„Pro každého je dost. Nikdo nemusí žít v bídě. Lidé by nemuseli pracovat tak tvrdě, jak ve skutečnosti pracují. Například by mohlo být více času na vzdělávání a kulturu nebo na jiné pěkné věci. Vždyť nadprodukce již ničí planetu.“[1] Tento citát z německého deníku DIE ZEIT ukazuje řadu nevyřešených otázek a problémů, které jsou způsobeny faktory, rozprostírajícími se od osobních motivací přes životní styl až po globalizaci. Otázky globálního obchodu a rovnosti stranou, my – jako členové tzv. „střední třídy“ – bychom se mohli klidně zeptat, jestli nemůžeme redukovat. Méně pracovat, méně spotřebovávat, mít více času… co?
Pokračující vykořisťování naší planety a změna klimatu vyžadují odpověď od každého. Součástí odpovědi by mohl být životní styl dostatku, odříkání – zejména: konzumovat méně. Žádné nové auto každých pět let, žádný nejnovější smartphone, žádné hory oblečení, rozhodnout se nechat auto v garáži tak často, jak je to jen možné, možná cestovat méně, bydlet v přiměřenějším prostoru. Fakta jsou dobře známá, ale v této věci je málo pohybu. Je možné, že utopie snižování nejde příliš dohromady s naší egoistickou snahou o expanzi? Je také možné, že nejsme připraveni využít svobodu, která přichází spolu s omezením spotřeby? Pracovat méně – více volného času, menší tlak, čas pro sebe, konečně se dostat k přečtení všech těch knih, více času na rodinu a přátele, na sport, na věci, na kterých záleží. V zásadě by s tím většina lidí souhlasila. Ale je v nás hlad po více, po velkoleposti, po překročení hranic, který se obvykle projevuje výhradně hmotnými prostředky. Lidstvo přijalo postoj stylizování se do „koruny stvoření“. V důsledku toho využíváme, konzumujeme a ničíme všechno na této planetě.
Bylo by však užitečné vidět se jako dítě tohoto světa, stvořené ze stejné matérie jako vše ostatní, závislé na všech složitých životních cyklech této přírody. Je to o respektování přírody jako zdroje našeho života, o vypořádání se s prázdným prostorem, který se objevuje, když přestáváme považovat přírodu za obrovské množství zboží, když tužby jinak rychle převedené na spotřebu a odpad začnou mizet. Ale co potom? Tento nový požadavek zcela překonává naše obvyklé „staré dobré“, které jsme jen oblékli do ekologicky vylepšeného postoje. Lidstvo čelí výzvě, kterou lze řešit pouze duchovně, protože problém leží v našich vlastních já.
Ne nadarmo mnozí duchovní učitelé začínají stavět lidstvo před velkou negaci. Buddhismus je takovým učením, které považuje to, čemu říkáme „naše já“, především za výsledek interakce mezi formou (tělem), smyslovým vnímáním, cítěním, vůlí a vědomím. Je mylně živeno a opatrováno, jako by to bylo já věčné, neustále se živící prchavými věcmi. Buddha vybízí člověka, aby se uvolnil od tohoto já, aby v něm mohla být odhalena pravda. Tato možnost se otevírá pouze tehdy, když krysí závod vydělávání peněz, zármutků, přání a egoistické expanze dochází ke klidu, alespoň čas od času, a pokud se člověk dokáže vyrovnat s následnou prázdnotou, kterou cítí uvnitř. Bez žádosti nebo poznatků – ale pozorným zkoumáním hloubek nejvnitřnějšího naléhání. Buddha říká: „Pravda je nesmrtelnou částí mysli. (…) Pravda dává smrtelníkům dar nesmrtelnosti.“[2] Buddha úmyslně upustil od poskytování snadno následovatelného receptu pro zasvěcování se této pravdě a nirváně (vyvanutí, rozplynutí) prostě proto, že pro mysl je nemožné, aby si „přisvojila“ něco tak zcela mimo dosah rozumu.
Moderní Kříž s Růží konfrontuje dočasné já s věčným – ještě nezjeveným – já. Ten, kdo se chce přiblížit věčnému já, bude konfrontován s úkolem připustit úplný vnitřní klid, postupně přivést ke klidu všechny záměry, přání, zájmy a myšlenky. Toto je klid, ve kterém se celá smrtelná bytost nakonec dává k dispozici novému procesu – ne jako cvičení, ale jako výsledek stále se prohlubujícího sebepoznání, případně opětovného spojení s nejvnitřnějším jádrem naší bytosti. Zde se může dočasné a věčné navzájem setkávat. Zde sídlí pravda, o které hovořil Buddha.
Co je tato pravda? Nelze ji zachytit slovy. Avšak existuje život z této pravdy, který osvobozuje člověka od vnějších přání a potřeb. Ten, kdo z toho něco našel, okusí svobodu. A tato svoboda roste, když ji používáte.
[1] DIE ZEIT Nr. 52/2016, Seite 46, „Sehnsucht ohne Ort? Von wegen!“, Mohamed Amjahid a Gero von Randow. Výše uvedený citát v tomto textu je od studentky politologie Laury Meschede
[2] Paul Carus: The Gospel of Buddha, www.mountainman.com (27. 02. 2018)
