Srdce hraje všerozhodující úlohu na cestě vedoucí k uvědomění, poněvadž skutečné porozumění nikdy nepřichází z machinací rozumového myšlení. Člověk, který se chce naučit vidět skrz stvoření, se musí naučit vnímat ve svém vlastním srdci a měřit hloubku vesmíru. V této hloubce uvažuje o jednotě, světle, neomezenosti a nekonečném vývoji. Odkud pak tedy pochází krátkozrakost, omezení a bolestné sobectví?
Původní vody
Tvořivá síla se vznáší nad vodami kvantového pole. Stvořitel se zjevuje jako jednota, která chce ukázat pozorovateli jeho neomezenost, nekonečnost a slávu. Vysílá tedy sedm tvořivých impulsů. Plný potenciál stvořitele se odhaluje v mateřském poli, které může sedm impulsů přijmout, aby dalo život Člověku nového věku. Z kvantového pole tento Člověk přichází k vědomí s pozorující duší. Získává schopnost magicky tvořit z kvantového pole, zdokonalovat stvoření. Učí se tvořivě myslet: jeho myšlenky jsou zářivé obrazy ve Veškerenstvu. Neznají žádná omezení, ale vytvářejí život. Člověk pak pro sebe vidí, že stvoření je dobré, naplněné světlem a nekonečnem. Toto stvoření je prociťováno skrze lásku pro všechen život. Ve stvořiteli je jediný život a může se v něm vyvíjet jako planetární jednota k dokonalosti. A tak může člověk nakonec sloužit svaté matce Zemi a veškerému životu, který je na cestě k dokonalosti. A stvořitel vidí pozorovatele a dává mu jedinečnou nezávislost. A pozorovatel posílá veškerou svou lásku do kvantového pole.
Projekce
Žití podle sedmi impulsů je v porovnání s nynějším lidským vědomím jako být všudypřítomný. Není ohraničeno v prostoru a času, tak jak to vnímají naše smysly. Když si pokusíme představit, jestli existuje něco vně prostoru a času, tak se jádro našeho vědomí blíží závoji. Otevření v něm odhaluje ze středu naší bytosti nekonečnost. Je to dojem všeho, co existuje i neexistuje, a tak je pro pozorovatele neomezené. Jednota se projevuje v člověku a zároveň je samotným Veškerenstvem ve své nekonečnosti. Samotný pozorovatel je tím, kdo omezuje zjevení na to, co dovolí vědomí.
Abychom se přiblížili jednotě, je nezbytné setřást všechna omezení, odpojit se od prostoru a času. Přibližování se jednotě je ve skutečnosti procesem prohlubování vnímání. Jako výsledek této změny roste vědomí, aby se mohla zjevit jednota.
Z pohledu této jednoty je naše současná realita stupňujícím se omezením vědomí. Jinými slovy: prostřednictvím našeho vědomí se jednota dělí na části, které společně představují jejich vlastní omezenou skutečnost. Ve světle jednoty je to stvoření vně jednoty samotné. Člověk si takříkajíc hraje se stíny vrženými světlem jednoty do smyslového světa. Tímto způsobem je vesmír promítán do stínu se začátkem a koncem. Jako lidé jsme tečkou v čase, každý s vlastní touhou po držení některých fragmentů této jednoty. Projekce z jednoty tak odhaluje fragmentaci vědomí trvající milióny let. Tak to, co bylo „dříve“ naznačeno, otrocky následujeme do největší možné fragmentace konání. Každá osoba je chycena ve svém vlastním kvantově fyzickém ztvárnění původní projekce z jednoty.
Nyní bylo do projekce zabudováno něco, co zajišťuje, že omezení může být opět zpozorováno. Můžeme tedy znovu předpokládat jednotu, a pak ji začít hledat. Projekce není zrušena, ale stále více stavěna do světla jednoty. Tímto způsobem lidské vědomí získává vjem prohlednutí velké iluze. Koneckonců je zde probíhající projekce z jednoty a každý člověk má svůj vlastní způsob, jak si je toho vědom. Současná kosmická změna kolektivní atmosféry projekcí s tím pomáhá. Stále více lidí si nějak začíná uvědomovat, co se děje v kolektivním vědomí.
Jiné vědomí
Znovuspojení s matkou Zemí – s jejím sedminásobným vědomím jednoty – je ekvivalentem znovuzrození. K přípravě na toto znovuzrození je třeba stavu hlubokého sebeuvědomění. Sestup do prostoru srdce je podmínkou růstu, protože zde leží potenciál zrození do vědomí jednoty. Tento velký energetický lidský potenciál je jádrem, ze kterého se sjednocený člověk může zrodit a růst. Žije ze sedmi polí Země, která je sama entitou uvnitř jednoty slunečního těla. To, co bez vědomí jednoty vidíme a prožíváme ze Země, je promítnutá časoprostorová varianta v roztříštěné realitě. Člověk se přirozeně vyjadřuje svými omezenými smyslovými schopnostmi. Všechny jeho výtvory jsou proto ve vztahu k jednotě dočasné a neexistující.
Příčina omezení vědomí spočívá v kořeni páteře. Je to energetické centrum, které je rozděleno na dvanáct oblastí, které se vztahují ke dvanáctinásobnému poli vlivu z okolního vesmíru. Tímto energetickým centrem se člověk vztahuje k zákonům lidských bytostí, Země, sluneční soustavy a vesmíru. Tak dlouho, jak toto energetické pole vládne, přemýšlí člověk v okně ohraničeného světa. Protože mysl je také organizována dvanáctinásobně, jako zrcadlo karmického kořene lidské existence. Proto mnoho lidí ulpělo kvůli kritickému myšlení ve ztuhlých myšlenkách. Považují iluzi projekce za skutečnou realitu.
Přípravou na znovuzrození – nazvěme to kvantovým skokem vědomí – je plně přijmout zrcadlící činnost, karmu, a učit se ji pozorovat ve srovnání s jednotou. To je možné tím, že světlo duchovního slunce osvětluje oblasti nevědomé části duše. Duchovní měsíc je uskutečněním této činnosti v čase. Necháte-li život tímto způsobem plynout, aniž byste chtěli cokoli měnit, pak se vše projeví ve světle tohoto duchovního slunce. Uvolňuje tak všechny následky kořenového ohně: lidské neurózy. Pozorování a vděčnost za obdržený vhled mohou vést k magickému dovršení zrození vědomí jednoty. Sedminásobný potenciál lásky v srdci pak zaujímá své místo. Sedminásobná matka Země pak může být v náhlém zjevení spatřena. Toto tvoření vychází z nového vnímání stvoření z vod kvantového pole. Od této chvíle může člověk znovu pracovat v sedminásobném poli Země.
Duchovní růst
Srdce je magneticky nabité centrum, které polarizuje lidský systém specifickým, osobním způsobem. Kvůli této polarizaci mají lidé každý den pocit soudržného vnímání svého okolního prostředí. Je to vlastní osobní ohraničené vnímání části kvantového energetického pole. Je to jako promítací plátno duše, na které se bude promítat. Kořenový oheň plexus sacralis promítá do duše vše, co vyplývá z karmické energie. Tímto způsobem se člověk účastní projekce do ohraničené skutečnosti, kterou udržuje mnoho stejně polarizovaných studentů-tvůrců. Zkušenost zrození a smrti je součástí kolektivní projekce. V tomto cyklickém zákoně vždy existují nové polarizace a nové skutečnosti. Člověk, který to bude vnímat ze svého magnetického srdce, si může začít uvědomovat omezující mechanismus polarizace srdce. Zaměřuje se na sebe. Chce si udržet částici jednoty pro sebe, v sebelásce. Sebeuvědomění mění tuto polarizaci tím, že umožňuje člověku nahlédnout do vlastního života se všemi jeho výsledky svobodným, ohromeným a nikdy obviňujícím způsobem. Vědomí jednoty se pak plně rozvine, a nakonec vyhasíná karmický kořenový oheň.
Před tímto vědomým stavem bytí se karma stále promítá skrze myšlenky a pocity, z nichž většina je nevědomá. Vytváří tak rezervoár polarizovaných nevědomých útočníků vědomí jednoty. Vždy v duši najdou dostatek slabostí. Jsou zdrojem utrpení. Zničení tohoto zdroje je velký úkol každého člověka, který chce pracovat v polích svaté matky Země. To je velké dílo, kterému stále více duší zasvěcuje svůj život. Ve vzájemném spojení překračují kolektivní neurózy, které duši ovládají. Velkým úkolem je stát se nepřístupným pro podněty, které pocházejí z těchto neuróz. Pak lze překonat projekci a začít žít z duchovního zdroje, který neustále plyne z jednoty, což je znovuvytvořením skutečného života.
