Abychom mohli proces uzdravení podporovat tím nejlepším způsobem, je nutné nechat aktivní touhu po uzdravení zemřít. Možná je to provokativní prohlášení, ale pojďme se podívat na psychologii uzdravení a pokusme se zjistit, zda je to pravda, nebo ne.
Když jsme velmi nemocní, může se objevit silná touha po uzdravení a zotavení. Můžeme si také uvědomit vzácnost toho, že jsme naživu. Často si jako odpověď nepřejeme nic více, než předchozí zdravotní stav.
Proč je prospěšné nechat aktivní touhu po uzdravení zemřít? Otázka, kterou si musíme nejprve položit je, zda je fyzické nebo duševní uzdravení způsobeno nebo provedeno lidskou vůlí – nebo zda nám usilovná touha po uzdravení nezpůsobí, že jsme vůči subtilnímu sklonu k uzdravení nevnímaví. Vyžaduje uzdravení naši myšlenkovou a volní aktivitu? Kde jsou kořeny holistického sklonu k uzdravení, rovnováze a znovunastolení harmonie?
Nejprve dochází k nerovnováze v oblasti těla nebo duše (psyché), k narušení uspořádaného stavu tělesně-duševního systému – k nemoci. Vnější příčinou takové poruchy může být například pomalá nebo náhlá otrava těla nebo zranění způsobené nehodami. Vnitřní příčiny mohou být psychologicky způsobené aktuální životní situací nebo minulými událostmi, které se v současnosti vyjadřují jako nemoc fyzického těla. Ale také zdánlivě vnější příčiny – jako nehody – mohly být nevědomky vyvolány psychologickými konstelacemi.
Jaký je náš vztah k narušení našeho zdraví?
Předpokládejme nyní, že došlo k narušení. Jaký je náš vnitřní vztah k tomuto nesouladu? Ve skutečnosti existují tři možnosti.
Jednou z možností je, že se této nemoci hluboce bojíme. To nás může vést k jejímu odsouzení, odmítnutí a k zoufalému hledání důvodů a vysvětlení, proč nastala. Poté je zde přání uzdravit se nebo touha po ztraceném zdraví. Ale všechny tyto reakce jsou pouze odporem vůči fyzicko-energetické skutečnosti nemoci.
Druhou možností je, že nám je nemoc lhostejná, ignorujeme ji, popíráme nebo ji bagatelizujeme. I to je forma odporu vůči fyzicko-energetické skutečnosti choroby. V případě mírných onemocnění to však může doprovázet i zmizení nemoci.
Třetí možností je, že chorobu, jako každý jiný aspekt v nás, pozorujeme v čistém vědomí. To znamená, že jsme všímaví k impulzům těla a psychiky v milující pozornosti, aniž bychom chtěli udávat směr výsledku samotné nemoci. Toto vědomí, protože je nezaujaté, je prosté touhy po uzdravení. Toto vědomí však bez posuzování rozpozná, když se v mysli taková touha objeví, je formulována a stává se aktivní.
Kde mají léčivé procesy kořeny?
Uzdravení vychází u jednotlivce z všeprostupujícího pole univerzálního řádu a lásky. Nevyžaduje naši touhu po zdraví, aby k uzdravování došlo; spíše vyžaduje nepřítomnost našeho odporu vůči tomuto neosobnímu, dynamickému řádu celku.
Aby bylo možné stále znovu rozpoznávat, co konec odporu znamená, je třeba jednoduché mysli, která s vhledem nedělá nic jiného, než že si uvědomuje celý pohyb toho, co je. V tomto stavu dochází nejen k nerušeným vnitřním uzdravovacím procesům, ale to nevědomé lze také vpustit do vědomí. Intuitivní porozumění a impulsy související s vnějšími příčinami nemoci pak mohou samy komunikovat. Z toho může vzejít inteligentní jednání.
Vědomí bez souzení znamená nechat svrchovanost osobního výkladu, a tedy touhu, zemřít. Já se odevzdává čistému, nezkreslenému vědomí. Neboť je to ego, které kolem prostého faktu nemoci vytváří touhu, myšlenku, obraz uzdravení, které samo o sobě nemá žádnou skutečnost, žádnou pravdu. V tomto stavu touhy se vědomí stává necitlivé ke skutečnosti, že tendence k uzdravení již začala při prvním nástupu poruchy.
Odevzdání se vědomí
Jednoduché vědomí neznamená „vnímám“. Znamená to, že se předávám vědomí. Existuje vědomí strachu. Existuje vědomí lhostejnosti. Existuje vědomí reakce ze strachu, ze které vychází i touha po zotavení. Existuje vědomí zmatku. Existuje vědomí dezorientace. Existuje vědomí touhy znát. Existuje vědomí touhy po pravdě. Odevzdáním se tomuto vědomí končí osobní já, které vždy kazí přirozený nesobecký impuls k zotavení. Pravda je, že tyto nesobecké impulsy nesou svou vlastní sílu projevu a rozvíjejí svou vlastní dynamiku, oproštěnou od já, nesenou celistvostí. Je také pravda, že tyto impulsy jsou opakovaně pohlcovány a odkláněny egem, a proto nemohou přinášet ovoce.
Tajemství duchovního aspektu uzdravení je tedy stejné jako tajemství vnitřního duchovního osvobození: úplné opuštění vůle sebe sama a výsledná vnímavost a propustnost lidského ducha pro posvátný řád.
Ramana Maharši to říká takto: „Jiným způsobem je úplné usmrcení ega podrobením se Pánu, rozpoznat svou bezmocnost a vždy říkat: ‚Ne já, ale ty, ó Pane!‘, vzdát se každé myšlenky na ‚já‘ a ‚moje‘ a nechat úplně na Pánu, co s vámi chce udělat. Oddanost není úplná, pokud chce uctívač po Pánu tohleto a támhleto. Pravá oddanost je Boží láska k lásce samotné a k ničemu jinému, dokonce ani ne k získání spásy.“[1]
Konec emocionální disharmonie
V neposlední řadě se chceme speciálně zabývat vnitřními zraněními a „nemocemi“ duše. Běžná mysl věří, že si musí být vědoma příčin těchto disharmonických, emocionálních stavů, aby se mohly rozplynout. To ale ve skutečnosti není pravda. Každá domnělá příčina, kterou mysl identifikuje, je pouze výsledkem jiné příčiny. Víra, že člověk porozumí problému pojmenováním jedné z příčin, vzniká v egu, které chce rychlé a snadné vysvětlení, aby nalezlo klid.
Koncem emocionální disharmonie není nalezení domnělé vnější příčiny nebo vysvětlení. Spočívá v nevybíravém uvědomění samotné emoce, které nechce ani aby emoce zmizela, ani aby zůstala. Takové povědomí o emoci znamená dívat se očima věčnosti, namísto dívat se očima zkušenosti nebo znalosti a tím i času. Pojďme to krátce probrat trochu hlouběji, aby to bylo jasnější.
Obyčejná mysl si emoce uvědomuje pouze nepřímo, tedy prostřednictvím obsahu jejího myšlení. Myslí například na minulé, možná pronikavé události, které pak patrně stimulují určitou emoci, ale tu, která tam latentně vždy byla. Pak je tu úroveň, která si emoci uvědomí, ale okamžitě ji chce vysvětlit a klasifikovat pomocí myšlení. Každé vysvětlení je však vyjádřením toho časového. Ale pak je v nás také úroveň, která vidí pouze kvalitu emoce. Dívá se na kvalitu síly emoce, bez myšlenek, bez asociací s událostmi a vzpomínkami na minulost. Vzhledem k tomu, že tento pohled je volný od minulosti a bez očekávání budoucnosti, je volný od času. Je to pohled z celku v nyní. V tomto procesu pozorování dochází k vyprázdnění podvědomí. Neboť již neexistuje žádný odpor, který by se postavil proti tomuto přirozenému, léčivému vyprazdňování podvědomí. Když tento proces proběhne, může jít ruku v ruce s úplnou transformací toho, „co je“.
Všudypřítomný řád a harmonie
Skutečnost fyzického a emocionálního uzdravení je důkazem principu neosobního, všudypřítomného řádu a harmonie. Neboť uzdravení je opětovným projevem tohoto řádu a harmonie v části celku. Skutečnost nemoci je naopak důkazem ne možnosti narušení vše pronikajícího pole posvátného řádu a harmonie, ale možnosti na určité úrovni se od tohoto pole oddělit. Tady hermeticky platí zásada: jak ve velkém, tak v malém. Jak nahoře, tak dole. Proto lze kolektivní stav lidstva přirovnat ke stavu osoby trpící disharmonií v duši (psyché).
Vnitřní umírání ve smyslu umírání minulosti je umíráním odporu proti čisté vitalitě věčného nyní. Je to smrt odporu proti opětovnému projevení univerzálního, všudypřítomného řádu a harmonie. A jedním dynamickým aspektem tohoto univerzálního řádu je mimo jiné uzdravení.
[1] Citováno v: Devaraja Mudaliar, Den za dnem s Bhagavánem (rozhovory s Ramanou Maharšim)
