Když se člověk začal identifikovat s ustavičným proudem myšlenek chvátajících jeho systémem, nevědomě se polapil do vykonstruované identity, která uvěznila jeho pravý, vnitřní potenciál. Pouze tím, že opustíme silnou náklonost ke svým myšlenkám, budeme jednou schopni pravdivě zachytit podstatu naší existence.
Když tiše sedím a pozoruji, myšlenky skrze mě proudí jako stálý tok barev, zvuků a tvarů. Jsem já stvořitelem těchto myšlenek?
Když sedím a pozoruji, vidím myšlenky valící se skrze mě. Neuvádím do pohybu myšlení, a přesto se to neustále děje, jakoby vně mě samotné. Nejsem myslitel, ale myšlení se prostě děje. A když myšlenky ustupují a kolují, zachytávám myšlenku, která se zdá být důležitější než ostatní. Nazývám ji „má myšlenka“. Považuji se za jejího stvořitele. Jsem pyšná na její vliv. Cítím se zraněná, když je nepochopena. Identifikuji se s ní; já a má myšlenka se stávají jednotou, za kterou nemohu vidět.
Jiné myšlenky nazývám „tvými myšlenkami“ a vášnivě proti nim protestuji. Vidím, jak se tyto myšlenky stávají silnějšími a silnějšími.
Vidím myšlenky svých předchůdců. Nazývám je „má minulost“. Obviňuji je za svou vnitřní bolest. Také jsem pyšná na svůj příběh.
Čtu a naslouchám myšlenkám velkých myslitelů. Osekávám svůj intelekt podle jejich modelů. Myslím na ně a myslím jejich myšlenkami.
Naslouchám svým přátelům, uvažuji o jejich mínění, stavím se s nimi do stále nového vztahu. Objevujeme předlohy a hodnocení pro své běžné koncepty, a jsme stále zaneprázdněni přizpůsobováním a přepracováváním myšlenkové budovy, budovy, kterou nazýváme identita. Zdi této budovy se stávají stále silnějšími, místnost, ve které se nacházím, se zmenšuje a zmenšuje. Tato budova se stává mou realitou.
Když tiše sedím a pozoruji, sotva co mohu vidět za těmito zdmi. Vidím myšlenky, které nazývám „svými“ a „tvými“, „dobrými“ a „špatnými“, „důležitými“ a „nicotnými“, a čím více se na ně zaměřuji, tím pevnějšími se stávají a tím pevněji mě drží. A já sedím uprostřed temnoty a nevědomosti své vlastní mentální knihovny, téměř se topím v bezpočtu konceptů a idejí, které jsem během let nashromáždila.
Když tiše sedím a pozoruji, uvědomuji si, že nic z toho nejsem já, nic z toho není skutečné, na ničem z toho nezáleží.
Opět se obracím k ustavičnému pohybu, který je životem. Vše to, co nazývám „já“, v pýše a zoufalství, má tak pečlivě vytvořená identita je možná jen dočasnou formou, do které jsem se sama rozhodla uvěznit. A když nechávám odejít iluzi, že tyto myšlenky jsem já, vidím je ztrácet svou ostrost, stávají se světlejšími, průsvitnějšími.
Vždy jsem si myslela, že přijde okamžik, kdy zastavím myšlení, okamžik hlubokého ponoření se, ve kterém se všechny myšlenky jednoduše vypaří. Ale jakkoli jsem se je snažila zaplašit – myšlenky, předpoklady, identifikování – to vše prostě nikdy neustalo. Já jsem nikdy nezastavila.
Když tiše sedím a pozoruji, uvědomuji si, že své myšlenky nemusím nutit, aby odešly. Jsou tím, čím jsou, neustálým proudem obrazů, konceptů, vysvětlení, názorů. Ale já už nejsem jejich stvořitel, stejně jako nejsem jejich otrok. Jsem jen pozorovatel, který laskavě hledí na nekonečné pohyby života. Sedím a pozoruji, uvědomuji si, že nemohu být vysvětlena žádným konceptem, žádným logickým způsobem, že jsem až za jakýmikoli názory.
Když tiše sedím a pozoruji, již se nemohu identifikovat s jednou nebo druhou myšlenkou. Přicházejí a odcházejí a již mi více nevadí jejich existence, protože se k nim již neváži, nepodmiňují mě svými omezeními. Nechávám je jít a ony se stávají lehčími, ztrácejí svůj pevný tvar, jejich temná barva se vyjasňuje. Kdysi pevné zdi jsou transformovány na světlé mraky, které si okolo mě hrají jako mírný vánek.
Když tiše sedím a pozoruji, vidím myšlenkovou budovu kolem sebe postupně ztrácet všechny obrysy a poprvé po dlouhé době opět vidím oblohu svého vlastního vnitřního vesmíru. Daleko od identity, kterou jsem si představovala, uvědomuji si, že jsem nekonečná.
