Existuje velmi staré téma, které provází lidstvo na jeho cestě hmotnou životní úrovní. Z vnějšího pohledu vidíme, že toto téma v průběhu věků mění svůj háv, ale vnitřní podstata zůstává vždy stejná.
Golem je postava z židovské legendy. Byl vytvořen rabínem z hlíny a přiveden k životu. My západní lidé jsme se s tímto tématem mohli seznámit prostřednictvím románu Mary Shelleyové, nazvaného „Frankenstein neboli moderní Prométheus“. Nebo – a to je více pravděpodobné – prostřednictvím všech filmů, které z tohoto románu vychází.
Je pochopitelné, že se opravdu zabýváme velmi starým tématem, když se vracíme k starověkému kontinentu Lemurie nebo Mu. Ezoterici se domnívají, že rozsáhlý lemurský kontinent se ponořil do hlubin oceánu asi před 850 000 lety a že Austrálie, Madagaskar a Velikonoční ostrov jsou jeho zbytky, které nebyly pohlceny vlnami.
V článku o Austrálii Jan van Rijckenborgh píše:
„Extrémně primitivní a hrubá, animální osobnost Lemuřanů byla proniknuta monádami nebo nebeskými bytostmi, které v původním poli stále existovaly asi z 90 procent. V té době byla část původního lidstva stále na cestě k úplnému sestupu do hmotného světa, k involuci. Nebeská lidská bytost ještě nezesnula; Prométheus ještě nebyl zcela spoután. Nicméně tato část lidstva však již vytvořila – bez božského vedení – primitivní, hrubou, znetvořenou osobnost, bez jakékoli individuální inteligence. Toto zvířecí stvoření bylo jako golem, robot, živý automat z masa, kostí a svalů, který zcela reagoval na svého polobožského tvůrce. Tento ‚robot‘ byl neúnavným nástrojem svého polobožského tvůrce, hračkou upadajícího Bohočlověka, nástrojem, pomocí kterého se dokázal vypořádat s hrubou hmotou dialektiky. Tímto způsobem tento zvířecí otrok realizoval zvláštní a bizarní myšlenky a úkoly své vlastní monády, pokud mu to hrubá hmota umožnila. Postavil obrovská města s podivnými tvary a vyřezal obrovské sochy z lávového kamene, představující monády.“
Vidíme tedy, že v té době byla část lidstva zaneprázdněna sestupem do hmoty: Lemuřan jako dvojitá bytost byl výsledkem této involuce. Člověk se může ptát: proč to udělali, proč si vybrali tuto cestu? To je vskutku klíčová otázka. Vypadá to, že my jako lidské bytosti máme vnitřní nutkání napodobovat našeho Stvořitele. Dle našich božských kořenů jsme tvůrci, jsme bohové. Ale teď ta druhá otázka: jak si tento božský potenciál uvědomujeme? Lemurie nám ukazuje nesprávnou ideu, je to sen o nebi na zemi.
Ukázalo se, že realita byla naprosto jiná. Co se stalo? Nebeská bytost vytvořila svého nositele, hmotnou osobnost, a předpokládala, že se její stvoření vyvine v novou božskou lidskou bytost, ve které bude moci žít a být. Je to pochopitelný, ale nebezpečný vývoj, protože monáda by neměla poskytovat důkaz své božskosti v hmotném světě. Vybrala si cestu, která pro ni nebyla určena. Její fyzické stvoření, které je hmotou a tak je ovládáno zákony hmoty, nad ní získalo nadvládu. Nebeská bytost byla uvězněna v domě z masa a už se nemohla projevit. Zkrystalizovala ve svém vlastním stvoření a stala se „obrazem s mrtvýma očima“.
Sochy na Velikonočním ostrově tak svědčí o hořké ironii. Monáda byla zobrazena ve hmotě její lemurskou osobností, robotem, kterého ovládala. Nepochopila však, že zaznamenala svou vlastní budoucnost jako kamennou závěť. Nechápala, že jednoho dne bude jako její socha: zkrystalizovaná a neschopná žádné činnosti. A nyní tyto sochy stojí na malém ostrově, který nebyl ještě pohlcen vlnami. Beznadějně hledí do dálky a hledají někoho, kdo by je zachránil před zkázou.
Tajemné sochy na Velikonočním ostrově hovoří k naší imaginaci a podvědomí. Byly také předmětem historických a vědeckých teorií. Podle legendy místních obyvatel však tyto obrovité sochy jednoho dne přišly samy. Z duchovního hlediska obsahuje tato legenda jistou pravdu, protože cožpak to nebyl nebeský světelný člověk, který sestoupil a začal experimentovat v hmotné úrovni života? Vycházel ze své svobodné vůle a kvůli zkreslenému pojetí života.
Je pozoruhodné, že odkaz na Prométhea je zahrnut jak v citaci Jana van Rijckenborgha, tak v názvu románu Mary Shelleyové. Prométheus je postava z řecké mytologie; jeho jméno znamená „Ten, který myslí dopředu“. Prométheus ukradl oheň bohům a dal ho lidem, protože měl pocit, že lidské bytosti byly během svého stvoření příliš špatně obdařeny. Jako trest za jeho vzpouru jej Zeus připoutal ke skalám, kde během dne orel kloval jeho játra, která se však během noci zregenerovala. Nakonec byl Prométheus osvobozen Héraklem, který orla zabil.
Někdy jsou v mýtech skryté univerzální duchovní pravdy. Viděli jsme, že v lemurské době božská lidská bytost, ohnivá duchovní duše, v důsledku experimentu klesla do hmotného stvoření. Manas opustil nebeské světy a vstoupil do hmotné bytosti. Výsledek? Byl připoután ke skalám, k hmotě, a tam trpí, tam je poslední zbytek jeho božského ohně pohlcen přírodními silami. Není příliš těžké pochopit, že my sami (spoutaný Prométheus) jsme výsledkem tohoto vývoje. Prométheus připoutaný k nám v hloubce našeho bytí je naše pravá totožnost.
Mezi Prométheem a Luciferem lze vyvodit jisté paralely: akce obou jsou vzpourou a experimentem. Oba jsou nositeli světla, ale jejich duchovní oheň uhasíná ve snaze vytvořit pozemské království. Proto vidíme, že témata totožnost a napodobování hrají v našem vývoji hlavní roli.
Kdo jsem? Jaký je můj původ? Jaký je můj osud? Kterou cestou bych měl jít?
Pokud se vás někdo zeptá: „Kdo jste?“ Co odpovíte?
Ve druhé části „Golema“ prozkoumáme, zda nám naše současná existence dává nějaké záchytné body k těmto existenciálním otázkám.
