A co si nyní uvědomujeme? Možná až příliš často žijeme jen polovičatě, v bezvědomí druhé poloviny. Druhý střed zůstává nepoznaný. Ale druhý střed tepe a vzdychá, stále je jemně slyšet. Nemyslíš?
Dvojí povaha způsobuje zneklidnění, vzruch duše a vnitřní rozhovor. Možná už někdo pozorně poslouchá, a slyší: Haló, je tam někdo? Snad na mě někdo nezapomněl? Vždy přijde okamžik, kdy se potkáme. A pokud se potkáváme, pak mne poznáváš. Nechávám se poznat a tím nakonec poznáš sebe i ty. Jen se to neodehrává podle toho, jak si představuješ. Naše schůzky nejsou podle tvého plánu. Je přeci jiný plán. Také se odvíjí od velkého středu, který vysílá paprsky. A … každý paprsek má dvojí střed.
Celý svět je záření. Matérie je energie. Vše je prostoupeno vibrujícími paprsky. Každý paprsek má dvojí střed, jak říká Komenský, pak znamená, že povaha vesmíru i člověka a makrokosmu je dvojí. Existují vedle sebe dvě podstaty, dvě kvality, dva řády, dvojí matrix.
Komenský tuto myšlenku rozvádí: „[…] Jeden obecný či společný, z něhož vybíhá a do něhož se vrací. Druhý je jeho vlastní […] Jeden společný, jímž je Bůh, stvořitel i udržovatel všeho, druhý svůj vlastní, což je jeho přirozenost, kterou mu Bůh dal.“[1]
Ze dvou středů vycházejí dva paralelní světy. Jeden je nesen paprskem věčnosti, a druhý v sobě má proměnlivost a pomíjivost.
Když zavibruje v nitru lidské bytosti paprsek věčnosti, může to být příjemné a zklidňující, nebo naopak nás to vytrhne z každodennosti či působí krizi. Na našich pocitech vlastně nezáleží, jsou jen průvodním jevem hlubšího vnitřního děje. V podstatě je to střet dvou odlišných záření a jader, dvou matrixů. Vibrace pomíjivého je nám dobře známá, už jsme se v ní zabydleli. Vibrace věčného existuje, ale ne každý si jí je vědom. Volá nás, snad ze všech stran. Je v každém člověku, v celém stvoření. Když jí budeme naslouchat, povede nás a napraví rotace všech paprsků, které se od původního středu odvrátily. Vnitřní rezonance ukazuje směr k souladu s prapočátkem všeho, s centrem věčnosti.
Představ si obraz kapky vody padající na hladinu vody. Pádem kapky do vody se rovná, klidná, nehybná hladina rozčeří a vytváří od středu kruhovité vlny, které se šíří do všech stran. Následuje kružnice za kružnicí. Rozprostírají se do prostoru kruhy, které jsou blíže středu a které jsou vzdálenější, jsou sotva patrné. Přesto v sobě nesou původní informaci a odpovídají vibraci a energii středu.
Úplně každý člověk a celé lidstvo se nacházejí v nějaké z kružnic vibrující od středu. Někdo je blíže středu, jiný je v kruhu vzdálenějším. Všichni jsou zahrnuti. Nikdo není vynechán. V každém je informace středu. Někdo žije vědomě ze středu věčnosti. A na dalšího se ještě čeká. Všechny kružnice rezonují se svým středem. Je to jen otázka času, kdy si budeme úplně všichni vědomi centra věčnosti. Je to zákonitost.
Z centra věčnosti vychází jistota a bezpečí, psal Komenský. A právě to je možné nahlédnout v této zákonitosti.
Žijeme-li ve vlastních středech, nejsou pevné a podléhají značným výkyvům. Vlastní střed je totiž egocentrismus. A víme, jak je egocentrismus svazující a slepý. Ze své podstaty to ani nemůže být jinak, protože jakýkoliv jiný střed, kterého bychom se chtěli zachytit, než je centrum věčnosti, centrum prapočátku veškerého stvoření, nebude mít kvality čisté, počáteční stvořitelské síly a energie. Z egocentrických snah se ocitáme v bludných kruzích, které nerezonují s vibrací středu věčnosti.
Není právě v tom svoboda člověka neustále se rozhodovat a volit, v jakém středu zakotvíme? Není právě život o tom, že se neustále ptáme, po čem toužíme, jak myslíme a co děláme?
Není to tak, že každý krok se ocitáme na křižovatkách vlnění?
[1] Komenský, Jan Amos: Hlubina bezpečnosti. Chlumec nad Cidlinou, Poutníkova četba, 2017, s. 29.
