Vysvobození

Uvízl jsem ve vlhké zemi

Vysvobození

Právě jsem došel k závěru, že jsem po léta uvíznutý. Samozřejmě to zní divně, protože byste řekli, že by to měl člověk vědět s jistotou, ale vím jen to, že vězím ve vlhké zemi a bez ohledu na to, jak moc se kroutím a zápasím, nemůžu se z ní dostat. Dokonce ani nevím, jak jsem se sem dostal. Zdá se mi, že jsem jen kráčel a kráčel, aniž bych si byl čehokoli vědom, a kdo ví, co se mi přihodilo. Možná jsem celou tu dobu spal, možná trpím ztrátou paměti, kdo ví? Jsem očividně starší osoba a jsem si toho vědom, zjevně jsem vídal jiné lidi. Nevidím je zde. Jsem úplně sám.

Vsává mě bláto. Jediné, co jsem ještě zvládl udělat je, že jsem si dal ruku na žaludek. Takže teď je má pravá ruka naproti mému žaludku a je to lepší. Má levá ruka je naproti tomu zaseknutá pod kořenem nebo něčím takovým, kořenem obrovského stromu nade mnou, jehož listy se mi, když fouká vítr, pohupují nad obličejem.

Řekl jsem, že jsem po léta uvíznutý, ale čas pro mě moc neznamená. Vidím jej přicházet dnem i nocí, ale kolikrát se to stalo, co zde sedím, nevím. Pravděpodobně není příliš užitečné ptát se, jak se to všechno stalo a jak dlouho zde vězím. Problém je zde teď, takže musím najít východisko. Okamžitě si všímám, že je to správná myšlenka. Něco se v mé bytosti pohnulo a teď to vypadá, jako bych měl více prostoru. Můj pohled se stal také ostřejším a já se zaměřuji na strom. Jaké to obrovské temné stvoření, které mě chrání před vodou a větrem, ale také mě drží svými kořeny. Koruna listů se rozprostřela tak široko a větve jsou tak nízko, že nevidím nic jiného než zemi a strom. Nebo spíše: vidím kousky oblohy, které jsou nyní modré, ale často dost šedé nebo téměř černé. Někdy světlo svítí skrz listy a teď si uvědomuji, že strom vyrostl do takové velikosti právě kvůli světlu a teplu. Že roste směrem ke světlu.

Najednou se zasměji při myšlence, že jsem podobný semínku, které uvízlo v zemi a nyní má růst směrem ke světlu. Pak ale poznávám, že to přirovnání přece jen není zas tak špatné. Je to opravdu jako bych byl zahrabaný jako semínko a teď zaneprázdněn klíčením. Ta myšlenka zahřívá celou mou bytost. Co by se stalo, kdybych tak jednal, jako semínko, které klíčí? Jak k tomu má dojít? Místo mých pokusů dát svou levou ruku pryč, což bylo vše k ničemu, se teď rozhoduji držet se tohoto svírajícího kořene. Opatrně jej svou rukou tisknu a vlastně to vypadá, jako by kořen ustupoval, zůstávaje v mé ruce. Mohu pohybovat svými prsty a přitisknout je ke dřevu, což je teď příjemné, takže už dál neodporuji. Povytahuji se na kořeni trochu nahoru a opravdu se dostávám trochu výš. Nemohla to být jen má představivost? Je to možné?

Znovu se zaměřuji na situaci semínka pod zemí a – částečně kvůli zkušenosti, kterou jsem právě měl – dospěl jsem k závěru, že takové semínko se musí stát natolik poddajným, aby z něj něco mohlo vzejít. Je to problematické, protože nechci, aby ze mě něco vyšlo a moje kůže tvrdá myslím není. Ale pak uvnitř! Přichází to jako volání ze srdce a uvažuji o tom. Ano, vskutku, tvrdá kůra může být také uvnitř a zevnitř také může vyvstat něco nového. Mé nitro se zdá být pevně uzamčeno a já jsem pravděpodobně tím jediným s klíčem. Jak se jen zjemníš uvnitř? Možná mohu kůru prozkoumat a najít v ní slabá místa. Hledám kůru a naráz ji jasně vidím. Je to tvrdá, šedá kůra, přes kterou nemůže nic projít. Ale samozřejmě, že něco projít může, křičí mé srdce! Může to být jako u listů stromu: když je vše v klidu, tvoří se hustá přikrývka, když si ale s nimi hraje vítr, jsou tam místa světla a vzduch. Když prší, větve jsou těžké a tmavé, ale na slunci hravé a pružné.

Zdá se, že kůra naslouchá, protože někde praská. Svou pravou rukou prasklinu cítím a pokouším se ji trochu prozkoumat, abych ji rozšířil. Vůbec to nepomáhá a na základě svých nových zkušeností přecházím na úplně jiný způsob: jemně trhlinu hladím a kousky kůry tak okamžitě uvolňuji. Je to velký kus práce, ale nepočítám dny a pokračuji v hlazení, zatímco se má levá ruka pevně drží kořene.

Je teď tak zvláštní, že jsem si celou tu dobu nevšiml, že jsem byl mezitím vyzdvihován! Stalo se to jako přirozený důsledek mého změněného postoje. Když se podívám vzhůru, zdá se, že se strom směje. Kmen vypadá světlejší a štíhlejší a listy jsou jasně zelené. Skrz listy prochází víc a víc hřejivých paprsků a já se začínám cítit velmi dobře!

Vím, že je přede mnou ještě dlouhá cesta, vím, že jsem pořád uvíznutý, ale je tady uvnitř tolik prostoru, že už na tom vůbec nezáleží. Budu pokračovat ve své práci, takže pokud vám to nebude vadit, vrátím se k ní. Děkuji za vyslechnutí. Byla to velká radost sdílet s vámi tento příběh. Prosím, rozšiřujte tato slova mezi další semínka.

Sdílet tento článek

Informace o článku

Datum: 27 listopadu, 2019
Fotografie: RGY23 via Pixabay

Doporučený obrázek:

Autor: Amun (Netherlands)