Karma, slovo odvozené ze sanskrtu, znamená činnost ve všech jejích formách a také důsledky našich činů, rovnováhu dobrých nebo špatných následků z minulých činů, které tak určují následné inkarnace.
Tímto způsobem se nevztahuje pouze na odplatu činů, ale také na jejich zrání. Podle tohoto významu by v těchto událostech nebyl božský zásah, nýbrž spíše zrání činností v jejich důsledcích. Aby se člověk dokázal vyrovnat s těmito důsledky, vždy se snaží zlepšit svou karmu tím, že zhodnotí své činy a svá slova v dané chvíli, a také volbou dobrých skutků v naději, že tím nevyhnutelně opustí cyklus smrti a znovuzrození (samsára) a dosáhne konečného osvobození zvaného mókša nebo nirvána.
Pro hinduistický mysticismus, stejně jako některé jiné okultní proudy, existuje určitý druh fatalismu do té míry, že „co se stane, stane se“ bez ohledu na touhy, úsilí, modlitby a skutky člověka.
Zákon karmy se tedy jeví jako nejmocnější zákon ve vesmíru, který reguluje a kárá špatné činy a odměňuje dobré.
„Zůstávám dál od šílených lidí, krutých, neřestných, závistivých a chamtivých, vražedných a neuctivých, odevzdávám je pomstychtivému démonovi, aby je spoutal, a pak zapálil ohněm touhy, která vzrušuje jejich smysly, a tím jim dává více příležitostí jednat neúprosně, aby ještě více prohloubili svůj trest.“
Složitost tohoto karmického vnímání lidské existence je pevně deterministická a odcizená. Jaký by byl lidský prostor v determinismu z nezcizitelných a neporušitelných zákonů? V případě, kdy se zdá, že všechno již bylo napsáno, a v případě, že člověk není ničím jiným než pouhým podřízeným takto podmíněného existenčního rámce, co by musel udělat, aby dosáhl své spásy?
Odpověď na to se zdá být mnohem problematičtější než ve svatém jazyce, kde Ježíš při odpovědi setníkovi prohlásil: „Bude ti učiněno podle tvé víry.“ Toto odpuštění Krista by bylo více v souladu s myšlenkou svobodné vůle, v níž si jednotlivec musí zvolit svou cestu jednání a definovat své načasování, nástroje a metody.
Ve skutečnosti byli metafyzici často rozpolceni mezi svobodou a nutností, mezi slučitelností a neslučitelností. Zamyšlení se zde zaměřuje na slučitelnost nebo neslučitelnost zákonů a osobní iniciativy, na váhání mezi determinismem a svobodnou vůlí. Jak si člověk může myslet, že je závislý na přírodních zákonech a že je zodpovědný za své činy?
Je možnost několika budoucností?
V případě, že existuje dohoda o podmíněnosti způsobené časem a místem narození a významem povahy hostitelské rodiny, jsou debaty spíše o řízení vlastních vzpomínek, zkušeností, akcí, zisků a frustrací.
U moderních kabalistů se karma vztahuje na řadu těžkostí, které si člověk zvolil těsně před narozením, což má za následek, že smyslem života je překonat tato utrpení, zbývající život bude žit podle přání ve svobodné vůli.
V souladu s teosofickými a antroposofickými přístupy karma odkazuje na zákon odplaty nebo na zákon příčiny a následku.
Zatím sílí víra, že jednání jedince může kdykoliv změnit směr jeho osudu.
Tato možnost „vytvořit si osud“ kdykoliv vzbuzuje zájem moderních výzkumníků. Ve skutečnosti jsou v oblasti osobního rozvoje vyzýváni, aby prozkoumali hranice osobnosti v jejích vědomých, nevědomých a podvědomých aspektech s cílem být mistry svého osudu, nebo rozšířit své vědomí a získat větší sebeovládání.
Zdá se, že i perspektiva transfiguristické filosofie směřuje k osobnímu svobodnému zednářství; ale v tomto případě na základě znalosti atomu jiskry Ducha, jehož probuzení obnovuje jak vnitřní, tak vnější aspekty mikrokosmu a který musí v našem životě převzít vedení.
Kdyby však zde nebyla šance uniknout z karmy, mohla by existovat svobodná stavba?
Pokud člověk předpokládá, že spása je plánována předem a že by stačilo aktivovat její „pozitivní karmu“, mělo by to za následek, že by někteří byli obdařeni možností úniku a jiní by byli okamžitě svou těžkou karmou odsouzeni. Tato vize se zdá být poněkud neobvyklá, nesrozumitelná a nesnesitelná pro jakékoli svědomí spojené s osudem utrpení lidstva.
Na druhé straně na základě přesvědčení, že jednání jednotlivce může změnit jeho osud, se zdá, že se objevují různé alternativy k individuálnímu a kolektivnímu vědomí a že by v našem životě mohla být neustále možnost volby. V takovém vnímání by jakákoli představa, jakákoli touha, jakákoli individuální či kolektivní akce měla působit na aktuální osud člověka, který by nebyl lineární cestou, ale komplexní sítí virtuálních cest s možností každé lidské bytosti změnit vlastní život i život těch ostatních.
Dokud zůstaneme na horizontální rovině života na Zemi, lidská bytost je pod kontrolou osudu, který ji vede a zneužívá. Ale když se osvobozuje z této smrtelné závislosti, všechno, co prožívá, se děje pouze pro vzestup její a jejích druhů.
Univerzální Bratrstvo tvořené z Mikrokosmů, které nepoklesly, a těch, které se znovu začlenily do božského Řádu života, přináší na tento svět prostředek nápravy: zákon Lásky, ke kterému se mohou připojit všechny lidské bytosti, a uniknout tak přirozenému karmickému vězení.
Snaha o hromadění karmy „dobrých skutků“ by mohla zmírnit utrpení a umožnit člověku žít v přijatelném přirozeném životě; ale to by neposkytlo trvalé osvobozující řešení. K tomu, aby byl sám hoden přijmout tento božský dar, který přinesli „Starší bratři“, musí kandidát božských mysterií, který byl do té doby pod železnou vládou karmy přírodní duše, probudit božskou duši, a tedy obléci světelný oděv, se kterým unikne Nemesis, bohyni se zavázanýma očima, symbolizující karmu.
Kvalitou duše se všechno uvnitř naprosto změní a kandidát se tak vyhne pomstychtivému démonovi, když si vybere ctnostný životní cyklus, který se vyvíjí od vznešenosti k velkoleposti. To však nemusí nutně znamenat, že uchazeč již nezažije překážky a potíže spojené se životem v hmotě.
Spíše se bude dívat na okolnosti a události svého života skrze nový soubor očí, které je promění v „urychlovače vědomí“ a později je uvedou do paradoxního stavu „stavebních kamenů“ pro osvobození lidstva.
