Údolí Káthmándú bylo jako obvykle v mlze, když začala malá skupina vystupovat na vrchol Šivapuri, domova Šivy, Boha rozlamování a ničitele nevědomosti. Je to místní hora Káthmándú (Nepál). Dosud zde nebyly žádné stezky a skupina si musela najít svou cestu přes drsná a holá místa. Po nějakém čase výstupu se náhle ocitli na malé mítině – před převisem, co vypadal jako jeskyně, probleskoval oheň. Za ním byl meditující jogín, sedící ve velmi chladném ranním vzduchu oblečen pouze do bederní roušky. Mlha se začala pomalu rozplývat a objevilo se slunce.
Skupina se v úžasu zastavila. Avšak jogín jim pokynul, aby šli blíže a – po jakémsi zaváhání – oni se přiblížili k jogínovi s pozdravem „Namaste“. Jogín přicházející osoby tiše požádal, aby se posadili na okolní kmeny stromů. Bylo ticho.
Po nějaké době se jogín zeptal: „Odkud jste, kam jdete?“
Tímto způsobem začala diskuze končící otázkou, jak nalézt stezku osvobození. „Jak můžeme dosáhnout osvobození z kola zrození a smrti? My, lidé žijící v hluku tohoto světa, ve městě s našimi rodinami a každodenním trápením, bychom rádi věděli, jestli také ty, jogín, jsi ještě po tolika letech meditace a osamělosti stále na cestě?“
Po dlouhém tichu odpověděl: „Hledal jsem svou cestu a nalezl jsem ji. Nesnažte se ji kopírovat nebo napodobovat. Hledejte ji ve svém světě, hledejte ji celou svou bytostí, a naleznete ji. Bude to stejná cesta jako ta moje nebo bude jiná? Stezka může být nalezena a následována všude, zatímco musíte jen otevřít dveře v sobě.“ Pak bylo ticho.
Skupina pochopila. Obdrželi poselství a věděli, že by nyní měli jogína zanechat o samotě. S tichým „Namaste“ se obrátili zpět a stoupali poslední metry na horu Šivy. Na vrcholu slunce jasně svítilo, zatímco led a sníh Himalájí zářil téměř nepozemskou krásou.
