Jednou v noci mi byly zjeveny souvislosti.
Další noc jsem je promýšlela…
„Vše zůstalo na svém místě.“
Byl to můj dojem, je to můj nový vhled.
Vnímání duše.
Ve dnech předtím mé ego velmi trpělo.
Musela jsem uvolnit něco milovaného.
Ego se drželo něčeho, co mu dávalo jistotu.
Avšak to zadržované zmizelo, a ego trpělo.
Jiná autorita ve mně, duše, poznala:
Každá lidská bytost má v mém srdci stále určitý prostor,
v mém vnitřním uspořádání.
Jsem malým vesmírem.
Ve svém nejvnitřnějším já je každý člověk malým vesmírem.
A současně jsme „planetami“.
Každý z nás má určitý vztah k dalšímu člověku,
je v kon-stelaci s někým.
Kon znamená „s“ a „stela“ je hvězda.
Hvězdy na obloze mění své orbity,
avšak stále zůstávají v určitém vztahu mezi sebou.
Stejně tak lidé následují své stezky, vytvářejí své pěšiny,
a jsou tak navzájem spojeni.
A ve svém nejvnitřnějším já jsem skutečně poznala sebe v konstelaci s nimi.
Lpění na určité stezce znamená zastavit se.
To způsobuje první utrpení – utrpení duše.
Osvobozování sebe způsobuje druhé utrpení – utrpení ega.
Když hledím okem duše, vidím:
Vše zůstalo na svém místě.
Ego se snažilo svou vůlí změnit konstelaci.
Toto selhání mě nyní nechává objevit čistou,
pravou konstelaci
uvnitř jediného systému:
vztah mezi „planetami“,
v kosmu duší.
Úžasné.
Vztah mezi námi:
již není vázán,
již není udržován žádným druhem omezení,
ale je založen na svobodě,
a vnímá krásu duše Druhých.
