Můžeme zažívat velkou útěchu, že neustále existuje energetické ohnisko, kam se zralé duše mohou pozvednout, nebo dokonce slovy Herma v Corpus Hermeticum, ponořit.
Kde hledat toto místo?
Kam jít?
Není třeba nikam chodit, ale vnitřně se ztišit. Nemusíme si nic představovat, ani očekávat.
Jediné co je určující, je zralost duše. Pak je vše přirozené a naše osobnost duši jen napomáhá, slouží.
Grál byl v minulosti znázorňován jako mísa či pohár. Dnešními slovy bychom mohli říci, že je to energetické ohnisko. To se vyskytuje, kdekoliv se nacházíme. Nebo spíše, ono si nachází nás. Zárodek ducha v lidské duši je přitahován duchem.
V tomto ohnisku duše jakoby dozrálá, probouzí se a realizuje vyšší duchovní vědomí. Hermes hovoří o „mysli“. To je duchovní energie, duchovní pokrm, který sytí duše prahnoucí po jiné než běžné dialekticky přírodní, energii světa. Toto ohnisko se nikdy nevyčerpá. Nikdo nemůže nikdy tento duchovní proud vyčerpat.
A ti, kdo jsou do něj ponořeni, jsou obyvateli neviditelného duchovního domu, hradu na vrcholu, a pomáhají rozšiřovat a posilovat toto silové ohnisko.
To je práce duchovních duší, kterými jsme jako běžné osobnosti „obtěžkány“.
Pohár se sklání níže a níže do matérie.
Kéž se mohou z tohoto poháru napít mnozí nespočetní.
***
Zde je úryvek z knihy Corpus Hermeticum:
„Rozum, Tate, rozdělil Bůh mezi všechny lidi, mysl však nikoli. […][1]
Tat: A proč tedy, otče, nerozdělil Bůh mysl všem?
Hermés: Chtěl ji postavit doprostřed, synu, jako cenu, kterou si duše mají vybojovat.
Tat: A kam ji postavil?
Hermés: Naplnil jí veliký pohár, seslal jej dolů a ustanovil hlasatele, jemuž přikázal hlásat lidským srdcím toto: ‚Ponoř se, ty, kdo jsi toho schopen, do tohoto poháru; ty, kdo věříš, že vystoupíš k tomu, kdo tento pohár seslal; ty, kdo poznáváš, k čemu jsi povstal.‘
Ti pak, kdo této zvěsti porozuměli a ponořili se do mysli, získali účast na poznání a stali se dovršenými lidmi, neboť přijali mysl.[2]
[…] Ti však Tate, kdo získali účast na onom daru od Boha, ti jsou co do svých skutků ve srovnání s těmi druhými jako nesmrtelní oproti smrtelným. Objali v sobě svou myslí vše, co je na zemi, na nebi, i pokud je co nad nebem. Až tak vysoko se pozvedli, uviděli Dobro a spatřivši je začali své vezdejší živobytí považovat za neštěstí. Jsou povzneseni nad vše tělesné i netělesné a spěchají k Jednomu a Jedinému.
Toto je vědění mysli, Tate, hojnost božských věcí a poznání Boha – neboť onen Pohár je božský.“
***
Podobně zažívá Christian Rosenkreuz první den vibrační zkoušku, když se mu zdá sen, že je vytažen 6. lanem (z celkem sedmi lan) z temné věže, v níž se hemží davy lidí toužících po osvobození. Christian stál na kameni při stěně věže a najednou se k němu lano kyvadlově zhouplo. Neváhal a chytil se tohoto lana, které ho vytáhlo nahoru. Jakmile byl nahoře, zjistil, že utržil ránu do hlavy. Zachráněná skupinka, včetně něho, ihned po vytažení začala pomáhat zachraňovat druhé.
Moderní gnostik, Jan van Rijckenborgh komentuje tuto pasáž chymické svatby Christiana Rosenkreuze následovně[3]: „Můžeme si představit, že existuje sedm různých duchovních škol rozprostřených po celém světovém poli […] Sedm lan se nespouští zároveň. Sedm různých magnetických siločar spouští svou účinnost procesuálně a jedna po druhé, aby získaly dobrý výběr a správný vývoj. Zřetelně to plyne ze sdělení, že Christian Rosenkreuz dokázal zachytit až šesté lano, protože právě stál na kameni u samé zdi věže. To znamená, že byl vytažen Kristovou silou a skrze Svatého Ducha, a to pro neochvějnost své cílevědomé snahy. […] Jestliže vás do srdečního atomu zasáhlo nové magnetické světlo duchovní školy a jako Christian Rosenkreuz patříte k šesté krevní skupině – to je skupina, pro niž je středobodem láska k lidem a láska k bližnímu –, pak už taková rána na hlavě způsobuje odpoutání od normálních, dialektických magnetických siločar.“
Rovněž tímto příběhem se poukazuje na fyzikální zákonitosti přitažlivosti stejného. To znamená, že skrytý duchovní element v bytosti člověka je přitahován k duchu, který je imanentní všude v kosmu a vychází z božské oblasti. To skryté začne být pro vnitřní duchovní bytost vnímatelné, jakmile to nabyde na intenzitě a zralosti.
***
Tak se ukazuje, že o této útěše nás zpravuje mnoho legend, například Hermes, Grál i Christian Rosenkreuz v alchymické svatbě. Vypovídají o něčem, co můžeme dnes vysvětlit jako fyzikální zákonitosti mezi fyzikou, metafyzikou a hyperfyzikou. Hlavně těm, u nichž vnitřní naléhání a duševní touha nabyla určité míry intenzity, dává jisté vyhlídky, nové obzory a dimenze překonávající dosavadní ohraničení.
Obrázek: nilsmaisel.tumblr.com
[1] Chlup, Radek. Corpus Hermeticum. Herrmann & synové, Praha, 2007, s. 183, Corpus Hermeticum IV, Pohár neboli Jednotka, odst. 3
[2] Ibid. s. 185, Corpus Hermeticum IV, Pohár neboli Jednotka, odst. 4
[3] Rijckenborgh, Jan van: Alchymická svatba Christiana Rosenkreuze. Esoterická analýza chymické svatby Christiana Rosenkreuze roku 1459., 1. díl, Praha: Lectorium Rosicrucianum, Rozekruis Pers, s. 41–44, kapitola 5: Záchranné lano
