Evangelium Pistis Sofie je jedním z mála gnostických textů, který byl dostupný již v 18. století. Anglický překlad se objevil na začátku 20. století. Například Carl Jung už jej měl ve své knihovně. V 60. letech minulého století se díky nakladatelství the Rosicrucian press objevil holandský překlad. Rukopisy z Nag Hammádí, které máme k dispozici dnes, nám podávají o Pistis Sofii nový obraz. Ona je mýtickou představitelkou duchovní síly, která se může projevit v našich nynějších životech ve 21. století.
Duchovní život v prvních staletích naší doby je zaměřen především na svět jasu, také nazývaný pleroma, kde světelný člověk začíná svůj vývoj. Současný člověk, jak nám rukopisy říkají, nosí jiskru tohoto původního světla pleromatu ve svém srdci. Tato jiskra je proto výchozím bodem iniciační stezky zpátky do pleromatu.
Během prvních století naší doby se kolem svobodného vyjádření učení světla vytvořilo dogma. Světlo svítilo v temnotách stále, ale stále více se stávalo vnitřně nesrozumitelným. A tak byly rané spisy přepsány, přepracovány a umístěny do kontextu historické události: spasitel bez vnitřní duchovní síly, existující vně nás samotných.
Bylo považováno za nemožné jít stezkou iniciace ze tmy zpátky ke světlu. S výjimkou skupin, jejichž smýšlení se lišilo od zavedeného pořádku.
Současní badatelé nám jasně ukazují, že mnoho mýtických obrazů se během prvních století naší doby ztratilo nebo bylo zapomenuto. Je možné transformovat mýtus v historickou postavu, což se stalo Ježíši. Kvůli zničení všech písemných pramenů byl mýtus Pistis Sofie kompletně zapomenut. Pistis Sofia je takříkajíc vypovězena do kolektivního nevědomí lidstva.
Dnes můžeme naštěstí znovu tyto staré písemnosti číst a studovat. Možná, že právě dnes můžeme starému mýtu Pistis Sofie porozumět lépe. Často je v rukopisech z Nag Hammádí popisována jako tvůrčí duchovní síla v pleromatu. Zde je nositelkou a strážkyní moudrosti pro světelného člověka.
Nicméně v určitou chvíli vytváří nové universum mimo zářící svět pleromatu. Zde se objevuje stín, a nakonec i temnota. Proto se život lidstva stal tím, čím je dnes.
Její obraz ve spisu kodex Askewianus, evangeliu Pistis Sofie, je reakcí na tento vývoj. Je to vyprávění o duši, která se osvobodí z pohnutek k životu v hmotném světě. Dochází zde k hlubokému pochopení, že tento svět je řízen vůlí, myslí a touhami nižšího instinktu. Ale Pistis Sofia zůstává nasměrována ke „světlu světel“. Osvobozuje se od temnoty, a nakonec se spojuje se spasitelem Ježíšem.
Na stezce Pistis Sofie si můžeme uvědomit možnosti, které v nás jsou. Je to jakási aktivace duchovní síly v nás, podle mýtické doporučené metody. Nejdůležitější věcí je začít žít se záměrem, který ospravedlňuje to, čeho už si jsme vědomi. Pokud nejste schopni přidržet se stanovených záměrů, můžete přivolat Pistis Sofii. To je ten zdroj moudrosti a důvěry v hlubinách vlastní bytosti. Protože Pistis znamená „víra“ a Sofia „moudrost srdce“.
Práce s dostupnými energiemi v každodenním životě ve 21. století je dynamickým procesem. Neustále zkoušíme své vědomí oproti realitě života v daném okamžiku. Zde se setkáváme s tím, co má prohloubit naše vědomí. Nejen skrze reflexi, ale i vlastním přístupem ke všemu s přijímajícím, moudrým a stále žasnoucím srdcem.
Životním postojem, jenž ospravedlňuje pravou přirozenost naší bytosti, je věřit, důvěřovat, objevovat, nechat se hluboce zasáhnout a žasnout. A stejně tak můžeme zapomínat, trpět, přijímat, znova nacházet, padat a znovu vstávat.
Naše vědomí se může vyvíjet až tam, kde všechny hranice mizí, žitím z věčného významu pleromatu, kde všeobjímající láska je pro existenci klíčová. Tudíž mýtus nezůstává pouhým mýtem, ale stává se aktivní duchovní silou v nás. To nám dává inspiraci, radost a důvěru v náš vnitřní zdroj života.
Pistis Sofia znovu ožívá v současnosti 21. století.
Odkazy
Kodex Askewianus obsahuje koptský překlad spisu Gnostická Pistis Sofia
Pistis Sophia; A Gnostic miscellany: being the most parts extracts from the Books of the Saviour, to which are added excerpts from a cognate literature; do angličtiny přeložil G. R. S. Mead, London, J. M. Watkins, 1921
