(K části 1)
Velká nostalgie
Následující verše tohoto žalmu přinášejí odpověď, kterou člověk v sobě našel: „Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.“ S touto odpovědí nemusíme být spokojeni. Jak nám může najednou pomoci nějaký bůh tradičního náboženství?
Při zodpovězení této otázky si musíme především uvědomit, že Bible je z velké části sbírka inspirovaných spisů obsahujících zastřené poselství o mystické a tajemné cestě vedoucí ke sjednocení s Absolutnem. Výše citovaný fragment se vztahuje k okamžiku na cestě, kdy člověk přestane hledat osvobození pomocí metod tohoto světa, ale začne se zavázanýma očima hledat spojení s Něčím/Někým vyšším, než je on sám, s něčím, co nepochází odtud – z magnetického pole Země.
Carl Gustav Jung je autorem následující anekdoty: Starý alchymista povzbuzoval jednoho ze svých studentů slovy: „Bez ohledu na to, jak se cítíte odcizení a osamělí, když svou práci děláte opravdu pilně, neznámí přátelé si vás najdou.“
Opravdová alchymie spočívá v přeměně základních kovů ve zlato ducha. Neznámí přátelé, které má Jung na mysli, jsou Božská Hierarchie, která dohlíží na duchovní vývoj lidstva. V tomto světě je „pravicí“ Pána, který učinil nebe i zemi.
Když se člověk probudí a začne toužit po jiném světě; když si začne uvědomovat, že jeho domov je v duchovním prostoru, když se stane cizincem na zemi, znamená to, že se v něm probudil atom duchovního slunce. Takového člověka se dotýká to, co Mikhail Naimy ve své knize „Kniha Mirdad“ poeticky popisuje jako „Velkou nostalgii“, neutuchající touhu po duchovním domově, která vede k intenzivnímu hledání. A tato „Velká nostalgie“ je druhá podmínka, která musí být splněna, aby se člověk osvobodil. „Hledejte a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“ (Mat 7:7)
Člověk toužící po Bohu nevědomky začne ze svého srdce vysílat infračervené záření, které k němu přitahuje Světlo Gnóze a pomoc Duchovního bratrstva. Dostává znamení, která ho vedou ke zdrojům a místům, kde si může v naprosté sebeautoritě uvědomit cestu vedoucí k mystické smrti ega a pocitu opravdové Jednoty se vším stvořením.
Jsem, kdo jsem
V biblické knize Exodus (Ex 3) je hluboce symbolické podobenství o Mojžíšovi, k němuž promluvil Bůh a zjevil se mu v podobě keře, který i když hořel, nespaloval. V tomto keři najdeme obdobu nové lidské duše, roznícené božským principem vodíku – ohně, který jí dává nesmrtelnost. Toto podobenství je samozřejmě zastřeným odkazem na osvobozující cestu, ale není to to, na co se nyní chceme soustředit. Chceme se na chvíli zaměřit na jméno, kterým se Bůh představil Mojžíšovi: Jsem, kdo jsem (Ehieh Asher Ehieh).
Neboť v tomto jménu můžeme najít skrytý axiom Thotha/Herma Trismegista: „Jak nahoře, tak dole.“ V prvním „Já jsem“ nacházíme prvotní Vědomí, Esenci nezjeveného Boha Otce; ve slově „kdo“ najdeme Slovo, Logos, Maat – Božský Plán, ze kterého se bude odvíjet viditelné; ve druhém „Já jsem“ je ztělesnění tohoto Plánu ve zjeveném světě.
Aby se člověk proměnil v bytost, která je v souladu s původním Božím plánem, musí se zcela ztišit ve svém srdci, v mysli i v jednání. Pak se jeho duše stane zrcadlem, odrážejícím božské „Já jsem“.
Jakmile začneme pociťovat toto vědomí „Já jsem“, povzneseme se nad duální vnímání reality. Začíná to tím, že přestáváme emocionálně reagovat na projevy dobra a zla, které v sobě vnímáme. Tato neutralita pochází ze skutečnosti, že se neztotožňujeme se svou nižší přirozeností. Přeneseme toto vnitřní „Já jsem“ do vnějšího světa a dochází k pochopení, že vše jen „Je“. Přestáváme hodnotit a soudit to, co je mimo nás, což samozřejmě neznamená, že se staneme amorálními. Nestáváme se amorálními, ale tichými, bez preferencí, bez očekávání a předsudků. Začínáme vidět, že všechno, co existuje, něčemu slouží; to je nutné. Objevuje se v nás respekt.
Takové ticho může pocházet pouze z „Hlasu ticha“, který je vyzařován z božské jiskry, nebeského atomu, z částice Duchovního Slunce přítomné v našem srdci. Je to semeno, ze kterého může vzniknout šat nové duše schopné uzavřít sňatek s Duchem, schopné splynout s Osiridem.
Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je absolutní ztišení sebe sama, smrt starého „já“, o čemž mluví slova Pavlova listu Římanům (12, 1–2): „Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři a sestry, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba. Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.“
A také další slova, která následují v tomto dopise: „Berte na sebe navzájem ohled, nebuďte domýšliví, ale mějte sounáležitost s obyčejnými.“ Římanům 12:16
Přirozenou duši nelze přivést ke skutečné velikosti. Proto musí „zemřít“, aby uvolnila místo pro další duši, zářivou, vysoce vibrující, utkanou z éterů, které nejsou z tohoto světa. V tomto procesu obnovy jsou postupně posvěcovány tři chrámy člověka: svatyně jeho hlavy, srdce a nakonec rukou. Po takové proměně může lidská duše uchopit „ruku“ Ducha, která je k ní natažena. Stává se prostředníkem mezi zemí a nebem, připravena tvořit se svatou substancí božského Maat-rixu.
Mistr: Pokud mlčíš, pak jsi tím, čím byl Bůh před stvořením přírody, a z toho, z čeho tě stvořil jako přírodní bytost. Pak uslyšíš a uvidíš, co Bůh v tobě viděl a slyšel, dříve než došlo k svévoli, tedy k tvému vlastnímu vidění a slyšení. Odevzdej svou vůli zcela Bohu! Nedělej to, k čemu tě nabádá tvá vůle! Poddej se kříži našeho Pána Ježíše Krista. Pokud to uděláš, Bůh v tobě promluví a nasměruje tvou posvěcenou vůli hluboko za hranice smyslů k sobě. Pak uslyšíš, co Pán v tobě říká. – Jacob Böhme „O nadsmyslovém životě“
