Svoboda jako předpoklad důstojnosti – 1. část

Poznámky k pojetí Giovanniho Pica della Mirandola

Svoboda jako předpoklad důstojnosti – 1. část

Vůle člověka – svobodná, nebo vůle zvířete – zajatá?

Svobodná vůle je charakteristickým rysem člověka a jeho schopnosti reflexivity. Tím se člověk odlišuje od zvířat a dostal extra postavení na vrcholu pyramidy. Je to pyramida potravinového řetězce. Materialismus moderní doby s sebou nesl také to, že člověka porovnával se zvířaty a označil ho jako homo sapiens. Není moderní člověk jen nejchytřejší opice? Opice, která si opanovala přírodu, vnější prostředí. Vnější nadvláda, to byla cesta moderního člověka. Jak je to s vnitřní stezkou?

Po čem toužíme?

Toužíme po lásce? Toužíme po spojení? Toužíme po svobodě? Toužíme po uznání a důstojnosti? Toužíme po spravedlnosti? Kdo by neznal tyto touhy srdce.

Avšak kolikrát se čistá touha zbarví krví egocentrismu? Sobectví, které se nevztahuje pouze k mému „já“, ale které se rozpíná na rodinu, rod, národ, stát a možná celou zemi?

Globální politiky mají neustále nějaké cíle. Často dobré úmysly podpírají naše stavby ráje na zemi. Pluralita postmoderní doby umožňuje rovnost všech přístupů a šance všem skupinám a jednotlivcům uplatňovat svá práva. Střepy z rozbitého jednoho zrcadla pravdy se rozkutálely do nejzazších koutů světa a pavouk internet dává každé jednotlivosti možnost být viděna i být zapomenuta. Avšak, pavouk se svou sítí nás všechny drží smotané a spoutané, takže svoboda je jen zdánlivá. Síť den ode dne narůstá, a tím také jeho sousto. Obětuje se lidstvo v narkotickém spojení sítě? Kdo se vyrve ze zajetí přírodního matrixu?

Všechny ideje, i ty nejpůsobivější a tak krásné, jsou v přírodním světě jen karikaturou pravdivého obrazu vyzařující pravé Ideje. Všechny filozofie nakonec zůstávají tajemné a nepochopeny, protože se nám je nedaří vidět ve svém celku a tedy tak, jak opravdu jsou.

Politické ideje jako lidská práva?

Podívejme se trochu na reálie našeho historického vývoje politických idejí. V období osvícenství vznikly ústavně-právní dokumenty, s nimiž se spojuje vznik lidských práv, včetně řady svobod občanů a rovnosti před zákonem. Jako příklad uveďme Prohlášení nezávislosti (1776 v USA) a Deklaraci práv člověka a občana (1789 ve Francii, jako výsledek revolučních dní). Už by se mohlo zdát, že v této době odkouzlení z náboženských báchorek a pověr byly politické vztahy velmi blízko svobodnému religio, což dokládá existence četných rosenkruciánských a zednářských spolků.

Jak šel čas, zastavme se nyní v poválečném Německu, kde dne 23. května 1949 nabyla účinnosti nová ústavu, společná pro všechny země, tzv. Grundgesetz (Základní zákon). Po válečném utrpení přichází vlna křesťanského humanismu, který se projevil postupně v celém západním světě a dodnes je vzorem pro ústavní právo na celém světě, zejména pro mnohé asijské státy (např. Japonsko), dále jmenujme ve světě například Izrael, Jihoafrická republika, USA a mnohé země Jižní Ameriky, nebo některé postkomunistické země (Česká republika, Slovensko a Polsko). Velmi přitažlivým a inspirativním je čl. 1 Grundgesetz, který mimo jiné stanoví: „Lidská důstojnost je nedotknutelná“.[1]

Komentáře ke Grundgesetz se snaží vysvětlit pojem lidské důstojnosti, jak je stanoven v čl. 1 a vysvětlit jeho historické a filozofické kořeny.[2]

Za výrazně inspirující se označují dva filozofické koncepty lidské důstojnosti, a to od renesančního filozofa Gionvanniho Pica dela MirandolaImmanuela Kanta. Obě jejich pojetí jsou autonomní, to znamená, že důstojnost člověk má nezávisle na tom, zda se chová morálně dobře nebo zle, tedy že důstojnost není určována vnějšími podmínkami. U obou je důstojnost spojena se svobodou. U každého z nich je samozřejmě naprosto odlišný kontext. Ani jeden neměl v úmyslu napsat dílo výhradně se věnující lidské důstojnosti a u obou je důstojnost marginálním termínem; vlastně stěží můžeme hovořit o pojetí.[3]

Kantovo pojetí svobody a důstojnosti rozumné bytosti

Immanuel Kant pracuje s pojmem důstojnosti rozumného člověka, která se vztahuje jen k noumenálnímu člověku. Naopak phaenomenální, jevový, člověk, který je racionální zvíře, neboli Tiermensch nemá důstojnost, ani práva a povinnosti. Důstojnost je výrazem vnitřní hodnoty (nesměnitelné) noumenálního člověka, inteligibilního, metafyzického, který není svázán se smysly a empírií.[4] Tento člověk má racionalitu, pomocí níž dobrovolně poslechne vnitřní příkazy k morálnímu jednání, imperativy. Racionalita si opanuje vůli tak, že vůle je autonomní a nezasahují k ní vnější vlivy a ani vnitřní ne-rozumné elementy. Volný prostor je prostorem svobodné vůle, díky němuž je homo noumenon důstojný člen říše účelů. Autonomie vůle je předpokladem důstojnosti a také napomáhá člověku v jeho mistrovství nad sebou sama, v opanování sebe. Je vidět, že důstojnost a svoboda je pro Kanta spojena s povinnostmi a rozhodně nejde o obvyklou lidskou svévoli, kterou si dnes mnozí jednotlivci s odkazem na ochranu základních práv nárokují. K důstojnosti i svobodě se musí člověk zušlechtit. V tom Kant navazuje na ještě tradiční pojetí důstojnosti, které vidíme u stoiků (Cicero: O povinnostech).[5]

Picovo pojetí svobody a důstojnosti člověka – toho obdivuhodného chameleona

Synovec Giovanniho Pico della Mirandola, Gianfrancesco Pico della Mirandola se zasloužil o vydání souborného díla svého jen o 6 let staršího strýce. A tak se stalo, že v roce 1496 posmrtně Giovannimu vychází Oratio de dignitate hominis (Řeč o důstojnosti člověka) v rámci souborného díla Opera omnia.[6] Od vydání pochvalné historické studie od Jakoba Burckhardta[7] ve 20. letech 20. století docházelo k přílišné akcentaci humanistického přístupu a vůbec k šíření povědomí o nějakém Picově pojetí důstojnosti člověka. Avšak při přečtení Picova textu a jeho bližším zkoumání snadno zjistíte, že v podstatě ani neobsahuje výraz důstojnost člověka, kromě názvu, který doplnil později po Picovi smrti vydavatel díla a uvedení pojmu důstojnosti v jiném kontextu.[8]

Známé jsou tyto úryvky z díla Oratio de dignitate hominis: „Neučinil jsem tě ani nebešťanem, ani pozemšťanem, ani smrtelníkem, ani nesmrtelným, abys jako svéprávný a vážený sochař a výtvarník mohl utvářet sebe sama do takové podoby, jaké dáš sám přednost. Můžeš poklesnout na úroveň nižší, zvířecí; ale můžeš být také podle vlastního rozhodnutí znovu povznesen k vyššímu, božskému.“[9]

Obvykle tento text dnešní člověk rozumí, že důstojnost je určována svobodou. Svoboda znamená utvářet sám sebe, být tím, čím chceme. Jde tedy o svobodu vůle. A napadá nás, zda má tato svoboda nějaké limity? Pro někoho znamená úryvek pobídku k tomu, že si konečně bude dělat, co chce. A lidstvo tak vykročilo na svou stezku materializace a sebe-potvrzování, až po dnešní liberální koncepty. Ale na druhou stranu opravdu z toho úryvku na člověka dýchne něco velmi zvláštně silného. Před jeho zrakem se mihne obraz absolutní svobody a důstojného lidství. Jakoby zatroubí pozouny s hlubokým poselstvím pro člověka. Jakoby člověk pocítil, že má mnoho vrstev sebe sama a zde bylo skryto něco niterného a jaderného a že nelze zaměňovat strukturu jednotlivých vrstev a plášťů. Toto poselství je svěřeno pro duchovní duši, tedy ani ne pro tělesný plášť, ani ne pro duši, ten jemnější tělesný plášť z přírody. Jen duchovní duše, skrytá v jádru člověka je schopná tyto kódy dešifrovat.

Jestliže si přečtete celou útlou knihu De dignitate hominis, pak v kontextu dalších pasáží můžete vidět, že zde je schováno poselství pro duchovní duši o její duchovní svobodě a důstojnosti, moudrosti a kráse a obdivuhodnosti, kterou tento kus lidský duch dokáže obdivovat u Boha.

Pico totiž popisuje momenty stvoření člověka v oblasti duchovní sféry, v nad-světském dvoře, a píše: „Nejlepší tvůrce naopak stanovil, aby ten, komu nemohl věnovat nic vlastního, měl podíl na všem, co náleželo jednomu každému stvoření zvlášť. A tak ponechal člověka jako stvoření bez určené podoby, postavil ho do středu světa a promluvil k němu těmito slovy: „Adame! Nepřidělil jsem ti žádné určité sídlo, žádnou tobě vlastní podobu ani žádné osobité dary – a proto, abys získal a měl takovou podobu a takové dary, jaké si podle vlastního přání a úsudku sám zvolíš. Přirozenost ostatních stvoření je vždy pevně určena a rozvíjí se pouze v mezích, které jsou stanoveny mnou předepsanými zákony. Ty si však budeš, aniž bys byl jakkoli omezován, určovat svou přirozenost podle své vlastní svobodné vůle, do jejíž péče jsem tě svěřil.“[10]

Z tohoto úryvku je vidět, že svobodu a volbu má duchovní Adam v rámci procesu stvoření. To ale nemusíme chápat jako proces, který se někdy a někde stal, ale jako výzvu pro nás samé. Znovu oživit duchovního Adama v nás samých a tak snad pocítit jeho svobodu a důstojnost, svobodu zákonů ducha v jednotě s ideou stvoření.

Nebo naopak dle své vůle volit degeneraci do živočišného, rostlinného, či minerálního stavu. Tím lze rozumět především zkrystalizované vědomí, vegetativní pohodlný život se starostí o holé živobytí, anebo vědomí podléhající vášním, smyslům, agresi a strachu, v masovosti, jako zvířecí říše. To jsou aspekty našeho vědomí a na nás záleží, zda jim dáváme průchod v životě. Pico o regeneraci, povznesení ovšem píše v trpném rodě, což můžeme rozumět tak, že člověk se může k povznesení rozhodnout, může po něm toužit, dále však přichází naší touze vstříc boží milost.

V díle Heptaplus Pico například uvádí: „[…] z člověka poklesáme ve zvíře“, „z milosti jsme znovu povzneseni a z člověka jsme adoptováni za syny Boží.“[11]

Volba člověka záleží na jeho každodenní aktivitě. Pico to popisuje obrazem semen: „Do člověka však při jeho stvoření vložil Bůh Otec rozličná semena a zárodky všech forem života, a které zárodky člověk vypěstuje, ty vzrostou a vydají v něm své plody. Kdo vypěstuje zárodky smyslové, stane se zvířetem. Kdo vypěstuje zárodky intelektuální, stane se andělem a synem Božím. Kdo se neuspokojen losem žádné ze stvořených bytostí uchýlí do středu své jednoty, bude učiněn jedním duchem s Bohem v osamělé temnotě Otce, jenž je nade vším, a bude převyšovat všechna stvoření.“[12]

Snad bychom v rozumovém věku očekávali, že intelektualita povede duchovní duši k lidství. Ale Pico odpovídá, že se stanete andělem nebo synem božím. Intelekt dává člověku křídla vzlétnout. A synovství boží se jeví jako cílový bod v regeneraci člověka. Avšak proč by Pico pokračoval v textu dál? Píše o stavu neuspokojení losem, po němž následuje uchýlení se do vlastního středu. Do jakého středu? Picův koncept je kosmologický a člověk býval v renesanci označován jako malý kosmos, mikrokosmos. Člověk se má obrátit do středu vlastního mikrokosmu, tedy do nitra duchovní duše. Fakt, že se jedná o duchovní charakter nasvědčuje tomu, že Pico píše o tom, že bude učiněn jedním duchem s Bohem v osamělé temnotě Otce. Nejde zde o stav pouhého synovství, ale o duchovní jednotu s Bohem. Je to slav duchovní dospělosti. Duch, který se v mikrokosmu probudí a oživí, je zajedno s Bohem, není jen synem, není jen obrazem Boha, ale je to kvalita Boha, který je nade vše. V Něm je svoboda a důstojnost a také „osamělá temnota“, protože zde duch nepodléhá jařmu zákonů. Osamělost spočívá v tom, že jde o život a vědomí v kvalitativně natolik odlišné sféře (silovém poli). Snad je to svoboda evangelia (libertas evangelii), o níž nám zvěstuje Fama fraternitatis, když klade mezi axiomata rosenkruciánů také zdánlivě protichůdné jařmo zákona (legis jugum).[13] Temnota snad proto, že zde zdánlivě není nic, co je obvyklý život a nic z toho, co znamená duchovní stezku, tedy proces povznesení, regenerace, jak píše Pico. Zde jde o zásadnější obraz a zcela jiné kvality, které nelze získat pouhým vývojem, evolucí, ale spíše vnitřní revolucí a zásadní přeměnou. Je to temnota počátku stvoření, kde je vše ve svém zárodku a kde je velmi činná energie stvoření, řekněme obrazně duchovní oheň či alchymické zlato. Proto Pico pak píše: „Kdo by nebyl naplněn obdivem k tomuto chameleónovi, jímž je člověk?“[14]

Proto k lidství a důstojnosti vede svoboda, je to však svoboda ducha. Je to svoboda i důstojnost, které jsou součástí oblasti hyperfyziky. Pokud člověk není zásadně proměněn podle zákonů ducha, pak nemůže nic z toho pochopit a ani si přivlastňovat. Proto je většina lidského a kulturního úsilí jen stezkou k opravdové svobodě a důstojnosti. Bez stezky by to nebylo možné.

Ke 2. části


[1] BARAK, Aharon. Human dignity. The Constitutional Value and the Constritutional Right. Cambridge: CUP, 2015, s. 225 a násl.

[2] MAUNZ, Theodor, DÜRIG, Günter. Grundgesetz. Kommentar. Loseblattsammlung. München: 55. Lieferung, C.H. Beck, 2009; MANGOLDT, Hermann von, KLEIN, Friedrich, STARCK, Christian. Kommentar zum Grundgesetz: GG, 1. Band, 7. Afl., München, C.H. Beck, 2018.

[3] ROSENKRANZOVÁ, Olga. Lidská důstojnost – právně teoretická a filozofická perspektiva. Giovanni Pico della Mirandola & Immanuel Kant, Praha: Leges, 2019.

[4] KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha: Jan Laichter, 1910.; KANT, Immanuel: Die Metaphysik der Sitten. Stutgart: Reclams Universal Bibliothek, 2016.; BYRD, Sharon B., HRUSCHKA, Joachim. Kant´s Doctrine of Right. A commentary. Cambridge: CUP, 2012; PFORDTEN, Dietmar von der. Menschenwürde, Recht und Staat bei Kant. Fünf Untersuchungen. Padeborn: Mentis, 2009; SENSEN, Oliver. Kant on Human Dignity. Kantstudien, sešit 166, Berlín: Walter De Gruyer, 2011.

[5] ROSENKRANZOVÁ, Olga. Věk práv? Lidské povinnosti ve světle Kantovy filozofie. Právník, 160, 2021/7, s. 525–548.

[6] Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. Praha: OIKOYMENH, 2005; NEJESCHLEBA, Tomáš. „Kníže svornosti“ giovanni Pico della Mirandola a jeho filosofické úsilí. In Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. Praha: OIKOYMENH, 2005, s. 7–50.

[7] Burckhardt, Jacob: Die Kultur der Renaissance in Italien, Berlin, 1928, s. 354.

[8] Copenhaver, Brian P.: Magic and the Dignity of Man. Pico della Mirandola and His Oration in Modern Memory. Cambridge/Massachusetts: The Belknap Press of Harvard University Press, 2019; BORGHESI, Francesco, PAPIO, Michael, RIVA, Massimo (eds). Pico della Mirandola. Oration on the Dignity of Man. A new translation and commentary. Cambridge: CUP, 2016.

[9] Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. Praha: OIKOYMENH, 2005, s. 57.

[10] Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. s. 57.

[11] Heptaplus, IV, 7/286 Garin; Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. s. 57 – poznámka pod čarou.

[12] Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. s. 59.

[13] RIJCKENBORGH, Jan van: Tajemství Bratrstva Kříže s Růží. Esoterní analýza duchovního testamentu řádu Kříže s Růží. I. Fama Fraternitatis R. C., Praha: Lectorium Rosicrucianum, 2016, s. XXIV.

[14] Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. s. 59.

Sdílet tento článek

Informace o článku

Datum: 1 června, 2022
Fotografie: Peter H on Pixabay CCO

Doporučený obrázek:

Autor: Olga Rosenkranzová (Czech Republic)