Německá série Dark začíná tímto citátem Einsteina a připravuje diváka na neobvyklý zážitek cestování časem a paralelními světy. Hlas v pozadí varuje:
Věříme, že čas běží lineárně. Že postupuje jednotně, stále, do nekonečna. Ale rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností – to je pouhá iluze. Včerejšek, dnešek a zítřek po sobě nenásledují, ale jsou spojeny v nekonečném kruhu. Všechno je propojené.
Ale Dark není izolovanou iniciativou k rozvíjení takových myšlenek. Filmaři se vždy o tato témata velmi zajímali. Na začátku se s velmi drsným scénářem objevil „Stroj času“, pomůcka, která mohla postavou otáčet sem a tam a nasměrovat ji kamkoliv.
Ale nyní uvádějí filmy a seriály mnohem více než kdy předtím tolik důvěryhodných detailů různých technologií a vědeckých konceptů, že se poselství stává stále silnějším: jsme bytosti času a žijeme uzavřeni v našich světech!
Ano. Když se podíváte, uvidíte, že postavy mají svou vlastní časovou osu a přemýšlejí, cítí a jednají podle svého malého světa. Proto jsou v konfliktu s ostatními a někoho podezřívají, že je sleduje. Každý cítí, že on sám je na straně Dobra a že ten druhý může být ďábelským démonem. Napětí se zvyšuje až na téměř nesnesitelnou úroveň, až vyvolá nebezpečí planetární apokalypsy!
Příběh se téměř začíná rozpouštět, což vysvětluje, proč je načasování filmů roztříštěno bezpočtem zpětných záběrů, ale v souladu s příběhem vytvořeným dramatickým působením vztahů mezi několika skupinami se také jako fantastická pavučina posouvá do možných budoucností.
Jak se film rozvíjí, všichni se ztratí: my diváci, protože si nemůžeme vzpomenout (vůbec) na jména všech postav; a postavy samotné, protože se ocitly (někdy doslova) v různých úrovních a v bludišti času.
Jména, místa, vztahy, všechno se stává relativní. V takovémto maratonu tolika příchodů a odchodů se každá postava nakonec zeptá: kdo jsem po tom všem? Co je čas, který mě definuje? Jaký je můj skutečný vztah s mými přáteli, rodinou, sousedy, spolužáky a spolupracovníky? A konečně si všichni, už unavení z boje proti času, skleslí, každý ve svém malém světě, uvědomují, že spojení všech v nasměrování na společný cíl je může osvobodit z této sítě iluzí. Poté přecházejí od mentální výmluvnosti a emocionálních bitev ke konkrétní akci – tady a teď.
Pokud jde o nás jako o diváky, nemáme jinou možnost než studovat metaforu, která se prezentuje jako životní lekce. Jsme postavy, jednáme na mnoha frontách, oblékáme společenské role jako oblečení vybrané jinými. Ale… a co je naše pravé Já za tím vším? Jak ho dosáhnout? Kdy si budeme moci být vědomi tohoto pravého bytí?
Je to proces, který musíme začít teď! A kroky této cesty již byly ukázány iniciačními školami všech dob: rozlišování, touha po spáse, sebeodevzdání, nový životní postoj a transfigurace. Toto je cesta nového vědomí, které začíná sebepoznáním (jsme kosmické bytosti), pokračuje touhou po osvobození od všech našich kulturních vazeb (každý den se obnovujeme jako bytosti) – a najednou jsme již nikoliv unášeni, ale klidní a s vědomím jediného cíle neseni proudem života (jako ten, kdo se zcela poddává síle původní energie, která nás vytvořila). Tímto cílem je realizace pravé bytosti. Pak se náš přístup k životu stává jedním ze způsobů vidění světa a bytostí – bez pout kulturního chování, názorů a přesvědčení. To jsou znaky transfigurace, vznik bytí, které je nad běžným bytím.
Co ale myslíme pod pojmem „transfigurovaný“? To znamená, že jakmile se úplně proměníme v naši fyzickou, vitální, emoční, mentální strukturu těla, nebudeme již jen postavou unášenou bez cíle, ale skutečnou živou bytostí: skutečnou hlavní postavou tohoto velkolepého procesu – zcela novou bytostí, pokud jde o vůli, lásku, inteligenci, harmonii, moudrost, odhodlání a následně o zcela nové jednání.
Pro tuto bytost již prostor a čas – které byly pro cestující postavu nástrojem sebepoznání – nejsou omezeními. Její spojení s ostatními bytostmi ve vesmíru je zcela sjednocené. Už není prostým jednotlivcem, ale mnohovrstevnou energií, ve stálém spojení s původním zdrojem všech bytostí.
Univerzální moudrost vždy naznačovala tento proces přeměny putujících bytostí, které se staly nesmrtelnými bytostmi. Mnoho filozofů, vědců, duchovních, umělců a myslitelů od počátku času a prostoru odkazuje na různé dimenze, které relativizují to, co je vně nebo uvnitř nás, jakož i to, co je nad naším vědomím nebo pod ním. My všichni, ať již malí nebo velcí, jsme cestující postavy hledající svůj vnitřní původ, mimo čas a mimo určité místo.
Ze všech autorů, kteří tento nápad rozvinuli, upozorňujeme na Catharose de Petri, zakladatelku školy Zlatého Kříže s Růží. Ve své knize Živé Slovo poznamenává, že tato „cesta mezi různými dimenzemi“ je možná a nezbytná pro to, aby lidská bytost získala sebepoznání, transformovala se, transmutovala a transfigurovala. Říká:
Čtvrtá dimenze je pouze dveřmi do páté, šesté a sedmé dimenze. (…) Lidská bytost je všudypřítomná, ale není si toho vědoma. (…) Intuice nám otevírá dveře. Nové vidění je první realizací čtvrté dimenze.
Zůstaňte naladěni. Na základě jednoduchého filmu nebo seriálu si můžete uvědomit svou podstatu a učinit účinná rozhodnutí pro strukturální transformaci své bytosti.
Jelikož je stav vědomí stavem života, věříme, že kromě všech protichůdných pocitů, všech automatických opakování každodenního života, všech očekávání, která se hromadí v čase, můžeme ve skutečnosti otevřít skulinku pro bezčasovost, vyhrnout si rukávy a dostat se z našich malých světů k mnohem větší, plnější dimenzi: věčnosti bez začátku a bez konce.
