O lidské důstojnosti podle Pica della Mirandoly aneb výzva k novému lidství

Lidská důstojnost a lidská práva a kdo je člověk?

O lidské důstojnosti podle Pica della Mirandoly aneb výzva k novému lidství

Stále více a více se ve společnosti vede diskuse o pojetí lidské důstojnosti a základních lidských práv. Jsou lidská práva včetně lidské důstojnosti jen fikce, jakož i celý matrix právních řádů, a ideologický nerealizovatelný prostředek k moci, nebo jsou reálná, protože nic nemůže být přirozenější než základní práva lidí?

Jsou pokládány také otázky, zda chránit důstojnost všech lidí za všech okolností absolutně. A v takovém případě je to prvotní a rozhodující kritérium při řešení mezilidských sporů bez ohledu na další aspekty věci. Nebo zda je lidská důstojnost jen jedna z hodnot, ke které se přihlíží a je poměřována ve vztahu k dalším hodnotám. To druhé pojetí je tzv. relativní, kdy může dojít k situaci, že lidská důstojnost nebude chráněna zcela, ale jen do určité míry nebo vůbec. První pojetí je tzv. absolutní a lidská důstojnost v podstatě limituje všechny další hodnoty a je zcela rozhodující.

Mezi jednotlivými státy jsou rozdíly v tomto pojetí, ale to není udržitelné vzhledem k internalizaci mezilidských vztahů. Téma lidské důstojnosti se dostalo do popředí zájmu hlavně po druhé světové válce a právě v základním zákonu Německa je zakotvena absolutní koncepce lidské důstojnosti jako nezměnitelné „nadnormy“ spjaté s podstatou lidství a významem člověka jako takového. Dnes je tato koncepce v menšině a je stále otřásána a napadána, protože dnešní člověk již dlouho žije ve zdánlivém mírovém stavu. Právně-filozofický diskurs není ustálen. Avšak za tím vším visí nepřehlédnutelná a naléhající otázka: Kdo je člověk?

A s tím souvisí také konkrétnější: Kdo je dnešní člověk?

Možná pomyslíte, co dnešní člověk již dokázal, jak je kultivovaný, jemný, milující spoluobčan a kolik toho již ví, kolik má znalostí a jaké schopnosti… Ale to také není vše. Není všechna ta kultura jen zatvrdlý nános, který nemění podstatu bytí?

Možná to již někdo prohlédl. Mnohý dnešní člověk může vidět a zažívat intenzívní zajetí v pudech a žádostech. Je otrokem existenčního, vlastnického, mocenského a sexuálního pudu. Jeho vědomí se stále rozšiřuje na komunikační síti a jeho nervy jsou napjaté jako pavučiny životem v časovém tlaku a stresu. Ale není běžný člověk spíše malátná a poblázněná třasořitka než uvědomělá bytost? Kde je hloubka a naplnění? Není to jen zvíře zahnané do kouta, zkultivované po dlouhé doby stále se opakujících period? Co činí člověka lidským? Čím se liší od zvířete? Může se dnešní člověk polidštit? Jak se stane opravdovým člověkem?

To jsou hlubší otázky než jen existenční a existenciální, protože přesahují lidský život. Lidský život se může jevit někdy jepičí a zdánlivě bez významu, ale středověcí renesanční myslitelé jako byl například Giovanni Pico della Mirandola, nazývaný rovněž kníže svornosti (princeps concordiae), který si tyto otázky patrně kladl, nám dosvědčuje opak!

Picova Řeč o důstojnosti člověka

Giovanni Pico della Mirandola (narozen 24. 2. 1463 v severoitalském městě Mirandole – zemřel ve 31 letech 17. 11. 1494) napsal svou Řeč o důstojnosti člověka (Oratio de dignitate hominis) ve svých 24 letech jako úvodní projev k 900 tezím (tzv. Conlusiones), které sestavil a vydal v prosinci 1486 jako souhrn veškeré filosofie a teologie a o nichž hodlal uspořádat veřejnou disputaci v Římě. Z nich papež prohlásil 13tezí za kacířské (magické a kabalistické).

Pico přichází s novou antropologií oproti jeho předchůdcům a současníkům (mezi nimiž patří i Marsilio Ficino). Pico akcentuje svobodu člověka do té míry, že sebeutváří sám sebe a určuje tím své místo v hierarchii stvoření. Žije-li podle pudů a smyslů, žije jako zvíře a nedůstojně člověka. Důstojnost pak nenáleží všem lidem, protože mnozí jsou v pokleslém zvířecím stavu. Důstojnost je spojena až s rozvinutým stavem lidství, jako potenciál semene a výzva. Proto je velice problematické použít Picův koncept přímo bez dalšího pro současná lidská práva a lidskou důstojnost, protože Pico pojednává o důstojnosti člověka jako Adama, jako stvořeného pratypu a podobně jako později Jan Amos Komenský ve Via Lucis, Pico ostře rozlišuje mezi světem pozemským, nebeským a nadsvětským – podle Komenského mezi fyzikou, metafyzikou a hyperfyzikou.

Nechme však zapůsobit Picova slova. Svou práci Řeč o důstojnosti člověka začíná slovy: „…jaká podívaná je na tomto jevišti světa nejvíce hodna obdivu, …zde nelze spatřit nic obdivuhodnějšího než je člověk. Velký div…je člověk. Když jsem přemýšlel o důvodech tak vysokého hodnocení, nezdálo se mi uspokojivé všechno to, co nejrůznější autoři uvádějí o výjimečné povaze lidské přirozenosti: že je člověk prostředníkem mezi stvořenými bytostmi, důvěrníkem vyšších stvoření a králem stvoření nižších; že je díky bystrosti svých smyslů, pronikavosti svého rozumu a světlu svého intelektu vykladačem přírody; že je čímsi mezi stálou věčností a plynoucím časem a … poutem, ba dokonce sňatkem světa, a že jeho postavení je … jen nepatrně nižší než postavení andělů. To jsou jistě přednosti významné, nejsou to však ty rozhodující, tedy takové, které by si mohly právem nárokovat tuto výsadu být předmětem nejhlubšího obdivu…

Nakonec se mi zdálo, že jsem pochopil, proč právě člověk je tím nejblaženějším, a tedy i nejobdivuhodnějším mezi živými tvory, a jaké je to postavení, které mu připadlo v uspořádání veškerenstva a které mu mohou závidět nejenom nerozumná stvoření, ale i hvězdy a mysli prodlévající nad tímto světem.“

Podle Pica je důvodem obdivuhodnosti člověka právě toto: „Bůh, Otec, svrchovaný architekt, již podle zákonů skryté moudrosti vystavěl tento dům, tedy svět, na který zde hledíme, jako nejvznešenější chrám svatého božství.“ Tento architekt vyzdobil stvořeními všechny úrovně tohoto domu. Až nakonec pomyslel na člověka. Nebyl tu však už žádný pravzor, podle něhož by nového potomka mohl stvořit… nebylo po celém světě místa. … Nejlepší tvůrce nakonec stanovil, aby ten, komu nemohl věnovat nic vlastního, měl podíl na všem, co náleželo jednomu každému stvoření zvlášť. A tak ponechal člověka jako stvoření bez určené podoby… a promluvil k němu těmito slovy: „Adame! Nepřidělil jsem ti žádné určité místo… Ty však budeš… určovat svou přirozenost podle své svobodné vůle…, postavil jsem tě do jeho (pozn. světa) středu…, abys jako…sochař…mohl utvářet sebe sama do takové podoby, jaké dáš přednost. Můžeš poklesnout na úroveň nižší, zvířecí; ale můžeš být také dle vlastního rozhodnutí znovu povznesen k vyššímu, božskému.“ Pico tedy shrnuje svou úvahu, že člověku „je dáno mít to, co si přeje, a být tím, čím být chce… Do člověka však při jeho stvoření vložil Bůh Otec rozličná semena a zárodky všech forem života, a které zárodky člověk vypěstuje, ty vzrostou a vydají v něm své plody.“

Pico trefně apeluje: „…musíme se především starat o to, aby se o nás neřeklo, že přestože nám bylo dáno toto čestné postavení, nepoznali jsme, že jsme se stali podobnými zvířatům a nerozumnému dobytku… Kéž se nás zmocní jakási posvátná ctižádost (pozn. svatá touha), abychom se nespokojili s prostředností, nýbrž dychtili po tom nejvyšším a všemi silami se snažili k němu dospět – neboť dospět k němu můžeme, pokud chceme. Pohrdněme pozemským a buďme lhostejní k nebeskému, zanechme konečně za sebou vše, co náleží světu, a pospěšme k nadsvětskému dvoru, jenž je nejblíže vznešenému Bohu.“

Výzva k pravému lidství jako duchovní stezka

Pico pak více ukazuje vnitřní stezku, jak nadnesená slova zrealizovat ve vlastním životě. Hovoří o poznání sebe sama, o rozlišování dialektiky, o očistě života v morální i rozumové oblasti, o očistě duše a o sjednocení duše s Duchem – aby „Král slávy a Otec“ vešel do jejího domu jako host, a duše jako nevěsta oděná zlatým rouchem jej pojala za ženicha a aby od Něj nebyla nikdy odloučena, „zapomene dokonce na sebe samu a sama sobě zatouží zemřít, aby žila ve svém ženichovi“.

Pico nám pomáhá na jednu stranu demaskovat svůj stav bytí a pokleslé lidskosti, ale na druhou stranu nám ukazuje, že semeno opravdového lidství existuje a vede k němu již prochozená, vyšlapaná cesta! A v tom je obrovská výzva pro člověka jako bytost stvořenou v celém Universu.


Primární literatura – citace:

  1. Oratio Ioannis Pici Mirandulae Concordieae comitis (De dignitate hominis) in PICO DELLA MIRANDOLA, Giovanni: O důstojnosti člověka. OIKOYMENTH, Praha 2005, 135 s., ISBN: 80-7298-164-1.

Sekundární literatura:

  1. FLAITINGROVÁ, Martina: Giovanni Pico della Mirandola. Nová akropolis, o. s., Praha 2011, 31 s., ISBN 978-80-86038-47-6.

  2. HERŮFEK, Jan: Proces Giovanniho Pica della Mirandola. Ostravská univerzita v Ostravě. Ostrava 2014, 105 s., ISBN 978-80-7464-699-7.

  3. KOMENSKÝ, Jan Amos: Cesta Světla (Via Lucis). ALMI, Blansko, 295 s., ISBN978-87494-13-4.

  4. KRISTELLER, Paul Oskar: Die Philosophie des Marsilio Ficino. Vittorio Klostermann, Frankfurt am Mein 1972, 452 s.

  5. NEJESCHLEBA, Tomáš: „Kníže svornosti“ Giovanni Pico della Mirandola. In: PICO DELLA MIRANDOLA, Giovanni: O důstojnosti člověka. OIKOYMENTH, Praha 2005, 135 s., ISBN: 80-7298-164-1.

  6. RIJCKENBORGH, Jan, DE PETRI, Catharose: Čínská gnose. Komentář k Tao-te-ťing od Lao-cʼ. 1. vydání, Rozekruis-Pers-Haarlem, Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s., Praha 2014, 259 s., ISBN 978-80-904590-3-8.

  7. STEINER, Rudolf: Mysterijní školy středověku. Fabula, Hranice 2006, 247 s., ISBN: 80-86600-33-5. Zde je o Pikovi pojednáno na str. 56–58.

  8. YATESOVÁ, Frances: Giordano Bruno a hermetická tradice. Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 2009, 531 s., ISBN 978-80-7021-908-9. Picovi věnuje Yatesová kpt. Pico della Mirandola a kabalistická magie na str. 91–127.

 

Print Friendly, PDF & Email

Sdílet tento článek

Informace o článku

Datum: 10 listopadu, 2017

Doporučený obrázek:

Autor: Olga Rosenkranzová (Czech Republic)