce stále více zmírňují. Na škále pak následuje neutralita (250), ochota (310), přijetí (350), rozum (400), láska (500), bezpodmínečná láska a radost z existence (540), mír a vnitřní ticho (600) a osvícení tedy božské vědomí (700–1000). Dá se říci, že od určité úrovně vědomí dál lze duchovní stav vibrací vysvětlit pouze vyšším energetickým polem, podílením se na „světě bezpodmínečné lásky a míru“.
Zajímavé je také to, že podle Hawkinse s sebou každá úroveň vědomí reflexivně přináší určitý obraz sebe sama a obraz Boha neboli božské ideje.
Odvaha (200) = Dokážu překonat sám sebe = Bůh stojí za mnou.
Pýcha (175) = Jsem lepší než ostatní = Boha nepotřebuji.
Hněv (150) = Musím proti něčemu nebo někomu bojovat = Bůh je nespravedlivý.
Touha / Chtivost (125) = Nemám dost = Bůh mi upírá dobro, nechce, abych to měl.
Strach (100) = Jsem v nebezpečí = Bůh mě trestá.
Smutek (75) = Ztrácím něco, co je pro mě důležité = Bůh mě opouští.
Apatie (50) = Není pro mě východiska. Je to beznadějné = Bůh mě odsuzuje.
Vina (30) = Zasloužím si trest = Bůh neodpouští.
Stud (20) = Nejsem hoden lásky = Bůh mnou pohrdá.
Tolik ke konceptu vědomí vyvinutému Dr. Hawkinsem.
Co to však může znamenat pro člověka, který hledá vnitřní naplnění, hlubokou transformaci?
Hnací silou, ústředním bodem vnitřního vývoje, je odvaha. Odvaha není emocí
v pravém slova smyslu. Je to spíše kvalita spojená s klasickým řeckým pojetím ctnosti: se statečností.
Podíváme-li se na odvahu blíže, zjistíme, že často chybí právě tehdy, když je jí nejvíce zapotřebí. Proto se v apokryfním Mariině evangeliu píše: „Vzmužte se! A jste-li nyní skleslí, přesto neztrácejte odvahu!“
Odvaha je něčím, co je často latentní (skryté) a co lze vědomě „oživit“. Ano, vždy zahrnuje překonání něčeho, před čím velká část naší bytosti couvá.
Před čím ale couváme a kam chceme jít? Proč mít odvahu?
Pokud budeme v tomto bodě uvažovat v širších souvislostech a odhlédneme od našich každodenních zápasů – které mají samozřejmě také svůj patřičný význam –, čeho se bojíme nejvíc a co vyžaduje největší odvahu?
Největším strachem, který máme (i když si ho uvědomujeme jen zřídka), je pravděpodobně strach
ze smrti. Provází nás po většinu života. Bojíme se toho, že nebudeme, že přestaneme existovat?
Nebo se v případě transformace bojíme toho, co nás čeká?
Největší a nejhlubší touhou, která v nás žije (i když obvykle zůstává nevědomá), je touha po opětovném spojení s božským, s božskou jednotou. Stejně jako u smrti však nedokážeme pochopit, co se skutečně stane, až se tato touha naplní. Byl by to také stav nebytí? Nebo nás čeká dalekosáhlá transformace, v níž se naše dosavadní existence rozpustí? Božské nelze poznat. Nemůžeme ho začlenit do našeho starého systému vnímání a zpracování, stejně jako řeka nemůže pojmout moře.
Může to být jedině naopak: naše egocentrické vědomí musí být integrováno, musí být poznáno a zpracováno božským duchem. Moře dokáže řeku snadno pohltit.
Krishnamurti řekl: „Nikdy nemáte strach z neznámého; máte strach z konce známého.“
Hluboko uvnitř tedy cítíme strach i z toho, po čem toužíme jako po naplnění. Budeme pak ještě vůbec existovat?
Pouze odvaha nás může nést dál.
Odvaha opustit známé, vpustit neznámé do svého života. Musíme se vzdát sami sebe, abychom umožnili novou fázi bytí.
Ježíš řekl: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej; kdo avšak ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Matouš 16:25).
Kolik času ze svého života se zabýváme emocemi, které nás omezují a deprimují?
A s nimi spojenými myšlenkovými vzorci, tělesnými vjemy a doprovodnými, většinou nevědomými negativními obrazy sebe sama a Boha.
Zároveň je tu však vždy možnost dát sobě samému vnitřní impuls, odvrátit se od uzavřeného světa, v němž jsme uvízli, a pohlédnout do světa otevřeného – do „celku“, který znamená svobodu a transformaci. Máme tedy na výběr mezi dvěma zcela odlišnými stavy srdce.
Zpravidla žijeme v uzavřeném prostoru vnímání – v uzavřeném systému, který potvrzuje sám sebe. Naše přesvědčení, zkušenosti a myšlenky krouží v důvěrně známých vzorcích, vzájemně se posilují a vytvářejí zdánlivou jistotu: takový je svět; takový jsem já.
Hawkinsovy energeticky vyčerpávající a zotročující úrovně vědomí lze vnímat jako menší jednotky, jako zaměnitelné přihrádky v rámci jednoho vnímaného prostoru, z nichž každá má svůj vlastní přesvědčivý příběh. Ale právě pro svou bolestnou a omezující povahu mohou být také užitečné. Mohou podnítit touhu po otevřenosti, abychom hledali východisko – nejen z negativního stavu mysli, ale z našeho zásadního existenčního dilematu.
Všechny tyto prostory jsou jako vězení pro naši duši. V drtivé většině odfiltrovávají nové, cizí, neznámé. Chrání nás, ale zároveň nás svazují a drží zpátky. Uzavřenost uchovává stabilitu, ale brání změně.
To je v kontrastu s otevřeností – s rizikem vymanit se ze zvyků, připustit nové perspektivy, snést nejistotu a vnímat připoutanost jako pouta. Je to krok do neznáma, který proniká starými zdmi a otevírá se neomezenému, celistvému životu, věčnosti.
Leonard Cohen vyjádřil hlubokou pravdu o lidské existenci ve svém hymnu Anthem:
„V každém stvoření je trhlina, tak se dovnitř dostává světlo.“
Dříve nebo později pocítí tuto trhlinu v sobě každý člověk – křehkost, která znepokojuje. Může to být ztráta, vnitřní neklid, náhlý pocit, že život, na který jste zvyklí, už pro vás není oporou.
Trhlina rozevírá nejistoty a rozbíjí věrohodnost uzavřeného systému.
Cohen však ukazuje, že právě v tom spočívá příležitost. Teprve když se staré zhroutí, může skrze něj zazářit něco nového. Trhlina není koncem – může být začátkem velkého vývoje. Směrem k tomu, po čem toužíme v hloubi srdce. Směrem k tomu, co nám slibuje skutečné naplnění, mír a vitalitu.
Mnohé z našich snah, jak individuálních, tak kolektivních, však směřují k tomu, abychom s použitím všech možných triků a sofistikovaných metod vznikající trhliny zalátali, zneviditelnili nebo zakryli. Neustálá zaneprázdněnost, mediální rozptýlení, závislosti všeho druhu, léky, víra ve spásu zvenčí prostřednictvím technologického pokroku, politiků nebo velkých hrdinů na světové scéně, a možná i některé terapie či esoterní praktiky plní tento účel více či méně nevědomě. Z globálního pohledu zde významnou roli hraje také nárůst kontroly a dohledu.
Zejména s ohledem na současné světové dění je s podivem, jak obrovské tyto trhliny mohou být, aniž by kolektivní vědomí lidstva došlo k hlubšímu vhledu a začalo zpochybňovat narativy a světonázory, které nám byly předány.
A nyní znovu vyvstává otázka: Proč je v tomto kontextu zapotřebí odvahy?
V jednotlivci se jistě musí v první řadě rozvinout probuzené, toužící srdce. A pak se
v jeho vlastním, důvěrně známém světě zviditelní trhlina, kterou již nelze ignorovat. Tehdy může uzrát vhled, že není nutná jen malá změna nebo úprava vlastního chování, nýbrž hluboký obrat v životě. To, co bylo, je pojednou nahlíženo ve zcela novém světle a od základu zpochybněno. Starý koncept života již neplatí. Rodí se uvědomění, že musí začít působit nová síla, která přesahuje naše vlastní schopnosti a překračuje naše možnosti. To vyžaduje odvahu přiznat si vlastní strukturální neschopnost a rozvinout ochotu obrátit se k vyšší moci. V konečném důsledku jde také o zásadní připravenost podřídit se vyššímu řádu bytí a zaujmout v něm své místo.
Je to pokora.
Je to vhled: „Beze mne nemůžete činit nic“ (Jan 15:5).
Tento vhled nás otevírá víře. Víra zde nemá nic společného s vírou v dogmata. Víra je schopnost lidské bytosti spojit se nasměrováním svého srdce s vyššími sférami vývoje, které nedokáže pojmout ani pochopit. Vyžaduje to akt víry, předpoklad NĚČEHO, co přesahuje naši vědomou mysl a co je mnohem víc, než čím bychom kdy mohli být se svou starou přirozeností. NĚČEHO, co nás přijímá a akceptuje
v každém okamžiku, bez ohledu na to, jací jsme, a kdekoli. NĚČEHO, z čeho vychází pomoc a vedení. Toto NĚCO je pro nás NIČÍM. A chce to odvahu plně se svěřit tomuto NIC a opustit to, co vlastníme. Víra zažehává potenciál Boha v nás. Jinak totiž neexistuje nic jiného, k čemu bychom mohli své srdce obrátit. Začínáme tušit
a stále s větší jistotou vědět, že trhlina v našem vlastním světě je cestou ke svobodě, že za ní leží „skutečný život“ a naše „pravé Já“. Spojení s otevřeným prostorem nám dává novou sílu a novou odvahu k dalšímu kroku. Rodí se stále silnější touha po tom, co se chce vynořit zpoza trhliny.
Je to odvaha věřit.
Zní příslib: „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno“ (Matouš 7:7).
Po vhledu a víře následuje čin. Čin ale NEZNAMENÁ následování starých strategií a vzorců ega. Je to odevzdání vědomí ega narušené reality takové, jaká v tomto okamžiku je, a odevzdání se proudu života, vydání se napospas numinóznu, bezejmennému neznámu.
Je to radikální přijetí toho, co se děje právě v tomto okamžiku. Je to zároveň důvěra a konkrétní zkušenost, že toto NIC je nosné, že nám poskytuje neotřesitelnou oporu. Podle měřítek světa to není nijak pozoruhodný skutek. V duchovním smyslu je to však to největší, co může lidská bytost udělat. Je to úplné a vědomé přijetí trhliny v životě. A mnohem více: stává se to spojením, splynutím v jedno s ní – a se světlem, které skrze ni září. Trhlina nás pak může hluboce a strukturálně proměnit. Jejím prostřednictvím se uvádí v činnost působení, které nás postupně znovu spojuje s naším božským původem, s naším duchovním a emocionálním domovem. Trhlině je nyní dovoleno, aby se v rámci procesu rozšiřovala a přinášela nové světlo do starého světa. Podobně jako Jan na Patmu vidíme, jak se otevírá nové nebe a nová země. V tomto procesu se stáváme jinými. Ano, stáváme se bytostí, jejíž pravý obraz je odedávna otištěn v hloubi našeho srdce a kterou jsme měli být od samého počátku.“
Je to odvaha jednat.
Je to sebevydání: „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3:30).
Tento proces nakonec vede k prosbě, která stoupá ze srdce:
„Staniž se vůle tvá!“
Odvaha je bodem obratu našeho vědomí. Tuto úvahu jsme nespojovali s cílem stoupat po jednotlivých stupních škály vědomí. Otevřeli jsme širší panorama. Jde zde o bod obratu od horizontální k vertikální orientaci, od uzavřeného k otevřenému. Jde o hlubokou vzpouru proti dosavadnímu životu, kterou můžeme uskutečňovat znovu
a znovu v každém okamžiku, ať už se z hlediska vědomí nacházíme kdekoli.
Tento posun od uzavřeného k otevřenému samozřejmě ovlivňuje i stav naší mysli. Díky bezpečné opoře, kterou stále více zakoušíme v nové realitě života, jež „není
z tohoto světa“, se můžeme vnitřně odevzdat i emocím, jako jsou vina, smutek, strach a hněv. Už jim neklademe odpor. Nevědomé stínové aspekty se tak mohou vyjevit a s pomocí nových sil světla se integrovat do našeho vědomí. Tímto způsobem mohou ztratit svou hrůzu a postupně odeznít. Koncept individuace člověka od C. G. Junga tak v nás může vést k duchovnímu naplnění.
Každá trhlina, která se v naší realitě zviditelní, je voláním naší celistvé, pravé individuality k nám samým. Podobně jako pták, který – když uzraje jeho čas – klováním zevnitř rozbije svou ochrannou skořápku, aby se vylíhl, tak i každý člověk
v pravý čas najde odvahu následovat své skutečné určení.
