… Až zítra, až za týden, až za měsíc, až za rok.
Tak často odkládáme poslední špetky odvahy někam stranou.
A čas se tiše krade, běží, utíká a letí jak splašený.
Už víš, že jsou přítomné okamžiky bezčasí, kde se svět zastaví,
jako rozlámaný vrzající kolotoč, kde pozdraví Tě ztuhlý výraz plechových koníků s kopyty stále připravenými k běhu…,
jakoby ani srdce nebušilo a otevřelo se životu…,
jakoby růže neodkvetly a ty’s mohl nasávat věčně jejich vůni a pozdržet ji v chřípí nosu a v mysli o trochu déle, než přijde výdech…,
jakoby tě orel vynesl na svých mocných křídlech přes strmé a nepřístupné skály…,
jakoby ses zastavil pod hladinou vody
a v tušení ukrytého pokladu pod mořským útesem téměř nehybně bys proplouval vodami;
jako bys plaval ve vodě života v lůně Matky coby nezrozené embryo a ještě nekřičel o život v prachu země, v potu a krvi nejedl ještě chléb pozemského živoření.
V takovém přítomném okamžiku v životě za životem, v duchovní dimenzi, trýská sytost a utišení všech nedostatků, které ještě nevznikly.
V takovém přítomném okamžiku jsi povznesen do věčnosti, přestože sedíš na zemi ve starých hadrech časnosti.
V takovém přítomném okamžiku ve svém nitru neseš kříž, obětující se věčnost dopadající na trouchnivý trám času. Věčnost v tobě uhasíná jako padlá hvězda z oblohy. Ona žije pro tento přítomný jasný okamžik.
Na to se musí čekat, nesmírně trpělivě v neočekávání ničeho, nebo něčeho.
Pak už víš, že nezáleží na ničem, jen právě na tomto nepojmenovaném.
Víš, že nemusíš být dokonalý, – a ani to nejde – protože dokonalost se v hlubině odkrývá.
Neodkládej to nekonečné hledání!
Jdi za tímto cílem, ať už Ti něco brání, zaměřuj se na tento úkol a prováděj ho!
Neodkládej to podstatné na zítra a měj odvahu přijít.
Kráčet po stezce duše můžeš veden duší.
Ty duši doprovázíš a stačí se nechat vést.
Stačí ji milovat. Pak jí vše podřídíš.
Hlavně teď pojď!
