Rozsáhlé dílo všestranného židovského běloruského umělce Marca Chagalla (1887–1985) nepřestává fascinovat. Jasně to ukázala nedávná obrovská účast na dvou výstavách v Nizozemsku věnovaných jeho práci ve městech Doesburg a Uden. Tato trilogie článků přibližuje provázanost jeho díla s jeho hluboce zakořeněnou spiritualitou.
Umění se mi zdá být spíše stavem duše než něčím jiným. Teorie a technika mě neposunuly ani o krok dál, za všechno vděčím životu.
Mosje Segal, pozdější Marc Chagall, se narodil 7. července 1887 v běloruské vesnici Vitebsk. Jeho raná léta intenzivně podbarvovalo ortodoxní židovské prostředí, ve kterém vyrůstal. Vitebsk byl provinční město s asi 64 000 obyvateli, z nichž 40 000 byli víceméně Židé. Město bylo součástí takzvaného carského „ghetta“, což byla oblast rozkládající se od Východního moře na severu až po Černé moře na jihu, a tam byli Židé nuceni žít. Kolem roku 1900 tuto oblast obývalo asi 6 milionů Židů, přičemž největším městem byl Kyjev.
Rodina byla velmi živá a dosti početná; silné povahy různých strýců a tet na mladého Marca hluboce zapůsobily. V rámci silného rodinného pouta byly vždy bujně oslavovány židovské svátky a každý týden se vracející sabat. Kromě toho se východoevropský judaismus obecně vyznačoval jistou radostí a silnou hudebností.
To vše souviselo s vlivem chasidismu, široce rozšířeného mezi východoevropskými židovskými národy, mystickým hnutím obnovy datovaným zhruba od roku 1750. Duchovní iniciátor Ba’al Šem Tov (Mistr Božího jména) silně zdůrazňoval nutnost radovat se z náboženské zkušenosti. Jeho následovníci, chasidé (což znamená „oddaní“) vyjadřovali svou náboženskou zkušenost především písněmi a tancem.
Vedle toho existovala v chasidismu rozsáhlá tradice vyprávění příběhů, které jasně ukazují, že božské lze nalézt v běžném každodenním životě.
Bůh je milující dynamika, aktivní ve všem stvořeném
je jednou ze stěžejních vět „oddaných“.
Závěrem toho podle chasidismu je, že na tomto světě nemůže být žádné absolutní zlo. Existuje však více či méně stupňů dokonalosti.
Ústředním bodem je vnitřní zkušenost Boha. Poznání Boha je nejdůležitější úkol člověka, který nelze uskutečnit bez sebepoznání. Latentní božská jiskra, přítomná v každé lidské bytosti, se musí znovu stát vůdčím vlivem. Jen tak může lidská bytost splnit svůj úkol spolupracovat na božském plánu stvoření.
Zcela v souladu s tím je „aktivní charakter“ tohoto židovského hnutí obnovy: božské vědomí a dokonalost lidské bytosti se mohou stát skutečností pouze prostřednictvím aktivního činu. Chasidismus je tedy především praktické náboženství s vysokými etickými normami.
Chasidismus a gnosticismus mají v tomto ohledu podobné vlastnosti. Také pro gnostiky je člověk ve své podstatě božská bytost zachycená v pozemské hmotě. Spasení je možné pouze díky pravému poznání (Gnose) Boha a sebe sama. V „zajaté“ lidské bytosti zůstala nepatrná částečka Boha. Podle Chagalla je úkolem umělce vysledovat toto božské jádro a znovu ho spojit s jeho původem. Proto se Chagall vidí jako apoštol, jako posel nebes.
Mimochodem, Ba’al Šem Tov nebyl jediným výlučným „zdrojem“ chasidismu. Existují náznaky, že existovaly spojnice s hésychasmem – mystickou větví Bogomilů – a se súfismem. Chagall byl silně živen židovským mystickým myšlením.
Kdybych nebyl Žid, nikdy bych se nestal umělcem.
Charakteristickým rysem této mystiky je poznání, že konkrétní, vnímatelná realita je nesena realitou nevnímatelnou, jakousi „esencí“. Člověk ví prostřednictvím svého vědomí o těchto dvou světech, a proto má také možnost vyjádřit tento svět esence ve viditelné skutečnosti.
To se dělo také v okolí, kde Chagall vyrůstal. Rozsáhlý rodinný život, strukturovaný židovskými životními pravidly, slavnosti a stovky legend, příběhů a anekdot se vryly do jeho bytí a objevily se v mnoha jeho dílech.
Náhodným příkladem je obraz „Houslista“ z roku 1911 (v majetku Městského muzea v Amsterdamu), na kterém Chagall ztvárnil svého strýce, bratra své matky, jak hraje na housle.
Také komická atmosféra jeho díla z roku 1910 „Židovská svatba“ svědčí o intenzitě jeho milostných zážitků z mládí ve Vitebsku.
Byl to Chagallův nejdůležitější podnět k tomu, aby se otevřel
pozitivní síle, která se skrývá v jeho umění,
jak uvádí Ruud Bartlema, znalec Chagalla.
Pro Chagalla je láska jediným faktorem, který dává životu a umění smysl.
Chagall získává stipendium, odjíždí do Paříže a připojuje se k modernímu umění. Všímá si, jak Cézanne „rozsekává“ realitu v geometrických rovinách a jak ji Henri Matisse podává v okouzlujících barvách.
Spřátelí se s básníkem Guillaumem Apollinairem. Již o rok později v roce 1914 má svou první samostatnou výstavu v Berlíně.
Odtud se vrací do Vitebska, aby se oženil se svou milovanou Bellou Rosenfeldovou. Společně se chtějí vrátit do Paříže. Kvůli vypuknutí první světové války to však není možné. Je nucen zůstat ve Vitebsku a musí opustit svou práci v Berlíně a v Paříži. Následuje devět bouřlivých let, než se v létě 1915 ožení s Bellou. V roce 1916 se jim narodila dcera Ida. Je jmenován ředitelem Lidové školy umění a žádá o spolupráci kolegy – malíře Kazimira Maleviče a El Lisického.
V roce 1920 Chagall opouští akademii kvůli konfliktům s Malevičem. Malevičovo abstraktní umění se střetává s figurativním světem Chagalla.
Stěhuje se do Moskvy, pracuje pro divadlo a poté přijímá práci v Malačkově, sirotčinci pro židovské děti, které ztratily rodiče v chaosu ruské občanské války a pokračujících pogromů. Chagall s velkou láskou a nasazením tyto děti vyučuje, po umělecké stránce má však pocit, že v Rusku ztratil půdu pod nohama.
(Pokračování v části 2)
