Během krátkého období v létě 1986 bylo možné navštívit Tibet z Nepálu bez pevného a řízeného programu, bez podrobného plánu a dohledu. Využili jsme tuto příležitost, abychom prozkoumali tajemství Tibetu.
Objevili jsme působivé krajiny, impozantní hory, Himaláje pokryté sněhem na jihu a nekonečnou kamenitou poušť na severu. Viděli jsme nomády žijící tradičním způsobem ve svých jurtách, pasoucí jaky a doprovázené ostrými psy. Čínský řidič nás vzal, kamkoliv jsme chtěli jít, a navzdory jazykové bariéře se nám podařilo dospět na všechna místa, která nás zajímala.
Naše první nedobrovolná zastávka byla ve vesnici Nyamlam: most byl odplaven pryč a my jsme nemohli řeku překročit. Zůstali jsme přes noc a místní nám řekli o blízké jeskyni, kde podle místní tradice meditoval po mnoho let Milarepa (mystik 11. století).
Ukázalo se, že cesta k jeskyni je jen malou procházkou od hlavní cesty. Avšak vstup byl jako průchod do jiného světa. Serénní atmosféra, ticho, nepřítomnost mumlajících mnichů – jen ticho a klid. Byli jsme jedinými návštěvníky a mlčenlivý mnich nám ukázal cestu. Byli jsme dotknuti serénní atmosférou a harmonií všude kolem nás. Pohrouženi do okamžiku, nevšímající si svého okolí, jsme ani nemluvili, snažili jsme se jen setrvat v tomto zvláštním okamžiku.
Bylo to téměř jako bychom slyšeli slavné Milarepovy písně, znějící skrze čas. Byl to „Hlas Ticha“?
Pokračovali jsme ve svých cestách, překročili jsme nějaké horské průsmyky, které byly výše než 5000 m. Během svého výletu jsme navštívili množství klášterů v Shigatse, Gyangtse, Lhase, a hlavní chrám ve Lhase – chrám Džókhang, avšak po celou tu dobu v našich myslích zůstávala mocná atmosféra Milarepovy jeskyně. Mumlání mnichů, bubnování a flétny a trumpety byly jen vnějším hlukem, který se nás nemohl vnitřně dotknout. Pocítili jsme kontrast uvnitř jedné kultury, minulost a přítomnost, vše podobné, a přesto nesmírně odlišné.
Ve Lhase jsme slyšeli o „Údolí Králů“, situovaném na jihu města a také považovaném za výjimečné místo. Navzdory tomu, že náš řidič nikdy nebyl v této oblasti, protože se o ni turisté nezajímali, přesvědčili jsme ho, aby nás tam vzal. Po příjezdu do Údolí Králů jsme spatřili množství jednoduchých vyvýšenin, o kterých nás tištěný průvodce informoval, že jsou hroby králů. Tito králové vládli Tibetu před tím, než byla dosazena dynastie Dalajlámů. Podle historie pozvali tři králové osvícené buddhistické učitele z Indie. Ti představili a podpořili rozšíření buddhismu v Tibetu a byli uctíváni jako Bohové-Králové.
Na vrcholku další vyvýšeniny za parkovištěm jsme objevili malou budovu, jednoduchou gompu, která se naprosto odlišovala od nádhery a bohatství lamaistických klášterů a gomp, které jsme dosud viděli. Vystoupili jsme na vyvýšeninu a vstoupili do gompy. Během tohoto výstupu jsme pocítili klid a serénní vibraci, podobnou té, kterou jsme zažili v Milarepově jeskyni.
V gompě byla jednoduchá socha velkého krále Somtsanga Gampa s jeho dvěma ženami, jednou z Nepálu a druhou z Tibetu. Věří se, že Somtsang Gampo byl prvním králem, který přinesl buddhismus do Tibetu. Pomocí svých žen vybudoval a udržoval vztahy s Čínou a Nepálem, které nevedly jen k míru a stabilitě, ale také k výměně umění a vědy.
Když jsme rozjímali nad historií a jednoduchostí sochy, vstoupili do gompy další návštěvníci. Byli to Tibeťané žijící v Novém Dillí. Poklonili se před sochou ve velké úctě a byli také dotknuti výjimečnou atmosférou místa a jeho okolí.
Po nějaké době jsme všichni opět vyšli ven. Zeptali se nás velmi slabým hlasem, jaký druh místa to je, kdo byly osoby znázorněné sochami, co je to za zvláštní místo, co by mohlo být zdrojem takové intenzivní vibrace a serénního ticha. S pomocí svého tištěného průvodce jsem se snažil zodpovědět faktickou stránku otázek – ale zůstalo mnoho toho, co jsem vysvětlit nemohl…
Nepocítili jsme tuto zvláštní atmosféru, ticho, tuto téměr nepozemskou vibraci v žádném jiném klášteře – co to tedy bylo?
Když píši tyto řádky o nějakých 30 let později, hledání odpovědi a vzpomínky na toto zvláštní místo se mnou stále zůstávají.
