Věčná útěcha
V tomto světě, zničeném nouzí, se katastrofa nevyhnutelně projevuje v mnoha formách: pandemie, války, osobní tragédie; tento seznam lze rozšiřovat donekonečna. Výsledkem je, že lidé často zoufale hledají něco, čeho by se mohli držet, ale tento záchytný bod, tento základ už zde existuje. Ti, kteří mají odvahu čelit vlastním nedostatkům a nevědomosti, ti, kteří mají odvahu vzdát se všeho, najdou ve svém nejhlubším já téměř nevyčerpatelný zdroj. To se vždy nemusí dělat v asketismu nebo v ústraní; dá se to dělat i příjemným, harmonickým způsobem, například prostřednictvím poezie. Pro mě byla následující báseň („Duše hledá blízkost Boha“) od Jana Luykena (1649–1712) již mnoho let jasným vyjádřením Boží všudypřítomnosti a okamžikem inspirace, abych pokračoval na cestě, kterou jsem si jednou vybral.
Také jsem si myslel, že Bůh žije daleko,
na trůnu [nebi], vysoko nad měsícem a hvězdou,
a často oči zvedal jsem
s hlubokým očekáváním shora;
ale když jsi vyhověl, aby ses odhalil,
pak jsem neviděl z mé mysli nic,
potom se to stalo svěžím a sladkým.
Tam Ty jsi přišel, vynořil ses z hloubek,
a jako tryskající pramen ses na mé žíznivé srdce snesl,
takže jsem já, ó, Bože!, našel Tebe,
že jsi mého základu základem.
(z: Ježíš a duše)
Pro básníka tedy Bůh není někdo nad nebo mimo náš svět, ale uvnitř nás. K poznání Boha můžeme dojít ze světa a ze sebe samých. Bůh a příroda jsou totožné, jak opakovaně řekl a napsal Spinoza: Bůh nebo příroda. Samozřejmě, přírodu není třeba chápat jako krásnou rovinnou krajinu nebo jako bahenní zelené louky se širokými panoramaty, ale přírodu jako nekonečný Vesmír. Protože jsme sami jeho součástí, můžeme poznávat Boha/Přírodu. Namísto toho, abychom věřili v dogmata a slepě přijímali biblické texty, se to pak stává věcí poznávání a sebe-zkušeností. To je to, co bych nazval věčná útěcha, „útěcha Betléma“, jak to nazývali Kataři.
Damašský okamžik
Jan Luyken je klasickým příkladem básníka, který se prostřednictvím „damašského okamžiku“ – jak ho měl Pavel – stal průvodcem života hledajících lidí. Jeho známá sbírka básní Duytse Lier dodnes svědčí o lehkomyslné impulzivnosti jeho mladších let. Ale když jeho blízký přítel náhle zemřel ve věku šestadvaceti let, drasticky se vydal na cestu pokání a askeze. Z Amsterdamu se stáhl do Haarlemu a později do Schellinkhoutu, aby k lidem promlouval jen povznášející poezií. Ve výběru slov a myšlení našel oporu u známého mystika z města Görlitz, Jakoba Böhmeho. Závěrečné řádky citované básně se zdají téměř doslova vypůjčené od něho.
Podle jednoho současníka se Luykenův bujarý život ze dne na den proměnil v trvalé vnitřní prohlubování:
Ve svých stycích byl tichý, důstojný (klidný) a přívětivý, ale důvěrně známý s málokým [s málo lidmi měl blízký vztah],
miloval osamělé procházky venku, aby více pociťoval „sladké potěšení Boha“. O tom řekl:
že stvořené věci přírody považoval za dopis, napsaný rukou svého Milovaného, díky kterému se zamiloval do původu všech věcí.
Často navštěvoval „zbožné lidi, ale většinou potřebné a chudé“ a pomáhal jim v jejich nouzi s velkou ohleduplností. V jeho domě ho často navštěvovali i „lidé z jiných míst“. A přestože měl málo slov, všichni od něho odcházeli „povzbuzení a přesvědčeni“. Neboť „vyjadřoval vysoké věci jednoduchými slovy“.
