Přímka směřující vzhůru
Všichni známe vnitřní obraz, který dominoval lidskému myšlení a jednání (alespoň v takzvaném prvním světě) od začátku moderní doby. Je to přímka, která ukazuje nepřerušeně vzhůru – „rychleji-výš-dále“. Znamená vývoj ve všech oblastech života a samozřejmě také v nás lidech. Tento vývoj je vyjádřen především ve snaze o vědeckotechnický pokrok a pohodlí, stejně tak jako o „více“ ve všech oblastech života. V tomto pohledu na svět není prostor pro ústup nebo skromnost. Obecný hlad po „více“ se v něm střetává s omezenými zdroji a s expanzními tendencemi nebo snahou o posun hranic našich příslušných sousedů. Podmínky na naší Zemi nám již nějakou dobu ukazují, že v tomto postoji je určitý zádrhel. Zdá se však téměř nemožné jej opustit nebo najít jiný věrohodný postoj k sobě samému a k věcem, které by mohly napravit náš vlastní obraz v nás a tím jej dále rozvíjet. Pravděpodobně se nikdo nechce vrátit do středověku. Zdá se, že současné paradigma, jak být člověkem, postrádá přijatelnou alternativu.
Obraz člověka
Přesto toto „rychleji-výš-dále“, ze kterého se stěží můžeme oddělit, je však pouze jedním aspektem komplexnějšího obrazu člověka. Je to součást poznání člověka jako mikrokosmu, který je povolán rozpoznat a realizovat svou věčnou důstojnost. Tento obraz člověka je spojen s hermetickým učením, které významně přispělo k renesanci (a tím k začátku moderní doby) jako nová orientace v umění, kultuře a filozofii. Doktrína člověka jako smrtelného Boha – a (vnitřního) Boha jako nesmrtelného člověka – nahradila středověkou orientaci na posmrtný život a vyzvala člověka, aby se poznal a realizoval tady a teď. V následujících stoletích tento impuls pronikl do všech oblastí života, ale zároveň se jeho podstatné aspekty ztratily. Na celkovou transformaci, kterou člověk prochází, když si uvědomí svou duchovní přirozenost, bylo zapomenuto. Corpus Hermeticum hovoří o tom, že člověk musí vrátit hmotu svého těla zpět elementům, aby znovu povstal. Zdůrazňuje také, že je to duše, která se po procesu zrání rozhoduje mezi duchem a hmotou, mezi věčností a dočasností, a tak zahajuje vlastní revoluci uvnitř sebe samotného.
Jak se obraz stává celistvým
V průběhu času se původní znalost možného nekonečného božského vývoje stala pouhým světským rychleji-výš-dále. Velká síla spojená s původním impulsem nadále však působí, a to i v nepochopení, ve velkém supermarketu objevování sebe sama. Myšlenka znovustvoření člověka z božského ducha byla počáteční jiskrou k sebepoznání hmotného člověka jako stvořitele a tvůrce světa a sebe samého. Přidá-li nyní člověk myšlenku úplné revoluce uvnitř sebe, obraz se stává celistvým. Touhy po velikosti a naplnění, které se až dosud vždy promítaly do hmoty, pak mohou směřovat do svého původního pole. Pak se otevře stezka z Tao-te-ťing, kap. 33: Ten, kdo přemáhá druhé, je mocný. Kdo přemůže sám sebe, je nepřekonatelný. V této téměř nevyčerpatelné síle dobývání sama sebe najde svůj směr v „rychleji-výš-dále“. A jasně se ukazuje: „Rychleji“ se spojuje s věčným Nyní. „Výš“ se stává zrozením toho božského v nás. „Dále“ popisuje jednotu duchovních duší, všeprostupujících, spolupracujících, a přece za sebe zodpovědných vědomých jedinců. Ale také zkušenosti získané při sebezaslepení se ukazují jako cenné. Stávají se hnacím motorem k objevování správné míry a tím především k objevování vlastní identity.
V první polovině dvacátého století se tu objevili průkopníci, kteří mocně formulovali myšlenku sebe-revoluce a na tomto základě vytvořili svá vlastní hnutí. Cílem bylo upozornit na to, co lidem v jejich vlastním obraze chybělo – a učinit to skutečností. Mezi těmito průkopníky jsou Jiddu Krishnamurti (1895–1986) a rosikruciáni Z. W. a Jan Leene (1892–1938 a 1896–1968, bratři), stejně tak jako Hennie Stok-Huijzer (1902–1990). Jan Leene a Hennie Stok-Huijzer publikovali svá díla pod autorskými jmény Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri.
Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri
Zakladatelé Zlatého Kříže s Růží vyrostli v křesťanském prostředí. Jejich první přístup k cestě transformace byla základní myšlenka: „Ty jsi bod obratu“, kterou na začátku formulovali. Hledali a našli v křesťanství univerzální moudrost, která by mohla vést lidi ke skutečnému znovuzrození. Přitom zdůrazňovali základní dualitu člověka, která se nevyčerpává ve vzorci „smrtelné tělo – nesmrtelná duše“, ale vyzývá člověka, aby našel své skutečné, věčné já mimo své ego. Nejde o vývoj ega, ani o vědomí jemných částí naší bytosti, ale o toho „božského druhého“, který může v člověku působit pouze tehdy, když se časové a dočasné „já“ otevře, stáhne a odevzdá. To vyžaduje nezaujaté sebezkoumání ega, které vytváří vnitřní prostor pro přímé vnitřní poznání.
Kdo jde po této cestě, rozpouští všechny iluze ega a poznává veškeré utrpení, které s tím souvisí. Tím se otevírají dveře k pravému „já“. V průběhu této vnitřní revoluce se jako vedlejší efekt v hmotném světě rozpouštějí všechna pouta a konflikty s dočasným já. Ego je nakonec nahrazeno duchovní duší, která tvoří jednotu se všemi ostatními duchovními dušemi. Zlatý Kříž s Růží chápe sám sebe především jako spojení lidí, kteří si v sobě tento cíl uvědomili a uskutečňují jej v osobní odpovědnosti a rostoucí jednotě duše.
Jiddu Krishnamurti
Jiddu Krishnamurti, narozený v bráhmanské rodině v jižní Indii, byl objeven předním teosofem C. W. Leadbeaterem a vybrán jako vhodné „vozidlo“ pro navracejícího se Buddhu Maitreyu, nadcházejícího „světového učitele“. Teosofická společnost jej vzdělala, založila pro něj „Řád Hvězdy Východu“ a poslala jej do Anglie na univerzitní výcvik v naději, že se jednoho dne prokáže jako vhodný nástroj. Zdá se však, že „návrat“ neproběhl podle očekávání. Krishnamurti se osvobodil od veškeré autority a v roce 1929 Řád rozpustil. Vyzval všechny lidi, kteří to dokázali pochopit, aby se vydali vnitřní cestou na svou vlastní zodpovědnost, aby se osvobodili od všech existujících konceptů a autorit a probudili se v přítomnosti. Všichni, kdo kráčejí touto cestou, nevyhnutelně vytvářejí jednotu. Krishnamurti proto nezaložil žádnou organizaci. Poukázal na připoutanost člověka k času, zejména k jeho vlastní minulosti – se vším utrpením, které vzniká, protože jsme vázáni na své „já“ včerejška a jeho přání a zkušenosti. Dokud tomu tak je, nejsme schopni nechat naše ego v přítomnosti zmizet a přivést nové vědomí (a bytí!) k zrození v tady a teď. Podle Krishnamurtiho zkušenosti existuje ego pouze v čase, a proto je záležitostí každého samostatně nechat „čas skončit“. O svých zkušenostech s meditací psal jako o setkání s tím „druhým“, s „jinakostí“.
(pokračování v části 2)
