Vše by bylo v životě mnohem jednodušší,
pokud bych uvažoval takto: „Právě tudy jen procházím.“
Dny namáhavé práce by byly mnohem lehčí.
Nemoci by se jevily jako mnohem méně závažné.
Obavy o rodinu by se zmenšily.
„Právě tudy jen procházím!“, řekl bych každému.
Pak bych kolem sebe pozoroval jiné kolemjdoucí
a uvědomil bych si jejich záda,
sehnutá pod tíhou dnů.
A mohl bych s nimi všemi mít soucit.
Také má přání by byla mnohem jednodušší,
neboť bych „tudy jen procházel“.
A tak bych k životu nepotřeboval mnoho.
Pak bych mohl naslouchat hlasu,
který tiše hovoří v mém srdci:
„Právě tudy jen procházíš!“
Čas je ničím před věčností.
Věci a lidé mají hodnotu,
jen když nesou znamení nové duše.
A toto znamení je velmi lehké poznat:
lidé, kteří je nesou, vědí,
že „já“ tudy jen prochází
a že jediná pravá bytost žije ve věčnosti.
Usmál bych se pak, a řekl: „Právě tudy jen procházím!“
A mohl bych poznat, že on,
ta pravá bytost,
je síla a moc,
a že je to on, kdo mě pohání
až k (dobrému) konci.
