Můj život je bohatý. Jsem vděčný za vše, co je mi dáváno – a dokonce ještě vděčnější za vše, co mohu a smím dávat. Jsem vděčný za tento pocit pohybu ve velkém proudu věcí a života a za pocit být jím pohybován.
Je to pohyb k něčemu, co ještě neznám, nebo lépe vysvětleno k něčemu, čeho si nejsem plně vědom, ale co nějak vím. Ve skutečnosti to ani není pohyb k něčemu, není to lineární pohyb, který zabírá čas, abychom se tam dostali.
Ne, je to spíše jako uvnitř růst. Určitý druh rozpínání, narůstání do velikosti, avšak ne že se zvětšuji já, ale spíše růst takovým způsobem, že se hranice ega stávají více propustnými. Tušení a také zkušenost být spojen, bez ztráty sebe, své vnitřní bytosti.
Naopak se má bytost stává jasnější, pro mne samotného vnímavější; mohu to poznávat spíše tak, že se stávám propustnějším.
Vzniká něco nového a známého, co jsem a co mě volá, něco, co tu vždy bylo a vždy bude, protože je to mimo čas. Avšak žít ve spojení a ze spojení s tím, co je, co je v času, to je nějakým způsobem vytvořeno právě zde a nyní dosud nevídaným způsobem.
Takto tvoříme něco neznámého – co tu vždy bylo a co se nyní může zjevit skrze nás.
