Protože se odvažuješ následovat sám sebe, stáváš se v tomto světě cizincem, ale teď stojíš u dveří k tajemství.
Výměna kola
Sedím na krajnici.
Řidič mění kolo.
Nerad vidím, odkud přicházím.
Nerad vidím, kam jedu.
Proč se na tu výměnu kola dívám
tak netrpělivě?
(Bertold Brecht)
1
… Je to zvláštní, ale zřejmě to tak musí být. Na tomto světě je mnoho zvláštností, mnoho neštěstí. Neštěstí – ne proto, že je válka, že umírají blízcí přátelé, nebo že je hladomor a nedostatek všech těch prostých věcí, které potřebujeme k přežití. Ne, je to bolest, která hlodá v hrudi, někdy pálí jako oheň, jako byste měli místo srdce prázdnotu. A neznáte příčinu. Ti chytří lidé, kteří toho tolik chápou a na všechno mají odpověď, by nešťastného člověka nejraději poslali k psychologovi či psychiatrovi, aby jej následně krmili pilulkami, které slibují štěstí. Ty pilulky pak berete – známe je jako „Malé pomocníky matek“ (Mothers’ Little Helpers), o kterých už před desetiletími zpívali Rolling Stones. Potom cítíte tu bolest v srdci o něco méně, méně to pálí v hrudi; ale nezmizí to úplně. Cítíte se jako v mlze, skrze kterou slyšíte lidské hlasy – jsou šťastné, veselé, hraje hudba, zpívají ptáci atd. – nebo, přesněji řečeno, je to jako jemný kouř, který sice není štiplavý, ale bere vám vzduch, který dýcháte…
Po každodenní dávce už však život není tak snadno uchopitelný: to, co na vás doléhá, ztrácí veškerou sílu a vy se najednou stáváte cizincem sami sobě. Už pořádně necítíte své tělo, ruce a nohy, propadáte letargii. Mozek máte jako zabalený do vaty. Co jíte, chutná mdle; a přesto toho mdlého chcete víc – – – a pak se najednou jedné noci probudíte a toužíte se vrátit k tomu pálení v srdci, k té prázdnotě v hrudi. Tehdy máte pocit, jako by vás někdo o tu bolest okradl, okradl vás o tajemství, o kterém vám tato neuchopitelná bolest chce vyprávět. – Každý zná nešťastnou lásku. Tato bolest je jí podobná, není to smutek, ale drama – a přesto ve vás propuká tato stará touha, a nyní je to touha po oné pálivé bolesti, po tom ohni…
V tu chvíli spláchnete ty chemické pilulky do nejbližšího kanálu na ulici, ty skřety, kteří se vám chtěli vnutit a kteří vám popletli všechen zrak i sluch. Natáhnete ruce, zatnete pěst k nebi, osvobozeně se zasmějete a vykřiknete hlasitým hlasem: „Bolesti, vrať se do mé hrudi, nech mě tě cítit, už z tebe nemám strach,“ … a skřeti křičí pištivými hlasy: „To nezvládneš, jsi příliš slabý, hlavu ti zaplaví strach“… Tito staří trýznitelé dělají vše pro to, aby vás vtáhli zpět – vidíte před sebou krabičku pilulek, spálíte ji a popel spláchnete do nejbližšího kanálu na ulici … a pak se stane něco nečekaného – ucítíte to jako záblesk – – stanete se znovu sami sebou, ryzí, jako kus surového dřeva … bolest na sebe samozřejmě nenechá dlouho čekat, dává o sobě vědět, ostatně, čekali jste ji. A přichází jako štěstí a má novou, neznámou kvalitu, má sladkou chuť, je v ní jistá radost, ne, nic povrchního, je jiná, hluboká a přátelská, na tváři se vám objeví úsměv. A prorazí myšlenka: Tupý zvyk pod poklopem dusivého strachu, to je život mas. Naučil jsem se dost brzy, že tohle nemůže být můj život. Prošel jsem dlouhou cestu cizími zeměmi, pouštěmi, sněhem, nehostinnými městy, násilím, vzpourou a vzdorem – to všechno mělo být zbytečné? –
2.
Téměř vždy sám, bez touhy, ale ne nešťastný, se v noci procházím ulicemi našeho města, parky, vidím reklamní plakáty, které se snaží vzbudit závist a touhu být toho součástí, probudit obavy podle hesla: když to neuděláš, pak… Nebo mluví o ráji: kdyby ses jen… a najednou v těch obrazech vidíš chamtivost a strach jako mraky, jako bezhlesé pravdy, které z nich znějí. A v duchu se pro sebe směješ. Strach ze strachu; ne, to už není moje hra – možná jsi nešťastný, ale svobodný.
Jedné noci, bylo kolem půlnoci, teplý, vlahý letní vítr odněkud přináší k tvému uchu vzdálenou hudbu. Zastavíš se, zaposloucháš se do ní, jasně slyšíš klarinet, nebo je to saxofon? … V žilách ti zní stará bolest, ale nyní smíšená s hlubokou, šťastnou radostí. Bílá košile se ti dme ve větru, ano, zprávy této noci jsou bílé. Když chceš jít dál, všimneš si, že na okraji cesty v parku stojí cosi – trojboký stojan, upoutávka na výstavu s názvem: Zprávy z ráje nejsou falešné.
3
Zprávy z ráje nejsou falešné. – A noční poutník, kterým jsi, ztuhne. Je to jako úder blesku, který projde celou tvou bytostí, tvou hrudí, smysly jako by chtěly pominout, dech se na okamžik zastaví. Tento záblesk, co jiného by to mohlo být, osvětluje prostor uvnitř tebe. Je tam jen světlo a světlo a nic než světlo, až na samý okraj tvého zorného pole, ale žádný okraj neexistuje, je tu jen prostor… a noc je temná. Zvuk nástrojů z dálky, je to přece jen saxofon, jasný saxofon, řekneš si, zvuk z dálky – zprávy z ráje…
4
Návrat z exilu – A nedokázal jsem to světlo ani ten zvuk udržet – – – ale tato noc mě zavolala z ciziny zpět – k sobě samému. Ano, je to pravda, zprávy z ráje nejsou falešné. Samozřejmě jsem si obrázky na této výstavě prohlédl. Kurátor k nim přidal slovo v lákavě navrženém letáku:
Kreativita je zrcadlem intuice,
harmonie formy to dokazuje.
Zajímavá, přitažlivá díla, spousta zlata, spousta světla vyvěrajícího z různých mocných temnot. A texty, které někteří umělci přidali ke svým obrazům. Udělal jsem si pár poznámek, můžeš si je přečíst, pokud máš chuť:
Exil – Excoelis – z nebe
(Myšlenka velkého „Kelta“, Antoina Gadala)
* * * * *
Cesta byla dlouhá a temná,
ale pak mi vyšlo vstříc světlo,
které řeklo: Následuj mě.
A já šel a uviděl jsem,
že to světlo bylo mým nejvnitřnějším bytím.
* * * * *
Příteli, diváku, není to žádná slepá náhoda, co tě postavilo před tento obraz. Setrvej.
Nech své staré já, to komplikované, rozplynout
v radosti, v blahu své duše.
* * * * *
Na zemi existuje ráj, ale pouze ve tvé duši.
(Sartre)
* * * * *
Protože se odvažuješ následovat sám sebe,
stáváš se v tomto světě cizincem,
ale teď stojíš u dveří k tajemství.
Zůstaň v sobě, v domě své duše,
a ten cizinec se změní,
jak se ho budeš učit chápat, tohoto cizince,
ve světle života
čím dál víc.
* * * * *
Nebe nemá žádné místo, nikde, kromě tebe.
* * * * *
Rozhodující otázka pro člověka zní:
Jsi spjat s nekonečnem, nebo ne?
To je kritérium života.
(C. G. Jung)
* * * * *
V cizotě tvého bytí:
K hádce jsou vždy zapotřebí dva;
Pro mír a pro předzvěst ráje
stačí jeden – jeden v jednom.
* * * * *
In principio era il fulmine – na počátku bylo světlo.
(Hans Hartung )
* * * * *
