Kde sídlí duše?
Existuje vůbec?
Kdo mě to často vede? Kdo to promlouvá v nitru? Odkud se to bere?
Jako převozník přes řeku, převáží mne do vyšších sfér ducha.
Jako most, spojuje dva světy.
Vysoké klenby tohoto mostu mne ochraňují před divokými řekami života.
Kam vede?
Ona to ví. Mně nechává jen několik slov, takové drobky jako zbytky od snídaně.
O duši mnoho nevím, když mlčí docela.
Někdy si zpívá a celá chvěje se, když vane vítr příznivý.
To sedm proudů ducha ji naplňuje.
Září z ní jas a síla a ona si zpívá.
Chvalozpěv lásky.
Chvalozpěv slávy a úcty a díků.
Po ní zbyde mi její klid v lůnu, jako lístek v dlani dřímám
a v dáli ji ještě slyším, jak si zpívá:
Jsem Tvůj posel Bohů.
A na mých rtech visí nevyslovená myšlenka: Přijdeš zase?
Odkud ke mne duše přichází?
Odkud se bere?
Když ona zpívá,
srdce se mi radostně chvěje,
když se ona pohne,
moje krev v žilách naběhne,
když mi něco říká,
ozvěna se nese v myšlenkách
a klenby vnitřního chrámu to slyší,
stěny se klenou do výše
a stavba se mohutně tyčí vzhůru a pozvedá.
Klenby sedmi dutin se zvedají a vzdouvají
a otvírají se okna křehké budovy v hlavě.
A kolem ji obletují slavnostně andělé…
Kde žije duše?
Ano, už to zase vím.
Je stále nablízku.
Povstává stále znovu v chrámu lidského těla.
Sděluje mi pravdy, po kterých kosti vzdychají,
pravdy pevné,
v morku kostí věky čekající.
Oheň její lásky nesžírá,
ale očišťuje, obnovuje
a člověka životem provází.
Teprve v tom lze vidět smysl života,
když kráčíme životem spolu s vědomou duší.
Ona bydlí ve mně
a jsme tak buněčně protkáni.
Ona přichází jako posel bohů,
protože bydlí také u Boha,
jako Světlo počátku.
Nepřichází tak, jak bych si kdy přála,
ale čekám stále trpělivě na ni
s otevřenýma prázdnýma rukama …,
se srdcem dokořán, hlavou odkrytou a bosa.
Když přichází,
přináší sílu Logosu
a tak jsou tu On, Ona a ne-já pospolu,
v jednom domě.
