(Zpět k části 2)
Druhá světová válka způsobí pauzu, zlom v Chagallově životě umělce. Po četných cestách a pronásledování holocaustem musí následně zůstat v New Yorku.
Tam se Chagall setkává s umělci a dalšími uprchlíky jako je Mondriaan, Ernst a Zadkine. Jeho styl malby je nyní ovlivněn válkou. V řadě zobrazení ukřižování Ježíše symbolizuje utrpení židovského národa. Těsně před osvobozením Paříže umírá jeho žena Bella na infekci.
Chagall se bez útěchy ve svém smutku na devět měsíců zamkne ve svém domě. Její láska,
jak později píše,
se v průběhu let zhmotnila v mé práci. [i]
V roce 1948 se Chagall natrvalo vrací do Francie a začíná novou etapu své kariéry. Začíná používat různé nové techniky jako třeba keramiku, tvoří také kamenné sochy, litografie a vitráže. Mezitím je silně přitahován Azurovým pobřežím a kupuje vilu v Saint-Paul-de-Vence, rezidenci Picassa a Matisse.
Picasso s překvapením reaguje na Chagallovo umění:
Nevím, odkud má ty obrazy; musí mít v hlavě anděla.
Jeho tvorba zůstává různorodá: cirkusové postavy, láska v radosti i smutku, květiny, Vitebsk, Paříž a stále barevnější ilustrace Bible.
Neotřelýma očima hledí na Nový zákon a zapojuje se do obnovy velkých katedrál, které byly poškozeny během války. Je mu tehdy sedmdesát let! S obrovskou energií se však vrhá do práce na vitrážích. Dodnes je lze vidět mimo jiné v katedrále St. Etienne v Metz. Chagall nedělal hranice mezi jednotlivými náboženstvími a v určité době prohlásil, že s velkou vášní pracoval pro katedrály i pro synagogy. Byl také připraven pracovat pro mešitu. Věděl, jak si podmanit srdce Židů a křesťanů. Chagall zemřel v roce 1985 v St. Paul-de-Vence v jižní Francii.
Chagall napsal následující báseň v ruštině a v jidiš:
Jen v této mé zemi, která leží v mé duši,
jako původní obyvatel, bez dokladů
vstupuji do této země. Ona vidí můj smutek i mou samotu.
Kdekoli žije, kamkoli cestuje, cítí se ve vnějším světě vytěsněný, ale je jako doma ve svém vnitřním světě, v zemi své duše.
Oživuje tento vnitřní svět svých nejhlubších vzpomínek, kde se nachází lehkost srdce a bohatství mystického chasidského prostředí. Bella Chagall po sobě zanechala dílo v jidiš s názvem Hořící světla, kde popisuje své vzpomínky na chasidsko-jidišské prostředí a na Chagalla.
Rozpoznala v něm ten jiný svět.
Jeho oči jsou šedozelené jako voda. Nevím, jestli plavu v řece nebo v jeho očích. (…)
Legrační, když promluví, pokaždé jsem překvapena. Pokud něco říká, je to, jako by jeho slova pocházela z jiného světa.
Nejen jeho slova, ale i obrazy poskytují jako okno pohled do dvou světů. Jeden je dobře známý, rozpoznatelný svět, ve kterém vidíme dřevěné statky, Eiffelovu věž, holuby a tváře. Jiný je pak svět jeho vnitřního bytí, ve kterém se nestará o přírodní zákony, ale ve kterém se může současně dít všechno; kde se ve vzduchu vznášejí domy, andělé a milenci, kde se tvář barví do zelena a kde v malém koutku v klidném rozjímání sedí rabín, kde hoří kandelábr a tyčí se synagoga.
V jeho díle vidíme návrat chasidské myšlenky, že existují dva světy, že naše vnímatelná realita vychází z nevnímatelného světa, jímž je nesena, ze světa „esence“, který je vždy tiše přítomný. Jeho bytost byla naplněna stovkami legend a příběhů chasidismu. Plynulými pohyby štětce vyjadřuje to, co žije v jeho duši. Na jeho obrazech se rodí růže, kohouti, krávy, kandelábry i milostné páry.
Jako kouzlem vykreslí útržky reality v úžasných souvislostech. Všechno je propojeno neuvěřitelným způsobem. Lidé chodí po ulicích stejně snadno, jako létají vzduchem nebo stojí na střechách jako hudebníci. Jeho láska k Belle je tak lehká a tak radostně přítomná, že nejednou maluje ji i sebe, jak letí, osvobozeni od země. Když odjíždí do Paříže, Bella pluje. Kamkoli jde, láska s ním sdílí cestu. Bella a jeho milované Rusko. V jeho duši je jediné světlo rozděleno do jasných a svěžích barev, které se zdají podobat jiskřivým barvám duhy.
Způsob, jak používá barvy, možná vypadá, jako by malovalo malé dítě. Ale je svobodný, plný lásky, bez zábran, stvořený nikoliv rozumem, nýbrž srdcem. Přesto má schéma barev, jako například ve dvanácti velkých obrazech, které později vytvořily „Biblické poselství“, následný, odkazující význam. Podle odborníka na Chagalla Ruuda Bartlemy červená představuje tajemství lásky ve všech jejích aspektech; žlutá nás vede ke spojení se světem podstaty. Modrá odkazuje na pozemskou duchovnost. Bílá představuje tajemství Boží přítomnosti.
Je pozoruhodné, že Marc Chagall pracuje ve všech svých skleněných oknech s malými bílými skvrnami, které dodávají dílu průhlednost. Jeho vysvětlení je:
Když tvořím srdcem, zůstane v tom skoro všechno z mých záměrů. Když tvořím hlavou, nezůstane skoro nic.
Picasso si nenechal ujít, že Chagall používal barev velmi výjimečným způsobem:
Chagall je jediný umělec, který ještě ví, co je barva!
Expresionismus, kubismus a surrealismus na něj sice měly určitý vliv, ale pokračoval ve vytváření vlastní reality. „Umění mi připadá spíše jako stav duše než cokoli jiného. Teorie a technika mě neposunuly o krok dál. Za všechno vděčím životu.“
V mnoha svých uměleckých dílech se snažil utvářet svůj vnitřní prožitek tajemného „života“ pomocí plátna, papíru, barev a štětců.
Život se pro něj rovnal lásce. Po celou dobu to pro něj byl opět boj o to, aby se vnitřní princip pojmu „láska“ odlehčil materiálními prostředky. V pozdějším věku zažil zázračný objev, když navrhoval vitráž. Pracuje s vitráží, ale uvědomuje si fakt, že dílo skutečně ožije, teprve když jím prozáří samotné světlo, když dílo vstoupí do interakce se světlem. Pouze průhledností skla a zářením světla získávají barvy modrá, červená a žlutá neznámou hloubku a význam. Jen skrze živé světlo se jeho barvy snášejí z nebe jako „drahokamy“.
Chagall samozřejmě ví, jak své obrazy stvoření, ozdoby ve tvaru růží a krásu květin dát do souladu s tím, jak dovnitř proudí světlo.
Ale ten příliv světla, to vzájemné pronikání mezi vnitřkem a vnějškem dávají dílu jiskřivou vitalitu, kterou sám umělec nemůže poskytnout. Není to on, kdo spojuje dva světy, vnitřní a vnější část budovy, ale je to světlo!
Ten, kdo dává život, by možná mohl udělat z mého obrazu svátek světla!
Daruje se vám zázrak života, když jste pro světlo průhledný jako sklo, to znamená bez ega, bez zaujatého úhlu pohledu, bez posuzování kohokoli a čehokoli, otevřený a svobodný. Pro mě je vitráž průhlednou přepážkou mezi mým srdcem a srdcem světa.
Chytne diváka za srdce, spojuje různé prvky kultury a náboženství na jednom plátně, v jediném skleněném okně, ve světle. Ve své duši zakouší dynamickou sílu lásky ve všem, co tu je, a ve všem, co se v životě projevuje.
Moje umění je zemí mé duše. Celý náš vnitřní svět je realita, a možná víc než náš zdánlivý svět.
Duše je jeho mostem ke svobodě. A obrazy, které vyvěrají v duši jeho srdce, kterým dává barvu a tvar, staví most ve světě mezi Východem a Západem, mezi židovstvím a křesťanstvím, lidovým uměním a moderním uměním, životem dole a životem nahoře.
Jsem tvůj syn na zemi, který sotva může chodit,
naplnil jsi mé ruce barvami, štětci,
nevím, jak tě namalovat.
Musím malovat zemi, nebe, své srdce,
hořící města, prchající lidi
s očima plnýma slz.
Kam musím utéct,
ke komu letět vzhůru.
Ten, kdo dává život,
Ten, kdo posílá smrt
možná dokáže
že se můj obraz stane svátkem světla.
Marc Chagall
Jsem malý Žid z Vitebska.
Vše, co maluji, co dělám, čím jsem
je jen malý Žid z Vitebska.
Marc Chagall
[i] Marc Chagall v doslovu Hořících světel od Belly Chagall, New York, Schocken Books, 1946
