Tajemné kroky na Cestě absolutního poznání
„Být či nebýt – to je otázka.“
Tvář v zrcadle je překvapená. „Kdo jsem?“ A mezi údivem a poznáním si uvědomí, že je pouhou skořápkou, maskou, rolí, osobou. „Ale je to všechno, čím jsem?“ – brzy se zeptá sama sebe.
Uvnitř tohoto kokonu se spící housenka již neplazí na nejnižších úrovních své pozemské přirozenosti. Ale sní o tom, že je modrým motýlem, který se vznesl do jiných neznámých dimenzí s éterickou a věčnou lehkostí.
Najednou si uvědomí, že již není housenkou, ale ještě není motýlem. Uvnitř kokonu tedy, jako semínko, pociťuje nesmírnou touhu rozkvést, být svobodná, vymanit se a letět vstříc neznámému slunci.
Ale její housenčí já se uvnitř stále svíjí. Přemýšlí o svých společenských povinnostech, o instinktu přežití, o touze tančit a zpívat svou radost plnou pozemské lehkosti. Přesto v hloubi duše touží téměř-motýl po získání nekonečného a věčného prostoru.
Uvnitř kukly začíná konflikt: housenčí já cítí ve svých žilách „krev“ svých rodičů, své země, všech svých tradic a přesvědčení. Téměř-motýl pociťuje hlubokou nostalgii – touhu prostě jen být.
A tak neznámé světlo, přicházející shora, otevírá škvíru a dosahuje do středu kukly. Housenčí já se ode-vzdává. Uvědomuje si, že již není.
Motýl lehce poletuje.
Za svítání nastává nejvyšší radost z bytí.
