Kdybychom měli určit jednu událost, ve které zakoušíme definitivní oddělení, musel by to být okamžik smrti. To je to, na co se v Upanišadách chlapec Načiketás ptá sám sebe. Jeho hledání ho konečně přivádí do skutečnosti.
Vše v našem bytí se najednou zdá nereálné, když jsme konfrontováni s mystériem smrti. Můžeme nazvat skutečným život, který je tak moc podřízený změnám? Ó jistě, zakoušíte sebe a svůj život jako skutečný, ale tyto zkušenosti jsou samy o sobě uvnitř obsahu, který je relativní. Je to existence, v níž má strach ze smrti svůj základ v obavě, že všechno, co víme o tomto relativním bytí, přestane existovat. Když si to uvědomíme z hlubší perspektivy – z našeho esenciálního bytí, které není relativní – a uvědomíme si, že tato relativní existence je ve skutečnosti iluzí, co potom spojuje tyto dva náhledy?
Je smrt něco jako demarkační čára?
Hermes to vyjadřuje takto: „V tomto světě nikdy nebylo ani nikdy nebude nic, co poznalo smrt. Otec si přál, aby svět žil po celou dobu své existence. To je to, proč svět musí nutně být Bůh.“
Jaký význam má naše umírání, viděno z hermetické perspektivy? Jan van Rijckenborgh vysvětluje: „Život je ve všem a všechno. Je to živoucí oceán atomů. Tak je každé tělo částí tohoto života. A všechen život proto také vlastní vědomí. A každé vědomí vlastní neomezenou vnitřní božskou sílu. Protože atom je život. A život může být vysvětlen pouze z prvotního zdroje. Protože je vaše tělesná existence, vaše osobnost shlukem atomů, musí nejzákladnější esencí vašeho bytí nezbytně být Bůh. Bůh se zjevil v těle.“
Klasická definice klinické smrti od Bouchota z roku 1864 zní: „Člověk je mrtvý, když jeho srdce již netluče.“ V současnosti definice obsahuje také pravidlo, že krevní oběh musí být alespoň pět minut zastaven. Ale díky mnoha novým technikám lékaři již delší dobu přesně nevědí, kdy je smrt definitivní. Někteří lékaři se nejistě přidržují teorie, že člověk je mrtvý, když jeho osobnost již není přítomna a kdy tu již nemůže být žádná vědomá myšlenka. Ale dokonce i v období bezvědomí může být zjištěna minimální mozková aktivita. Člověk je považovaný za mrtvého teprve tehdy, když již není monitorována vůbec žádná mozková aktivita.
Leč co si máme myslet o situaci, když je srdce stále schopno nezávisle tlouci, zatímco člověk již nedýchá a jde o úplnou mozkovou smrt, dokonce smrt mozkového kmene? Tento stav jde až za kóma a systém stále může fungovat třeba ještě týden nebo více. Zmatek je ještě větší s ohledem na naše geny, neboť mnohé žijí dále nebo jsou dokonce oživeny.
V krátkosti: z biologického hlediska je nemožné definovat okamžik smrti, a tak lékařský svět nyní mluví o sérii okamžiků „malé smrti“. Jinými slovy: umíráme kousek po kousku. A dále, na co pohlížíte jako na okamžik smrti, je také ovlivňováno vaším filozofickým nebo náboženským pohledem. Není to vlastně jedinečná událost, ale spíše proces, a to je důvod, proč se stává naléhavou otázka, kdy nastává pravý okamžik pro vyjmutí orgánu v případě transplantace orgánu. A co více, neměli bychom vlastně dávat zesnulým anestetika nebo léky proti bolestem?
Posloupnost okamžiků smrti
Pro každého, kdo se zaměřením kloní více k ezotericko-spirituální stránce věci, nebude žádným překvapením, že tu vlastně existuje pořadí jednotlivých fází smrti, neboť fyzické, éterické, astrální a mentální tělo mají každé jiné složení.
J. van Rijckenborgh při psaní Egyptské Pragnose nahlížel celý proces z ještě vyšší perspektivy: „Lidská bytost, o které hovoří univerzální učení a svaté písmo, je naprosto odlišnou bytostí než tělesný člověk, který je chybně viděn jako konečný. Jsme ve skutečnosti duálními bytostmi. Uvnitř nás pravý člověk touží po osvobození – pravé lidské bytí, které je drženo v zajetí přírodně zrozeným člověkem. Pokud budete tuto myšlenku držet ve svém každodenním životě nejvýše, uděláte pro sebe velmi velkou službu. Pravý člověk, uvězněný v přírodně zrozeném člověku, je Život a Světlo. Je Bohem.“
Tuto specifickou perspektivu nalézáme také v Upanišadách, kde čteme: „Samostatně existující Bůh stvořil smyslové orgány (včetně mysli) s výjimečnou schopností; proto člověk vnímá věci navenek, nikoliv však vnitřní Já. Několik moudrých lidí toužících po nesmrtelnosti obrátilo své smysly (včetně mysli) dovnitř a uvědomili si své vnitřní Já.“
Všechny systémy osvobození naznačují, že musíme zemřít, pokud jde o tuto relativní a iluzorní existenci, zatímco ještě žijeme, což znamená bez čekání na fyzickou smrt. Z toho důvodu jsme učeni nasměrovat svou pozornost na naše jádro bytí a uvědomit si, že v naší existenci relativity nejsme my sami hybatelé věcí a událostí. Energie k nasměrování naší pozornosti na jádro bytí vzniká z tohoto jádra samotného!
Načiketás
V Upanišadách nacházíme příběh Načiketáse, který byl již jako malý chlapec fascinován tajemstvím života a smrti. „Kdo jsem? Kam mne tento život vede? Je všechno pomíjivé nebo je něco uvnitř mne samého, co žije navždy?“ Načiketásův otec, jak příběh vypráví, obětoval bohům, protože „toužil po nebeské odměně“. Ale to, co obětoval, byly většinou staré krávy, které již nemohly jíst, pít, otelit se nebo dávat mléko. A Načiketás byl nad skrblictvím těchto darů smutný. Proto se jednoho dne zeptal svého otce: „Jakou hodnotu mají tyto dary?“
Jeho otec byl znepokojen kritickou otázkou svého syna: „Jak si troufáš ptát se mne na něco takového,“ zvolal, ale Načiketás nezastrašen pokračoval otázkou: „Tatínku, a komu dáš mne?“ A znovu se ho zeptal. A znovu. Po třetím opakování mu otec rozzlobeně odpověděl: „Dám tě Jamovi, bohu smrti.“ A tak Načiketás odešel k příbytku Jamy, pána smrti.
Když si uvědomíme, že je tento příběh skutečně o nás samotných, můžeme vidět otce jako aspekt tradičního člověka v nás, toho, kdo respektuje vnější formy, ale ztratil kontakt se zdrojem duchovní inspirace. Ve svém podmíněném stavu života, ovládaném smysly a dezorientovaném všemi kvantitativními a kvalitativními odchylkami časoprostorového života může nabízet jen „staré krávy“, ze kterých skutečný život již odešel. Ve svém podmíněném stavu života není schopen pozorovat vnitřní duchovní život. V tomto kontextu je pozoruhodné, že jméno Načiketás znamená: „to, co není vnímáno“.
Načiketás jako symbol duchovního bytí uvnitř nás
Když může lidská bytost slyšet volání vnitřního duchovního Já, tedy když reaguje na trojnásobný impulz, je to jako zrození vnitřního Syna, jehož prostřednictvím se sděluje poznání života a smrti.
A tak příběh pokračuje, jak syn dorazí do obydlí Jamy, boha smrti, který právě v tu chvíli nebyl přítomen. A tak musí čekat tři dny bez jídla a bez vody.
Když Jama konečně přišel domů, cítil se provinile a zavolal na něj: „Jsi hoden uctění, bráhmane, který jsi strávil v mém domě tři noci bez jídla. Skláním se před tebou. Kéž bych byl blažený! Proto si vyvol tři přání.“[1]
Symbolicky: Načiketás se tři dny zdržel svých podmíněných impulzů stejně jako Ježíš během svého pokušení na poušti. Tři impulzy z vnitřního duchovního světa se v něm projevují jako: ideace – meditace – realizace. Jama neměl s Načiketásovým prvním přáním žádné potíže. Ten si přál, aby se jeho otec zklidnil a aby ho při jeho návratu ochotně přivítal. Tak je pozemský člověk dotčen z nitra, otevírá se pro vnitřní impulzy a uznává existenci vnitřního světa. Tento proces probíhá bez zapojení vědomí ega.
Druhé přání: ať mu je ukázána cesta do nebe a jak zapálit svatý oheň, Jama mohl také poskytnout bez jakýchkoliv rozpaků, neboť to je cesta zbožnosti a sebeodevzdání, kterou může být překonáno stáří a smrt. Je to vědomé spojení se Světlem jádra Bytí. „To je to, čím skutečně jsem,“ uvědomuje si znovu a znovu ve svém životě. Nicméně tento osvícený pohled k překročení hranice nestačí.
To je důvod, proč se Načiketás zeptal ještě potřetí: „Mezi lidmi existují velké pochybnosti, co se stane, když viditelný člověk zemře. Někteří říkají, že stále někde existuje. Jiní říkají, že zemřel, aby existoval. Řekni mi: co nastane potom?
To je to, co bych nesmírně chtěl vědět. To je mé třetí přání!“
Ve skutečnosti se Načiketás tady ptá na klíčovou otázku všech otázek: ptá se, zda je něco přítomného v člověku, co je trvalé, věčné. Nebo je člověk pouze dočasný jev, z něhož nic nezůstane? Přeje si mít znalost o svém esenciálním bytí za životem a smrtí, tudíž dokonce i za Jamovým vlivem.
A takhle ho Jama prosil:
„I bozi měli kdysi o tom pochyby, neboť to nelze tak snadno poznat – přejemný je to řád. Zvol si jiné přání, Načiketási, nenaléhej na mne příliš – toto mi odpusť!“[2]
Relativní stav se chystá vzdát se a scénáře života a smrti jsou nyní jasné.
Všechny druhy radostí
Jama mu nabídl všechny druhy světských radostí a potěšení, veškeré možné bohatství a ještě tolik let života na zemi, kolik bude chtít, jen když nebude trvat na odpovědi na tuto otázku.
„Zvol si, by tvoji synové a vnuci žili sto let, zvol si mnoho dobytka, slony, zlato a koně, velikou rozlohu země a sám žij tolik roků, kolik jen budeš chtít.
Máš-li to za srovnatelné, zvol si bohatství a dlouhý život, vládni, Načiketási, veliké zemi! Udělám z tebe uživatele všeho, po čem jen zatoužíš.
Požádej podle své vůle o splnění všech tužeb, jichž lze ve světě smrtelníků jen těžko dosáhnout, o ony krásky i s vozy a loutnami – vždyť lidé nemohou takové získat. Posluž si jimi, dám ti je, Načiketási – na smrt se mne však neptej!“[3]
Avšak nic, vůbec nic nemohlo odradit Načiketáse od jeho nejhlubší otázky: „Vyzraď mi tajemství nesmrtelnosti!“
„Neboť,“ prohlásil Načiketás, „všechno, co nabízíš, ó Jamo, jsou zážitky, které už zítra nebudou.
Vyčerpávají energii všech smyslů.
Dokonce i nejdelší život je skutečně krátký.
Můžeš si ponechat své koně, tance a syny pro sebe. Bohatství nikdy nemůže učinit člověka šťastným.
Jakmile jsme tě jednou spatřili, už jsme nic nevlastnili.
Žijeme jen tak dlouho, kolik dovolíš.
Přání, které chci vidět splněné, zůstává stejné.
Tohle přání, tuhle hluboce skrytou touhu a nic jiného, zvolí Načiketás.“
Když Načiketás potřetí vyslovil své třetí přání, pán smrti mu ho musel splnit.
Obdivoval odhodlané zasvěcení zvídavého mladého muže pravdě. Ale chtěl si být zvláště jist, že je čestný a upřímný a že jeho otázka není projevem odvahy nebo následkem vzdělání či něčeho naučeného.
Nyní se cítil uklidněný, protože Načiketás byl dostatečně připraven přijímat vědění, a tak ho oslovil: „I dobré i milé přichází k člověku, moudrý je posoudí a rozliší. Proto si moudrý zvolí dobré před milým, prostoduchý však milé pro světské blaho. Ty, Načiketási, jsi po úvaze zavrhl milé a to, co mile vyhlíží, nezvolil jsi onu cestu bohatství, na níž lpí mnoho lidí.“[4]
„Ty nesleduješ hloupé cesty, které překypují bohatstvím, a na kterých se mnozí utopili. Ó, kdyby tu vždycky byli tazatelé jako ty.“
Neprojevené
A potom… potom konečně Načiketáse poučuje slovy:
„Moudrý člověk, který prostřednictvím hlubokého rozjímání v sobě pozná Boha jako Jediného, jehož těžko může uvidět a zakusit, Neprojeveného, který je skryt a který přebývá v duši a spočívá v těle – tento člověk vskutku opouští smutek i radost.“
„Menší než malá a větší než velká je božská esence ukrytá v srdci všech žijících stvoření.“[5]
„Ten, který je osvobozen od touhy, spatří majestát Já vyrovnaností smyslů a myšlení a je osvobozen od žalu.“
Ano, Jama byl přinucen odhalit Načiketásovi nejvyšší vědění slovy:
„Toto nesmrtelné Já není nalezeno studiem nebo pouhým hlubokým přemýšlením, ani mluvou nebo nasloucháním.
Tomu, kdo nezná nic jiného než touhu po Já, odhalí božské Já sebe ve svém povzneseném stavu.
K nalezení tohoto Já je od toho, kdo hledá Pravdu, požadována absolutní zbožnost a úplná oddanost jedinému Cíli.
Ten, kdo se cele dává, ví s absolutní jistotou, že Nesmrtelné Já žije hluboko uvnitř něho.
Ten, kdo objevuje božské Já ve svém vlastním srdci, nalézá uvnitř sebe klid a ticho, které hledá. Vidí nejvyšší Já ve všem žijícím. Tento Služebník božského Já se sjednocuje s božským Veškerenstvem.“
Cílem je Já, vnitřní Bytost, která nemůže být poznána osobností.
Když srdce lidské bytosti dochází odpočinku
Bytost může sama sebe nalézt za překážkou, kterou tvoří osobnost, jež je součástí relativity. Nemůže to být jinak, protože šíp a jeho cíl nejsou od sebe odděleny. A tak po hlubokém rozvoji vědomí žáka se Pán smrti ukáže být velkým mudrcem, prubířským kamenem, ale současně přítelem na cestě k probuzení.
On je Tvůrce a Ničitel, moudrý a vědoucí člověk.
Zásady tvoření a ničení poukazují na skutečnost, že ve světě, o němž Hermes mluví v citátu na začátku, je všechno vždy nové, což jistě není případ naší vlastní existence. Jsme jako zkrystalizované události ve věčné rozpustnosti, což je důvod, proč je mikrokosmos díky těmto ničícím a obnovujícím silám schopen znovu a znovu poskytnout vnitřnímu duchovnímu Bytí novou příležitost pro velký proces transfigurace.
„Smrt,“ říká Hermes, „se týká zkázy a zničení, ale nic z toho, co existuje ve vesmíru, nebude zničeno!“
Jen to, co je složeno, se vytratí do částí, které jsou samy o sobě celé nebo úplné. Naše pravá bytost není složená, ale leží mimo život a smrt a je vždy nová.
Když se vracíme k naší fyzické smrti, může se objevit otázka:
Má to znamenat, že nám již nebude dovoleno pociťovat žádný smutek, když odejde někdo, koho vroucně milujeme? Pochopitelně tu bude bolest a smutek, když tu byla láska a náklonnost. Energetické spojení mezi námi a zemřelým bylo přerušeno a k přizpůsobení je potřeba čas. Tohle přerušené spojení je jako zranění a potřebuje čas k zahojení. Milovat něco nebo někoho a smutek ze ztráty někoho nebo něčeho jsou procesy v reálném čase, které probíhají v relativním světě. Naše vnitřní Bytí nicméně je mimo relativní a složený stav věcí. Dívá se s láskou na všechno, co se objevuje a znovu mizí. Duše ví, že „ten velký pocit ztráty nemůže být vyplněn něčím jiným, ale tím Jiným“, nerelativním jádrem bytí. Tento objev je zcela uzdravující a dávající život.
Příběh Jamy a Načiketáse v Upanišadách končí slovy:
Ten Druhý v nás je jako oheň bez kouře.
Žije skrytý v každé lidské bytosti, hluboko v jeskyni srdce.
Je konečným vládcem času. Vládne přítomnosti, budoucnosti i minulosti.
Je neměnný, vždy stejný, a vše, co je, je To.
Prostřednictvím svého nevědění a své ochoty a připravenosti „zemřít“ Načiketás uvnitř sebe našel toho Jediného, Brahmu, a tak byl osvobozen od vášní a smrti.
[1] Přeložil Zbavitel, D. (2004): Upanišady. Praha: DharmaGaia, s. 270
[2] Přeložil Zbavitel, D. (2004): Upanišady. Praha: DharmaGaia, s. 274
[3] Přeložil Zbavitel, D. (2004): Upanišady. Praha: DharmaGaia, s. 274
[4] Přeložil Zbavitel, D. (2004): Upanišady. Praha: DharmaGaia, s. 276
[5] Přeložil Zbavitel, D. (2004): Upanišady. Praha: DharmaGaia, s. 280
