Při duchovní stezce objevujeme zářné oblasti. Teprve poznáváme vnitřní zakotvení ve Světle, Moudrosti a Lásce.
Můžeme mít i pocit, že se stvoření odehrává.
A co je před stvořením?
Kde je ta prapříčina všeho a ničeho? Kde je to, co předchází stvoření, to nestvořené? Můžeme to nalézt ve „světle“?
Odpovědí je tiché tušení, mírnost přesahující veškerý i ten vyšší rozum. Přesto je to tušení tak mocné, tak silné.
Jakoby to byla energie nebytí.
To stále čekající.
Bod nula.
Přesto bod. To, co je a současně není.
Světlo a plnost vypovídají o stvoření. Ale tento stav, bod je před stvořením. Vzpomeneme-li si na obrázky Roberta Fludda[i] o stvoření na ten první černě vyšrafovaný čtverec, to je ten bod nula, ta vyšší temnota.
Je to matérie bez formy, bez množství a míry. Je to materia prima.
Pro Paracelsa to bylo Velké Mystérium, které není stvořeno.
Je to to nepoznané, to nepojmenované. Je to ještě a snad stále, nebo už zase mimo formu.
Překračuje to vše zjevené. Je to v nebytí.
A právě tato „prázdnota“ je ta svoboda Ducha, to je Duch.
Je to svoboda před formou, svoboda přijmout jakoukoliv formu a podobu. To je ryzí svoboda.
Podobně snad uvažoval také Giovanni Pico della Mirandola, když umístil sice již stvořeného Adama mimo hierarchii stvoření a slovy stvořitele mu řekl, aby si zvolil, jak bude žít, zda nízce jako rostlina či zvíře, nebo zda přijme podobu anděla, nebo se rozhodne být člověkem nebo bohem.
V Řeči o důstojnosti člověka[ii] uvádí: „Kdo se neuspokojen losem žádné ze stvořených bytostí uchýlí ke středu do své jednoty, bude učiněn jedním duchem s Bohem v osamělé temnotě Otce, jenž je nade vším, a bude převyšovat všechna stvoření.“
Vyšší, božská temnota, jaká je?
Je v ní napětí celého stvoření, napětí bytí a nebytí.
Je to vznešená temnota, prapůvodní a „těhotná“ plozením.
V ní jsou všechny možnosti, aniž by současně nutně byly.
To je Bůh beze jména. Bůh všeho a všech.
Jméno je vibrace a to má Duch, který se vznáší nad vodami.
Jako Svatý Duch se sklání jeho sedm paprsků k Zemi a člověku.
Ale beze jména je stav ještě vyšší, před stvořením.
Je to nesmírný klid počátku, to neprojevené, co dřímá v lůně Matky. A současně je to Otcova potence všech možností a forem.
Proto to není nic.
Je to prapříčina.
Člověk jako mikrokosmos má v sobě zárodky všeho, tedy i tohoto nezjeveného prapočátku. Element materia prima dřímá nepoznán v hlubinách nitra.
Pociťujeme jen neurčitou, ale zřejmou přitažlivost. Ta přitažlivost je dána příbuzností, magnetismem stejného.
Není to velkolepé, že každý člověk má v sobě Velké Mystérium?
Text je inspirací na: Catharose de Petri, Das Siegel Erneuerung, kap. II a III, RP, Haarlem 1985; Karl von Eckarthausen, Über die Zauberkräfte der Natur, RP, Haarlem 1996
[i] Utrisque cosmi… historia, 1617, in: Göttliche Weisheit, Göttliche natur. Die Botschaft der Rosenkreuzer-Manifeste in der Bildsprache des 17. Jahrhunderts, In de Pelikaan, Amsterdam 2014
[ii] Oratio de dignitate homini, 1486/87