Jan van Rijckenborgh píše o lidské vůli:
Vůle je magickým atributem duše par excellence. Vůle je velkým, čilým hybatelem duše, a tedy i celého našeho života. (…) Člověk je schopen pomocí vůle upevnit a využívat abstraktní magnetickou sílu. [1]
Původně byla vůle silou epigeneze, dobrovolně se rozhodující, vědomou sebe tvořivou činností lidského ducha. Je to síla nanejvýš nebezpečná, síla královská (Beran) a tajná, která se může stát osudnou (Štír), ale může také vést ke slavným obzorům. Vůle je počátkem nebo koncem všeho; je to věčná síla vládnoucí životu a smrti.[2]
V těchto stručných popisech je ukryto bohatství moudrosti a pravdy. Ukryto? Ano, protože není snadné proniknout do tajemství vůle.
Své myšlenky můžeme víceméně sledovat, i když je nemůžeme ovládat. Můžeme rozpoznat, které myšlenky jsou škodlivé a které prospěšné. Totéž platí pro naše pocity. Nemusíme být zasvěcenci, abychom pochopili, že pocity jako nenávist a žárlivost nás vedou do propasti. Ale co naše vůle?
Vůle je abstraktní a nehmotná. Je to proto, že se vůle vztahuje k životu samotnému, k životní síle, která nás pohání. Magnetická síla se koncentruje a pohání náš nervový systém jako éterická síla. Prostřednictvím tohoto impulsu síly postupujeme ke skutečnému jednání.
Dvojsečný meč
„Je to nejvíce nebezpečná síla, síla královská a tajná, která se může stát osudnou.“ Proč je vůle tak nebezpečnou silou? Protože vůle vdechuje myšlence světlo a život. Taková myšlenka oděná do ohnivé éterické síly se pak začne projevovat v našem životě.
Předpokládejme, že sledujeme určitou duchovní ideu, ale tato idea není čistá: je smíšená s motivy soustředěnými na „já“. Při sledování této ideje používáme svou vůli, abychom dosáhli svého cíle. Tímto způsobem naše představa ožívá; halí se do ohnivé éterické síly. Nyní, když se naše představa rozzářila, se nesmírně zhoršuje nebezpečí. Jsme oslepeni vlastním světlem a myslíme si, že dostáváme impuls z duchovního světa.
Lidé, kteří četli „Gnostická mystéria Pistis Sofie“, mohou předpokládat, co se bude dít dál. Pistis Sofie se také dívala dolů z nečisté duchovní pozice a viděla zdroj světla. Myslela si, že je to světlo Gnose, a sestoupila dolů. Nepochopila, že tato světla jsou projekcí jejích vlastních myšlenek, oděných světelnou silou vyzařovanou její vůlí.
My děláme totéž a následujeme cestu Pistis Sofie. Když však dorazíme do chaosu nižších astrálních sfér, čeká nás trpké zklamání. Obklopí nás nepřátelské síly a naše světlo a životní síla jsou ukradeny. Zůstáváme rozčarováni a vyčerpáni: jsme na pokraji úplného zničení.
Jak se mohlo stát, že jsme ze sebe tak snadno udělali oběť? Především proto, že jsme nepochopili, co je to vůle a jak funguje. Chybělo nám sebepoznání.
Vůle souvisí s uplatněním tvůrčí síly. Je to magická činnost spojená s formováním a stvořením světů.
My prožíváme vesmír stejně jako náš osobní, malý svět. Když v sobě uplatníme tvůrčí sílu, rozzáříme určité myšlenky a uvedeme je v život, a pak podle toho prožíváme svět, který nás obklopuje. Přitahujeme další síly a naše vnímání prochází změnou.
Kritérium
Kritériem a hlavní otázkou je, zda naše osobní představa a naše tvorba harmonicky souvisí s věčnými představami, silami a zákony, které řídí vesmír. Pokud ano, pak se náš vývoj odvíjí harmonicky. Problém spočívá v tom, že na já soustředěné vědomí nemůže dosáhnout čisté duchovní kontemplace. V nejlepším případě je směsicí duchovních a materialistických představ. Protože však hledač pravdy, svobody a spravedlnosti usiluje o hodnoty, které nejsou z tohoto světa, vůle, která je součástí trojjediného já-centrálního vědomí, začne do těchto smíšených představ vhánět oheň. Pak, podobně jako u Pistis Sofie, vidíme napodobeninu. Tomu však ještě nerozumíme.
Podíváme se dolů a sestoupíme. Neustálý pád je tedy velmi přímo spojen s lidskou vůlí. Přijdeme-li dolů, jsme uvězněni nejrůznějšími silami, které s námi mají podobnost kvůli falešným světlům, jež jsme v sobě zažehli. Prostřednictvím těchto siločar jsme pak okradeni a zanecháni vyčerpaní a s prázdnýma rukama.
Jan van Rijckenborgh se svým velkolepým vhledem do cesty osvobození říká o této situaci Pistis Sofie:
Ona však má jednu jistotu: Pistis zemřela, ale zemřel také blud. Poprvé dobře poznala svou vlastní Authades [centrální vůli Já]. Stala se ničím. Sedí na troskách jako Job. Nic jí nezůstalo, ale poprvé něco problesklo: vhled jako otevřená brána.
Golgota
Jakkoli je to dramatické, ve zdánlivém zničení Pistis Sofie se skrývá hluboké tajemství. Před námi vyvstanou jisté podobnosti s Golgotou.
Jako první klíč k tomuto tajemství můžeme použít následující: cesta zla je zkáza; dříve či později zlo zanikne vlastní rukou. Když je Pistis Sofie obklíčena, okradena a zničena, znamená to, že zlo v ní je zničeno zlem mimo ni. Co jiného je zlo než usilování soustředěné na já, které pro sebe vždy hledá to nejlepší místo?
Pán působí tajemnými způsoby; zejména pro vědomí soustředěné na já. Kdo by čekal, že mu zlo podá pomocnou ruku, aniž by o tom věděl?
Z evangelií víme, že na Golgotě byly vztyčeny tři kříže. Dva vrazi byli ukřižováni současně s Ježíšem Pánem. Symbolicky je mezi aspekty, které představují vrazi, také vůle zaměřená na já. Sobectví je zlo a zlo vede ke zkáze. Vůle zaměřená na já je silným ničitelem, katem nebo vojákem. Za tímto vojákem však stojí náš citový život a myšlení, kde duševní schopnost je stratégem, generálem. A tento generál je zase ovlivňován a manipulován dvorním rádcem, který se snaží různými intrikami získat kýžené výhody. Král-já se skládá z těchto tří dohromady: dvorního rádce, generála a vojáka. Je to trojí vědomí Já: srdce, hlava a ruce.
Tři klíče
A přesto je člověk mnohem víc než král-já. Pod klamným povrchem se stále skrývají dva úžasné klíče. Druhým klíčem je objektivní vědomí, což je vědomí očištěné sebepoznáním. Díky utrpení a zkušenostem způsobených vnitřním zlem, tedy prvním klíčem, objektivní vědomí značně nabývá na síle. Toto vědomí je pozorující, přijímající a rezignované; je vysoce realistické. Nebojuje, nebrání se zlu. Kdyby toto vědomí začalo bojovat, okamžitě by se opět stalo subjektivním a osobním, a tím by se rozpadlo ve zlo. Objektivní vědomí velmi miluje Pravdu, kterou symbolizuje třetí kříž s Ježíšem Pánem. Nyní, když subjektivní zlo zemřelo, toto vědomí obdarovává vhledem jako otevřenou branou. Všechny iluze jsou zničeny. Skrze tuto bránu vidíme v dálce světlo: tentokrát pravé Světlo.
Mystérium
Víme, že Ježíš zemřel na Golgotě. Toto drama nás vede ke skutečnému tajemství. Ježíš představuje nové vědomí: je to vědomí, které vyrůstá z duchovního jádra lidské bytosti. Tato ústřední duchovní jiskra je božskou prapůvodní ideou původní lidské bytosti, naším pravým jménem. Nové vědomí, tato nová lidská bytost dostala příležitost se rozvinout, protože objektivní vědomí já poskytlo tomuto duševnímu principu životní prostor. Objektivní vhled přináší ticho, vnitřní prostor a nekonfliktnost; neutralitu vůči polaritám.
Objektivní vědomí zná nového člověka, který se objevuje ve stejném systému. Proto objektivní vrah říká Ježíši: „Pane, vím, že přichází tvé království, království, které svět nemůže nikdy pochopit“[3]. Zde lze „svět“ chápat jako subjektivní vědomí, jehož motivem je přežití za každou cenu. Pro „svět“ žijící z tohoto vědomí zůstává cesta osvobození naprosto nejasná a nepřirozená. Pro tento svět, který je realitou subjektivního vraha, je Golgota pouze pahorkem lebek a kostí.
Vnitřní stav objektivního vraha se značně liší od stavu světa. Ježíš odpovídá objektivnímu vědomí: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“[4] Zní to poněkud mysticky, ale můžeme tomu rozumět takto: Když se objektivní vědomí absolutně soustředí na nového člověka, zcela mu slouží a následuje ho, pak láska, moudrost a síla vycházející z nového člověka vyzařuje také do objektivního vědomí já a skrze něj. Ačkoli tento objektivní člověk stále chodí po zemi, prožívá rajský stav v přítomnosti, tedy tady a teď. Díky tomuto pokojnému naplnění, které se nazývá osvícení, může nyní skutečně pomáhat svým bližním; pak „vrah“ zemřel.
To, že se oba vrazi setkávají se smrtí na Kalvárii, je ještě pochopitelné: subjektivní platí karmický účet, objektivní se rozpouští v božské síle lásky. Proč však na Kalvárii umírá nové vědomí duše, Ježíšův aspekt? Proč nový člověk, v němž Pilát neviděl nic zlého, také zahyne na Golgotě?
Přeměna
Souvisí to s proměnou, která musí proběhnout. Za tímto účelem musí na zem vytéct krev Ježíše Krista.
Když máme jako lidské bytosti starou a novou část, dochází k vnitřnímu rozdělení. K rozpuštění tohoto rozštěpení může dojít pouze prostřednictvím transformace. Toto sjednocení, tato transformace se stává možnou skrze obětování staré i nové části. Stará část souhlasí, protože chápe, že neexistuje jiný způsob, jak se osvobodit od vlastní sebestřednosti. Nové souhlasí, protože bez proměňující síly Světla nelze dosáhnout jednoty. Kristova oběť je tedy procesem duchovní transformace, v němž se rozpouštějí všechna vnitřní rozdělení. Symbolicky je tato proměna zahájena, když na zemi proudí krev Ježíše Krista.
Světelná síla, Kristova síla, se dobrovolně uvězní v zemi a pokračuje v uskutečňování transformace zevnitř. Světelná síla pak zvýší úroveň vibrací našich atomů a buněk tak, aby se naše pozemské tělo proměnilo v tělo duchovní. Olovo se promění ve zlato. Nový člověk, který byl zdánlivě mrtvý, přichází ke vzkříšení v proměněném těle. Fénix povstává z vlastního popela a zanechává za sebou prázdný hrob.
„Ježíš otevřel oči a řekl: „Sláva vycházejícímu slunci, příchodu dne spravedlnosti!“[5]
_____________________________
[1] https://www.goldenrosycross.org/books/the-gnosis-in-present-day-manifestation- https://www.rosicrucianum.org/blog/2010/01/19/gnose-v-aktualnim-zjeveni/, část IV, kapitola IV.
[2] https://www.goldenrosycross.org/books/dei-gloria-intacta, https://www.rosicrucianum.org/blog/2016/04/25/dei-gloria-intacta-krestanske-mysterium-zasveceni-svateho-krize-s-ruzi-pro-novou-eru/, Zasvěcení Marsu v prvním Sedmikruhu.
[3] Vodnářské evangelium Ježíše Krista, kapitola 170:28.
[4] Lukáš 23:43.
[5] Vodnářské evangelium Ježíše Krista, kapitola 172:35.
