Vnímáme, na co myslíme. Vše co vidíme, zrcadlí význam, který dáváme věcem. Svět, o kterém uvažujeme jako o skutečnosti a mimo nás, je vpravdě zrcadlem naší mysli. A protože se náš myšlenkový proces odehrává v naší mysli, svět nám ukazuje náš duchovní stav bytí.
Pokud svět nemoci, utrpení a smrti není tím, co chceme, musíme transformovat svou mysl. Aby se tak stalo, je nutná vnitřní cesta.
Můžeme skutečně věřit, že vše, co nyní vnímáme, je stvořením milujícího a všemocného Otce? Je všechno to utrpení ve světě Božím dílem? Kdo by se chtěl obrátit k takovému bohu? Pouhá naše touha po tom, co skutečně jsme, po zdroji našeho bytí, nám ukazuje, že naše radost a náš mír spočívají tam, odkud vychází naše touha. Věčná láska nemůže být vytvořena tímto světem. Proto nás tato láska vede pryč od iluze a k já, kterým skutečně jsme.
Ujasnilo se mi: Bůh je zdrojem pravdy. Uvnitř mě se pohnulo něco, co bych rád nazval transcendencí, Bohem. Ukazuje se to neočekávaně. Vidím v tom zdroj své touhy. Odevzdávám se tomu, a tím se mění má identita. Získává od tohoto zdroje novou formu. Z tohoto nově získaného stavu prohlašuji: Za světem, který podléhá výkyvům utrpení a radosti, existuje jiný svět, ve kterém vládne mír, radost a neustálá transformace. Náš svět je tak skutečným, jakým jej my činíme. Zažívám jej jako klamající závoj, ale také jako maják.
Nastává v každém okamžiku skrze mysl, která myslí odlišně než Bůh a která ještě nenalezla smysl existence. Taková mysl vytváří myšlenky, které jsou oddělené od zdroje života. Tento zdroj umožňuje všechny cesty, včetně rozumu, aby vytvořil iluze a vytvořil svět oddělený od Zdroje.
Systém myšlení našeho ega je zažíván jako oddělená entita. Avšak protože je oddělenost iluzí, platí to také pro ego samotné: Je udržováno pomocí víry ve svou realitu. Naše viditelné tělo je oddělené od jiných těl – je tím, co nám říkají naše smyslové orgány. Je vyjádřením odděleného bytí. Naše mysl je s ním úzce spojena. Proto při vnímání systémem myšlení ego zažívá, že vše, co je viditelné, je pravda. To se změní, když je naše vědomí přijato zdrojem. Potom změníme svou mysl. Zažijeme potom souhru všeho v jediném životě.
To, že věříme, že naše vnímání je výsledkem toho, co se skutečně děje ve světě, je směsicí příčiny a důsledku. Je to právě naopak: svět nám ukazuje obrazy, ve kterých žije naše mysl. Systém myšlení ega může usilovat o zdokonalení světa a svého vlastního života. Svět se vždy bude ukazovat podle standardů, které jsou používány. „Převrácené“ myšlení bude vždy potvrzovat samo sebe. Bude mít vždy pravdu s tím, co jej zformovalo.
Pro mě je mír a radost Boží pravdou, protože se ve mně objevily při postupu na mé vnitřní cestě. Společně s nimi existuje zkušenost, že život, ačkoli se projevuje v mnoha odlišných aspektech, je jediný. Vztah s oddělením se pro mě stal iluzí. Pravé vnímání je druhem vidění, které jde až za to, co se ukazuje našemu fyzickému zraku. Jde dál, hledí na to, co je za závojem forem. Nebo jinými slovy: Odhaluje smysl forem; hledí skrze ně, chápe je jako ukazatele k jinému světu, ve kterém spočívá pravá identita věcí.
„Pravé vnímání“
Dokud chceme mít pravdu v tom, co si myslíme a vidíme, není možná žádná duchovní transformace. Neboť každá myšlenka v naší struktuře zanechává svůj účinek. Tento efekt je krystalizací, která nás vede k cyklickému uvažování.
To je důvod, proč musí být myšlení pružné a stále obnovované. Stává se to možným, když se pohybujeme směrem ke zdroji života. Změny, které se pak dějí, neznamenají, že musíme něčeho dosáhnout. Znamenají, že se „něco“ v nás chce projevit, něco, co ještě neznáme, avšak cítíme blízko. Můžeme tento nový aspekt připustit, můžeme mu dát prostor. Můžeme se otevřít neznámému, které nás chce transformovat zevnitř. Jsme příjemci toho, co pochází z toho božského – nejsme stvořiteli. Konání a souzení, oddělené od božského původu, vytvořilo závoje, které nám brání v poznání světla. Tyto závoje můžeme nechat rozpustit. Stezka takového jednání je připravena. Začíná skutečností, že se v nás probudouzejí nové smysly. Ptají se nás: Chceš se přidržovat svých soudů, nebo jsi připraven poodstoupit, aby v tobě mohlo zazářit něco hlubšího?
V našem rozhodnutí jsme svobodní, protože láska nemůže existovat bez svobody. Pokud chceme udržovat pohyb ve světě iluzí, ukřižováváme Světlo. I iluze potřebují tvořivé světlo. Využívají ho. Z tohoto úhlu pohledu světlo také očekává spásu. Ale nic se nemůže vynucovat. „Plán spásy“ sestává z nás, probouzejících se ze snu. Každá ochota vzdát se myšlenek oddělování a dovolit tomu všemu v nás, aby se roznítilo, bude radostně využita Svatým Duchem, obnovitelem života. Napravuje naši mysl odhalováním naší pravé identity. Světlo původního zdroje pak naplní naše vědomí. Na svět se budeme dívat odlišně. Uvidíme, jak je Světlo všude aktivní. Světlo hledí na sebe skrze nás. Svět zažívá sebe skrze nás nově.
