Vůle člověka – svobodná, nebo vůle zvířete – zajatá?
Svobodná vůle je charakteristickým rysem člověka a jeho schopnosti reflexivity. Tím se člověk odlišuje od zvířat a dostal extra postavení na vrcholu pyramidy. Je to pyramida potravinového řetězce. Materialismus moderní doby s sebou nesl také to, že člověka porovnával se zvířaty a označil ho jako homo sapiens. Není moderní člověk jen nejchytřejší opice? Opice, která si opanovala přírodu, vnější prostředí. Vnější nadvláda, to byla cesta moderního člověka. Jak je to s vnitřní stezkou?
Po čem toužíme?
Toužíme po lásce? Toužíme po spojení? Toužíme po svobodě? Toužíme po uznání a důstojnosti? Toužíme po spravedlnosti? Kdo by neznal tyto touhy srdce.
Avšak kolikrát se čistá touha zbarví krví egocentrismu? Sobectví, které se nevztahuje pouze k mému „já“, ale které se rozpíná na rodinu, rod, národ, stát a možná celou zemi?
Globální politiky mají neustále nějaké cíle. Často dobré úmysly podpírají naše stavby ráje na zemi. Pluralita postmoderní doby umožňuje rovnost všech přístupů a šance všem skupinám a jednotlivcům uplatňovat svá práva. Střepy z rozbitého jednoho zrcadla pravdy se rozkutálely do nejzazších koutů světa a pavouk internet dává každé jednotlivosti možnost být viděna i být zapomenuta. Avšak, pavouk se svou sítí nás všechny drží smotané a spoutané, takže svoboda je jen zdánlivá. Síť den ode dne narůstá, a tím také jeho sousto. Obětuje se lidstvo v narkotickém spojení sítě? Kdo se vyrve ze zajetí přírodního matrixu?
Všechny ideje, i ty nejpůsobivější a tak krásné, jsou v přírodním světě jen karikaturou pravdivého obrazu vyzařující pravé Ideje. Všechny filozofie nakonec zůstávají tajemné a nepochopeny, protože se nám je nedaří vidět ve svém celku a tedy tak, jak opravdu jsou.
Politické ideje jako lidská práva?
Podívejme se trochu na reálie našeho historického vývoje politických idejí. V období osvícenství vznikly ústavně-právní dokumenty, s nimiž se spojuje vznik lidských práv, včetně řady svobod občanů a rovnosti před zákonem. Jako příklad uveďme Prohlášení nezávislosti (1776 v USA) a Deklaraci práv člověka a občana (1789 ve Francii, jako výsledek revolučních dní). Už by se mohlo zdát, že v této době odkouzlení z náboženských báchorek a pověr byly politické vztahy velmi blízko svobodnému religio, což dokládá existence četných rosenkruciánských a zednářských spolků.
Jak šel čas, zastavme se nyní v poválečném Německu, kde dne 23. května 1949 nabyla účinnosti nová ústavu, společná pro všechny země, tzv. Grundgesetz (Základní zákon). Po válečném utrpení přichází vlna křesťanského humanismu, který se projevil postupně v celém západním světě a dodnes je vzorem pro ústavní právo na celém světě, zejména pro mnohé asijské státy (např. Japonsko), dále jmenujme ve světě například Izrael, Jihoafrická republika, USA a mnohé země Jižní Ameriky, nebo některé postkomunistické země (Česká republika, Slovensko a Polsko). Velmi přitažlivým a inspirativním je čl. 1 Grundgesetz, který mimo jiné stanoví: „Lidská důstojnost je nedotknutelná“.[1]
Komentáře ke Grundgesetz se snaží vysvětlit pojem lidské důstojnosti, jak je stanoven v čl. 1 a vysvětlit jeho historické a filozofické kořeny.[2]
Za výrazně inspirující se označují dva filozofické koncepty lidské důstojnosti, a to od renesančního filozofa Gionvanniho Pica dela Mirandola a Immanuela Kanta. Obě jejich pojetí jsou autonomní, to znamená, že důstojnost člověk má nezávisle na tom, zda se chová morálně dobře nebo zle, tedy že důstojnost není určována vnějšími podmínkami. U obou je důstojnost spojena se svobodou. U každého z nich je samozřejmě naprosto odlišný kontext. Ani jeden neměl v úmyslu napsat dílo výhradně se věnující lidské důstojnosti a u obou je důstojnost marginálním termínem; vlastně stěží můžeme hovořit o pojetí.[3]
Kantovo pojetí svobody a důstojnosti rozumné bytosti
Immanuel Kant pracuje s pojmem důstojnosti rozumného člověka, která se vztahuje jen k noumenálnímu člověku. Naopak phaenomenální, jevový, člověk, který je racionální zvíře, neboli Tiermensch nemá důstojnost, ani práva a povinnosti. Důstojnost je výrazem vnitřní hodnoty (nesměnitelné) noumenálního člověka, inteligibilního, metafyzického, který není svázán se smysly a empírií.[4] Tento člověk má racionalitu, pomocí níž dobrovolně poslechne vnitřní příkazy k morálnímu jednání, imperativy. Racionalita si opanuje vůli tak, že vůle je autonomní a nezasahují k ní vnější vlivy a ani vnitřní ne-rozumné elementy. Volný prostor je prostorem svobodné vůle, díky němuž je homo noumenon důstojný člen říše účelů. Autonomie vůle je předpokladem důstojnosti a také napomáhá člověku v jeho mistrovství nad sebou sama, v opanování sebe. Je vidět, že důstojnost a svoboda je pro Kanta spojena s povinnostmi a rozhodně nejde o obvyklou lidskou svévoli, kterou si dnes mnozí jednotlivci s odkazem na ochranu základních práv nárokují. K důstojnosti i svobodě se musí člověk zušlechtit. V tom Kant navazuje na ještě tradiční pojetí důstojnosti, které vidíme u stoiků (Cicero: O povinnostech).[5]
Picovo pojetí svobody a důstojnosti člověka – toho obdivuhodného chameleona
Synovec Giovanniho Pico della Mirandola, Gianfrancesco Pico della Mirandola se zasloužil o vydání souborného díla svého jen o 6 let staršího strýce. A tak se stalo, že v roce 1496 posmrtně Giovannimu vychází Oratio de dignitate hominis (Řeč o důstojnosti člověka) v rámci souborného díla Opera omnia.[6] Od vydání pochvalné historické studie od Jakoba Burckhardta[7] ve 20. letech 20. století docházelo k přílišné akcentaci humanistického přístupu a vůbec k šíření povědomí o nějakém Picově pojetí důstojnosti člověka. Avšak při přečtení Picova textu a jeho bližším zkoumání snadno zjistíte, že v podstatě ani neobsahuje výraz důstojnost člověka, kromě názvu, který doplnil později po Picovi smrti vydavatel díla a uvedení pojmu důstojnosti v jiném kontextu.[8]
Známé jsou tyto úryvky z díla Oratio de dignitate hominis: „Neučinil jsem tě ani nebešťanem, ani pozemšťanem, ani smrtelníkem, ani nesmrtelným, abys jako svéprávný a vážený sochař a výtvarník mohl utvářet sebe sama do takové podoby, jaké dáš sám přednost. Můžeš poklesnout na úroveň nižší, zvířecí; ale můžeš být také podle vlastního rozhodnutí znovu povznesen k vyššímu, božskému.“[9]
Obvykle tento text dnešní člověk rozumí, že důstojnost je určována svobodou. Svoboda znamená utvářet sám sebe, být tím, čím chceme. Jde tedy o svobodu vůle. A napadá nás, zda má tato svoboda nějaké limity? Pro někoho znamená úryvek pobídku k tomu, že si konečně bude dělat, co chce. A lidstvo tak vykročilo na svou stezku materializace a sebe-potvrzování, až po dnešní liberální koncepty. Ale na druhou stranu opravdu z toho úryvku na člověka dýchne něco velmi zvláštně silného. Před jeho zrakem se mihne obraz absolutní svobody a důstojného lidství. Jakoby zatroubí pozouny s hlubokým poselstvím pro člověka. Jakoby člověk pocítil, že má mnoho vrstev sebe sama a zde bylo skryto něco niterného a jaderného a že nelze zaměňovat strukturu jednotlivých vrstev a plášťů. Toto poselství je svěřeno pro duchovní duši, tedy ani ne pro tělesný plášť, ani ne pro duši, ten jemnější tělesný plášť z přírody. Jen duchovní duše, skrytá v jádru člověka je schopná tyto kódy dešifrovat.
Jestliže si přečtete celou útlou knihu De dignitate hominis, pak v kontextu dalších pasáží můžete vidět, že zde je schováno poselství pro duchovní duši o její duchovní svobodě a důstojnosti, moudrosti a kráse a obdivuhodnosti, kterou tento kus lidský duch dokáže obdivovat u Boha.
Pico totiž popisuje momenty stvoření člověka v oblasti duchovní sféry, v nad-světském dvoře, a píše: „Nejlepší tvůrce naopak stanovil, aby ten, komu nemohl věnovat nic vlastního, měl podíl na všem, co náleželo jednomu každému stvoření zvlášť. A tak ponechal člověka jako stvoření bez určené podoby, postavil ho do středu světa a promluvil k němu těmito slovy: „Adame! Nepřidělil jsem ti žádné určité sídlo, žádnou tobě vlastní podobu ani žádné osobité dary – a proto, abys získal a měl takovou podobu a takové dary, jaké si podle vlastního přání a úsudku sám zvolíš. Přirozenost ostatních stvoření je vždy pevně určena a rozvíjí se pouze v mezích, které jsou stanoveny mnou předepsanými zákony. Ty si však budeš, aniž bys byl jakkoli omezován, určovat svou přirozenost podle své vlastní svobodné vůle, do jejíž péče jsem tě svěřil.“[10]
Z tohoto úryvku je vidět, že svobodu a volbu má duchovní Adam v rámci procesu stvoření. To ale nemusíme chápat jako proces, který se někdy a někde stal, ale jako výzvu pro nás samé. Znovu oživit duchovního Adama v nás samých a tak snad pocítit jeho svobodu a důstojnost, svobodu zákonů ducha v jednotě s ideou stvoření.
Nebo naopak dle své vůle volit degeneraci do živočišného, rostlinného, či minerálního stavu. Tím lze rozumět především zkrystalizované vědomí, vegetativní pohodlný život se starostí o holé živobytí, anebo vědomí podléhající vášním, smyslům, agresi a strachu, v masovosti, jako zvířecí říše. To jsou aspekty našeho vědomí a na nás záleží, zda jim dáváme průchod v životě. Pico o regeneraci, povznesení ovšem píše v trpném rodě, což můžeme rozumět tak, že člověk se může k povznesení rozhodnout, může po něm toužit, dále však přichází naší touze vstříc boží milost.
V díle Heptaplus Pico například uvádí: „[…] z člověka poklesáme ve zvíře“, „z milosti jsme znovu povzneseni a z člověka jsme adoptováni za syny Boží.“[11]
Volba člověka záleží na jeho každodenní aktivitě. Pico to popisuje obrazem semen: „Do člověka však při jeho stvoření vložil Bůh Otec rozličná semena a zárodky všech forem života, a které zárodky člověk vypěstuje, ty vzrostou a vydají v něm své plody. Kdo vypěstuje zárodky smyslové, stane se zvířetem. Kdo vypěstuje zárodky intelektuální, stane se andělem a synem Božím. Kdo se neuspokojen losem žádné ze stvořených bytostí uchýlí do středu své jednoty, bude učiněn jedním duchem s Bohem v osamělé temnotě Otce, jenž je nade vším, a bude převyšovat všechna stvoření.“[12]
Snad bychom v rozumovém věku očekávali, že intelektualita povede duchovní duši k lidství. Ale Pico odpovídá, že se stanete andělem nebo synem božím. Intelekt dává člověku křídla vzlétnout. A synovství boží se jeví jako cílový bod v regeneraci člověka. Avšak proč by Pico pokračoval v textu dál? Píše o stavu neuspokojení losem, po němž následuje uchýlení se do vlastního středu. Do jakého středu? Picův koncept je kosmologický a člověk býval v renesanci označován jako malý kosmos, mikrokosmos. Člověk se má obrátit do středu vlastního mikrokosmu, tedy do nitra duchovní duše. Fakt, že se jedná o duchovní charakter nasvědčuje tomu, že Pico píše o tom, že bude učiněn jedním duchem s Bohem v osamělé temnotě Otce. Nejde zde o stav pouhého synovství, ale o duchovní jednotu s Bohem. Je to slav duchovní dospělosti. Duch, který se v mikrokosmu probudí a oživí, je zajedno s Bohem, není jen synem, není jen obrazem Boha, ale je to kvalita Boha, který je nade vše. V Něm je svoboda a důstojnost a také „osamělá temnota“, protože zde duch nepodléhá jařmu zákonů. Osamělost spočívá v tom, že jde o život a vědomí v kvalitativně natolik odlišné sféře (silovém poli). Snad je to svoboda evangelia (libertas evangelii), o níž nám zvěstuje Fama fraternitatis, když klade mezi axiomata rosenkruciánů také zdánlivě protichůdné jařmo zákona (legis jugum).[13] Temnota snad proto, že zde zdánlivě není nic, co je obvyklý život a nic z toho, co znamená duchovní stezku, tedy proces povznesení, regenerace, jak píše Pico. Zde jde o zásadnější obraz a zcela jiné kvality, které nelze získat pouhým vývojem, evolucí, ale spíše vnitřní revolucí a zásadní přeměnou. Je to temnota počátku stvoření, kde je vše ve svém zárodku a kde je velmi činná energie stvoření, řekněme obrazně duchovní oheň či alchymické zlato. Proto Pico pak píše: „Kdo by nebyl naplněn obdivem k tomuto chameleónovi, jímž je člověk?“[14]
Proto k lidství a důstojnosti vede svoboda, je to však svoboda ducha. Je to svoboda i důstojnost, které jsou součástí oblasti hyperfyziky. Pokud člověk není zásadně proměněn podle zákonů ducha, pak nemůže nic z toho pochopit a ani si přivlastňovat. Proto je většina lidského a kulturního úsilí jen stezkou k opravdové svobodě a důstojnosti. Bez stezky by to nebylo možné.
[1] BARAK, Aharon. Human dignity. The Constitutional Value and the Constritutional Right. Cambridge: CUP, 2015, s. 225 a násl.
[2] MAUNZ, Theodor, DÜRIG, Günter. Grundgesetz. Kommentar. Loseblattsammlung. München: 55. Lieferung, C.H. Beck, 2009; MANGOLDT, Hermann von, KLEIN, Friedrich, STARCK, Christian. Kommentar zum Grundgesetz: GG, 1. Band, 7. Afl., München, C.H. Beck, 2018.
[3] ROSENKRANZOVÁ, Olga. Lidská důstojnost – právně teoretická a filozofická perspektiva. Giovanni Pico della Mirandola & Immanuel Kant, Praha: Leges, 2019.
[4] KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha: Jan Laichter, 1910.; KANT, Immanuel: Die Metaphysik der Sitten. Stutgart: Reclams Universal Bibliothek, 2016.; BYRD, Sharon B., HRUSCHKA, Joachim. Kant´s Doctrine of Right. A commentary. Cambridge: CUP, 2012; PFORDTEN, Dietmar von der. Menschenwürde, Recht und Staat bei Kant. Fünf Untersuchungen. Padeborn: Mentis, 2009; SENSEN, Oliver. Kant on Human Dignity. Kantstudien, sešit 166, Berlín: Walter De Gruyer, 2011.
[5] ROSENKRANZOVÁ, Olga. Věk práv? Lidské povinnosti ve světle Kantovy filozofie. Právník, 160, 2021/7, s. 525–548.
[6] Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. Praha: OIKOYMENH, 2005; NEJESCHLEBA, Tomáš. „Kníže svornosti“ giovanni Pico della Mirandola a jeho filosofické úsilí. In Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. Praha: OIKOYMENH, 2005, s. 7–50.
[7] Burckhardt, Jacob: Die Kultur der Renaissance in Italien, Berlin, 1928, s. 354.
[8] Copenhaver, Brian P.: Magic and the Dignity of Man. Pico della Mirandola and His Oration in Modern Memory. Cambridge/Massachusetts: The Belknap Press of Harvard University Press, 2019; BORGHESI, Francesco, PAPIO, Michael, RIVA, Massimo (eds). Pico della Mirandola. Oration on the Dignity of Man. A new translation and commentary. Cambridge: CUP, 2016.
[9] Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. Praha: OIKOYMENH, 2005, s. 57.
[10] Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. s. 57.
[11] Heptaplus, IV, 7/286 Garin; Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. s. 57 – poznámka pod čarou.
[12] Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. s. 59.
[13] RIJCKENBORGH, Jan van: Tajemství Bratrstva Kříže s Růží. Esoterní analýza duchovního testamentu řádu Kříže s Růží. I. Fama Fraternitatis R. C., Praha: Lectorium Rosicrucianum, 2016, s. XXIV.
[14] Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. s. 59.
