V mezerách mezi jednotlivými prvky roste tráva. Očividně. Tráva roste všude. Tráva je jedním z mnoha druhů plevele. Odbor veřejných prací neměl čas, nebo nevnímal potřebu ji odstranit.
Kultura potřebuje údržbu, neustálou pozornost, zatímco příroda se přirozeně a zdánlivě bez námahy vyjevuje sama. Buldozery, nákladní auta, stroje pokládající asfalt a parní válce jsou po týdny zaneprázdněny tím, aby vytvořily hladký povrch silnice, a tráva zde samozřejmě opět roste.
Příroda vždy vítězí. To je lidský úděl – toto napětí mezi přírodou a kulturou.
Příroda o nás dobře pečuje. Zeleň, která nám poskytuje nový kyslík, odstraňujeme, abychom vytvořili dostatečný prostor pro auta vytvářející uhličitany. Je snad pro lidskou povahu přirozené, dělat svůj život na zemi nemožným? Člověk se snaží přírodu podřídit sobě, a výsledek ho staví do špatných situací. Avšak co tak často slýcháme jako „návrat k přírodě“, to již není volbou. Povolání člověka spočívá výše, dále a je mnohem velkolepější – nad přírodou!
Navzdory své jemnosti roste tráva na nejpustějších a nejopuštěnějších místech. Nepotřebuje být obzvláště hýčkána jako neustále opečovávané anglické trávníky. Neposuzuje; chápe se bezpodmínečně každé příležitosti, aby rostla. Proto roste často na místech, kde to člověk neocení. Stále roste a roste a vytváří semena a množí se.
Nastavuje nám zrcadlo: „Chop se bezpodmínečně každé šance v životě, bez ohledu na předpokládané vyhlídky!“ To je jiné stanovisko než „ujisti se, než vyskočíš“, které většina z nás používá. Klíčí, vyráží a rozkvétá v nepodmíněném nyní. Nemůže to být jednodušší. Kde se člověk obává, potřebuje velké množství odvahy; dobrodružného ducha.
Zárodek života, který je právě tak cizí smrtelnému člověku, jako je cizí zelená tráva jednotvárnému asfaltu, je umístěn v srdci lidské bytosti. Ten na člověka naléhá, ale on se stále obrací ke kultuře. Snaží se s tím uvést svůj svět do harmonie a usiluje o dokonalost, o formu ráje, jaký si myslí, že by měl být. Účelem přírody však není být kultivována do stavu jakoby ráje. Její jedinou konstantou je změna. Příroda tvoří jen kontext, ve kterém je člověku dána schopnost uvědomit si své dědictví a odhalit jej. Je to tento zárodek, který musí vzejít, ne přírodně zrozený člověk, který by měl být zdokonalen. Pro to je nezbytné: Světlo z původního, božského pole života.
Toto Světlo je všudypřítomné a přeje si být poznáno v každém lidském srdci.
Jestliže skutečně hledáte osvobození, budete muset využít každou mezeru v brnění vašeho sebeudržování, abyste vpustili Světlo.
