Tento text se četl během akce „24 hodin meditace pro Zemi“ v Toulouse. Tato akce, probíhající také v jiných městech světa, se zaměřila na to, aby nám připomenula posvátnou povahu Země a pozvala ty, kteří ve světě rozhodují, aby pro budoucnost přijali nový postoj.
„Jednoho dne ke mně přišlo dítě, a zeptalo se:
– Až budu starší, můžu žít, kde chci?
– Samozřejmě, odpověděl jsem mu, Země nepatří nikomu. Každý má svobodu, aby objevoval její krásu a usadil se, kdekoli chce.
Ale zatímco to říkám, rád bych věděl, jestli je to skutečně pravda. Pomyslel jsem na to, že na Zemi existují některá místa, která bych pro život nedoporučil. Konflikty, geopolitika, ničení ekosystému, drancování zdrojů, znečištění a klimatické problémy přivedly mnoho lidí k nejistotě, zapříčiňující nucené migrační proudy, kterých jsme do té doby nebyli svědky. V této době nemůžeme dítěti říci: máš svobodu jít na Zemi, kamkoli chceš. Země se stala majetkem, soukromým místem, vytouženým nebo někdy zanedbaným, opuštěným.
Ale patří nám Země? Stala se chladničkou lidství? Jak si představujeme své místo k žití?
Modrá planeta – doufáme, že se nikdy nestane šedou planetou – je živým organismem. Je obdařena citlivostí, nervovými zakončeními, životadárnými tekutinami, plícemi, magnetickým a bijícím srdcem; je živým tělem. Dýchá, pohybuje se, dává život a zcela nás nese. Co bychom byli bez ní? Kdo nás sytí? Kdo nás vítá? Kdo nás chrání před kosmickým zářením? Kdo je místem našich životů, našich projektů a našich civilizací? 100 % z toho, co provádíme, je možné díky Zemi, dokonce vysílání sond na okraj vesmíru.
Země je naše sestra.
Jsme vytvořeni z jiného materiálu?
Atomy, které vytvářejí naše těla a atomy ze Země pocházejí ze stejných hvězd. Základ živých organismů – vodík, kyslík, dusík a uhlík – je hvězdný prach. S naší planetou sdílíme stejné dědictví. Tato atomární jednota, která je vlastní našemu složení, symbolizuje více než jednoduchá vědecká data. Země a lidstvo jsou jedno. Jejich osudy jsou neoddělitelné. To je důvod, proč nemůžeme o budoucnosti člověka uvažovat bez uvažování o Zemi. Pokud budeme následovat tuto stezku, můžeme svou vizi pozvednout daleko za vnější jevy. Je člověk jen tělem? Duší? Ne. Je také duchovní bytostí, vlastnící ve svém srdci částečku světla, zárodek nesmrtelného života. Jestli jsou Země a lidstvo jedním, pak naše planeta vlastní všechny tyto aspekty také. Je Zemí, ale je také nebeskou Zemí, vytvářející ze svého centrálního slunce život, který nemá konec.
Život je posvátný.
Lidská bytost je také posvátná.
Stejně tak Země.
Je to naše pravé pojetí života, které musíme znovu objevit. Člověk nese všechny aspekty Země v sobě. V souladu s vědomím, které jím pohybuje, je svědkem velikosti naší planety.
Jsem Zemí.
Jsem oceány a údolími.
Jsem horami, které se zvedají, aby šimraly nebesa.
Jsem řekami, které se vinou našimi zeměmi.
Jsem skálou, pískem a zemí.
Jsem nebem, mraky a větrem.
Jsem ohněm, který se plazí ve tvých útrobách.
Jsem květinami, tak krásnými, a zvířaty, tak rozmanitými.
Jsem lidstvím všech lidí a všech věků.
Jsem Aurorou borealis, která osvěcuje naše oblohy.
Jsem duší světa, která vítá a utěšuje.
Jsem prouděním, které osvěcuje naše duše.
Jsem živým duchem, který hoří ve tvém srdci.
Jsem Matkou života.
Jsem Zemí.“
