Slunce můžeme pozdravit novým způsobem – když se opravdu probudíme.
… hned jak svět vystřízlivěl z opojení svým otráveným a omamujícím pohárem a brzy ráno dokáže jít vstříc vycházejícímu slunci, s otevřeným srdcem, obnaženou hlavou a bosýma nohama, vesele a radostně. [1].
Každý východ slunce je zážitkem, ale jen zřídka tento zážitek vnímáme vědomě: počasí, každodenní záležitosti a všechno ostatní nás často nutí tyto výjimečné okamžiky přehlédnout, promeškat.
Snažím se, pokud je to možné, prožívat východ slunce vědomě, především když zářící slunce za jasného letního dne zahání noc a soumrak, a teplo pomalu obklopuje končetiny a probouzí je pro nový den. V mírném vánku si hrají listy stromů a trav, švitoří ptáci. Zdá se, jako by příroda na chvíli zůstala tiše stát a plná očekávání vyčkávala slunce. Tyto okamžiky otevírají mé srdce, a mohu cítit jednotu s přírodou. Je to jen viditelné slunce, které mě přivádí do tohoto povznášejícího rozpoložení? Mám pocit, že je to víc; je to volání duchovního slunce, které mě přitahuje, které mě volá zbavit se a překonat omezení našeho života. Vystřízlivěl jsem z opojení z otráveného, omamujícího poháru? Toto volání chce otevřít mé srdce pro vyšší dimenzi, pro duchovní vlivy, které nepocházejí z tohoto světa. Tento dotek otevírá nový svět.
Avšak s odezněním magických chvil znovu probuzeného života v přírodě se vrací shon světa, vracejí se každodenní myšlenky, nasměrování myšlení a života, mnohé problémy a obtíže, které se snaží naplňovat a ovládat náš každodenní život. Napadlo mě několik slov od Karla von Eckhartshausena:
Vody milosti, slzy pokání, budou přivedeny k očištění paprskem Lásky shora, dokud se slunce nakonec zcela nezmocní země a nevytvoří ten nejdokonalejší produkt: zregenerovanou zem. Tak je dokonalost i v člověku tím stavem, v kterém se Bůh – tím, že naplnil srdce – stal základem a hybnou silou všech našich činů. [2].
Jak mohu dospět k této dokonalosti srdce, které může být naplněno Bohem? Ti Velcí Ducha nám v průběhu staletí dávali mnohé rady a poukazovali na způsoby, jak lze tohoto cíle dosáhnout. [3] Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri věnovali velký prostor otevírání srdce ve svých výkladech transfigurace v dnešní době. V úvodě svých komentářů k Tao Te ťingu od Lao Tce píší:
Z Tao, z Gnóze, se vyvíjí zdroj, pramen, a z tohoto pramene povstává bytí a nebytí, věčná neodolatelná síla, v níž jako skála stojí Nehybné království. A srdce, které vstoupilo do ticha, zažívá chvění duchovní podstaty Taa. Proto je srdce mystériem „brány života“.[4].
Duchovní podstata Taa je mi velmi blízká v okamžicích východu slunce. Co se s ní děje pod vlivem každodenních činností? Ustupuje do pozadí, bude zapomenuta? Budeme absorbovaní v naší každodennosti. Lapeni? Ne, chyceni do zajetí, uvěznění! Ale zajetí tohoto světa můžeme překonat, a tak v našich srdcích a ve vědomí udržovat bdělá zaslíbení, která nám byla předávána během staletí, a zkušenosti dvojího východu slunce – navenek i uvnitř.
Otevřené, ztišené srdce je klíčem, a nádherný východ slunce je výzvou tento klíč používat. Při kontemplaci přírody můžeme intuitivně zažít, že naše srdce se otevře jiným vlivem, které nepochází z tohoto světa. Necháme-li pak všechny pohyby našeho života ve světě dojít do stavu ticha, udržíme srdce klidné. Potom nás může naplnit velký klid, se kterým se na shon světa díváme jako zvenčí. V tomto klidu vzniká pocit spojení a lásky se světem a lidstvem. Tento pocit otevírá nové, nepozemské dimenze, dimenze, které můžeme udržovat ve svém vědomí, i když se věnujeme našim každodenním potřebám. Potom žijeme ve světě, ale zároveň – uvnitř našeho srdce – nacházíme se v jiné dimenzi, ve stavu, který byl popsán slovy „ve světě, ale už ne ze světa“.
S novým vědomím, s novýma očima, pak vidíme a zažíváme svět. Často nás bleskurychlý intuitivní dotek a zkušenost změní, zasáhne naše nejvnitřnější bytí a probudí hledání, touhu a naléhání, které rosikruciáni nazývají „touhou po uzdravení“. Je to začátek otevírání srdce, „otevřené srdce“. Nyní začíná proces změny, transformace celé naší osobnosti. Ten nás vede k tomu, co nám staří rosikruciáni zprostředkovali v Confessio Fraternitatis:
… jít vstříc vycházejícímu slunci, s otevřeným srdcem, obnaženou hlavou a bosýma nohama, vesele a radostně.
Tato slova poukazují na proces očišťování, otevírání, dokonce znovuzrození srdce, hlavy a nového jednání. Potom bude možné poslouchat a chápat hlas duchovního slunce, které není z tohoto světa. Confessio Fraternitatis nám ukazuje k tomu cestu, přičemž poukazuje na novou a rostoucí sílu planety Uran, kterou bude možné zažívat jako oheň:
Věčný oheň, který již neobsahuje žádnou vášeň, žádné emoce, ale bude posílán jako směrový paprsek k těm, kteří bloudí v temnotě. Je to oheň lásky, který nikdy nezpůsobuje žádný konflikt, který ale vše činí krásným a úžasným. [5].
Slunce už vystoupilo vysoko a blíží se poledne. V mé duši však nadále rezonuje přirozený východ Slunce a zázrak nového dne, jakož i intuitivní dotek duchovního slunce. Žiji ve dvou světech, a zatímco vykonávám své světské povinnosti a činnosti, vnitřní spojení s duchovním sluncem zůstává v pozadí mého vědomí. Díky tomu vnímám vše novým způsobem a cítím se v lásce spojený se světem a lidstvem. Ne vždy zůstávám v tomto dvojitém vědomí. Často mě zdolají události dne a upadnu zpět do svého „normálního“ stavu vědomí, ztratím přímé spojení s duchovním sluncem. Je to boj dvou světů, který mě stále provází. Ale vnitřní zážitek dvojitého východu slunce mě přivádí opět zpátky do nového stavu vědomí.
Tak nastává večer a já si vzpomínám na chvalozpěv Herma:
Proto z celé své duše a všemi mými silami adresuji tento chvalozpěv Bohu, Otci:
Svatý je Bůh, Otec Universa.
Svatý je Bůh, jehož vůle se uskutečňuje Jeho vlastní silou.
Svatý je Bůh, který chce být poznán a je poznán těmi, kdo mu patří.
Svatý jsi Ty, který jsi vše uvedl do existence skrze Slovo.
Svatý jsi Ty, podle obrazu, z kterého byla stvořena celá Příroda.
Svatý jsi Ty, jehož příroda nijak nestvořila.
Svatý jsi Ty, mocnější než všechny moci.
Svatý jsi Ty, skvělejší než vše, co je.
Svatý jsi Ty, vyzvednutý nad veškerou chválu. [6].
[1] Jan van Rijckenborgh: The Confession of the Brotherhood of the Rosycross. Esoteric analysis of the Confessio Fraternitatis R.C. , Rozekruis-Pers, Haarlem 1989, p. XXI
[2] Karl von Eckartshausen: Über die wichtigsten Mysterien der Religion, Rozekruis Pers, Haarlem, 1995, p.154
[3]See for example: Burkhard Lewe: The heart becomes light and free and creative. A journey through the five chambers of the heart. In this edition of LOGON
[4] Jan van Rijckenborgh and Catharose de Petri: The Chinese Gnosis, Rozekruis-Pers, Haarlem, 1996, p. 27/28
[5] Jan van Rijckenborgh: The confession of the Brotherhood of the Rosycruz, a.a.O., p. 16
[6] Jan van Rijckenborgh, The Egyptian Arch-Gnosis, Part One, Rozekruis-Pers, Haarlem, 1982, p. 39
