Co cítí duše?
Hluboké vnitřní spojení se vším.
Zažití spřízněnosti.
Pouto v stvořitelské lásce.
Pouto, které nesvazuje.
Pouto, které vypráví příběh stvoření.
Jak duše vnímá?
Zaprvé duše je jedno velké ucho a také ty můžeš slyšet její hlas. Přijímá záření a také se sama rozechvívá, jako když se brnkne do napnuté struny. Snad jedné ze strun monochordu, pan-harmonie všech sfér. Každý záchvěv a pohnutí se synchronně projevuje ve světové duši. Ucho duše se postupně otevírá, ucho spirálovitě zahnuté jako šnečí, perleťová ulita. Ucho duše také promlouvá a přináší moudré rady.
Zadruhé je duše okem, které ti dává jiné perspektivy vnímání. Co duše vidí, to ví a mnohé ještě tuší. V duševním světle rozlišujeme duchy a všechny pravdy a lži se v něm odhalují. Nesmlouvavě ukazuje podstaty věcí. Vidění je vědění. Vidění přináší poznání. Vize zahlédne v koutku oka jako obrazy proroctví. Nejde o prorokování budoucnosti, protože duchovní duše je mimo čas a prostor. Jsou to záblesky a ideje věčnosti.
Zatřetí v duši se zažívá dotek duchovní energie otčiny. Chytne za ruku a požádá o tanec se siločarami ducha. Když svolíš k tomuto valčíku, povede tě, dokud se ho nepustíš. Najednou si po dlouhatánské době vzpomeneš na kroky a zavnímáš jistotu jeho vedení, že nemůžeš šlápnout vedle. To jeho krev již proudí v tobě. Je kolem tebe i v tobě, protože duch se stává tělem.
Začtvrté duše cítí novou atmosféru, kterou vdechuje. Každým nádechem do sebe vpouští étery svobody a uvolnění od staré přirozenosti. Jestliže jsme s dechem v úzkých, pak duše má plíce doširoka otevřené, kterými proudí čistý a očišťující vánek. Dech duše je zajedno s dechem života logosu, nádech a výdech. Jemné, sladké vůni růží nelze odolat. Jak je mateřská a laskavá. Vůně růží se uvolňuje jako výdech z osvobozených duchovních duší na celý svět. Je to ozdravující atmosféra toho jediného vyššího dobra.
Zapáté duše se živí novými étery, přijímá chléb a víno nové úmluvy. Každý poutník, který žízní a hladoví po božské maně, bude nasycen. Kdopak zažil tento velký nedostatek a strádání? Neuhasitelná žízeň je jen mírněna. Tak zůstává duše otevřená, toužící a odhodlaná jít dál.
Zašesté vědomá duše je myslící a dokáže vyslovit Slovo počátku, protože je spojena s tvůrčím Slovem. Vytvořilo se nové ohnisko vědomí, které myslí nově. Duchovní duši vznikají nové smyslové orgány, kterými může vnímat novou realitu, další dimenzi. Připlouvá na své bárce do Caphar Salama, vesnice míru, ostrova ducha.[1]
Zasedmé duše přichází jako nový člověk, jako duchovní duše. Opět se stává původním Adamem.
V člověku je počátek i cíl duchovního úsilí, je alfou a omegou.
Orgány nové duše mají své vnímání a zažívání. Pomocí těchto orgánů je duše poznávána a duše poznává mnohé z duchovního plánu. Nahlíží a vidí analogické souvztažnosti. Prožívá sama genesis, den po dni, až po dokonání, consummatum est.
Nové orgány pak dokážou reagovat a pracovat s původními živly, jako je oheň: tvořivá síla (fiat), vzduch: tvořivá idea (logos), voda: tvořivý život (maria – matka – matrix), země: tvořivý kosmos – mikrokosmos – člověk – duchovní duše.
Z myšlenek dalších o vnímání
Vše, co můžeme o vnímání duše napsat, jsou jen obrazy nepopsatelného. Přesto je to tak časté téma v duchovních textech, protože se o to neustále pokoušíme. Z myšlenek dalších autorů o vnímání nové duše lze z velkého množství uvést alespoň některé.
Proměně smyslových orgánů na duchovní stezce se věnuje v knize Prázdný prostor neexistuje Jan van Rijckenborgh (1896–1968).[2] Uvažuje o skrytosti mystérií, která se odkrývají pro ty, co „[…] skryté vidí, poznají a popřejí tomu sluchu. Neboť kdo vidí, poznává a slyší, může také reagovat.“[3] Dále uvádí: „[…] oko slouží jako rozsvěcovač světla nebo jako stimulans pro již hořící světlo. Co má člověk ve svém nitru, to je okem hledáno a přitahováno. Je to vdechováno jako spirituální kyslík pro určité potřeby světla.“ A úvahu uzavírá: „[…] odhalující světlo napadá obvyklé strnulé způsoby myšlení a veškerý život citů a žádostí je rozvrácen. Celý přírodní stav se počne hroutit jen na základě skutečnosti, že člověk začíná chápat a vidět něco z Ducha, vylévajícího se na lidstvo.“[4]
Marsilio Ficino (1433–1499) představuje v díle O světle analogii očí jako vyzařujících zrakových paprsků:
„Světlo je smích nebes vycházejících duchů, jak se ukazuje především na lidech, kteří pokaždé, když se v duchu radují a mají v tváři úsměv, zajisté září i uvnitř a jejich duch se rozpíná a zdá se, že jim září tvář a hlavně oči, které jsou nejvíce nebeské a při smíchu krouží jako nebeská tělesa. […] Paprsky ze smějících se hvězd jako z očí božských myslí nanejvýš dobrotivě a radostně míří na semena věcí a vše zahřívají a přivádějí na svět […]“[5]
Na závěr lze zmínit ještě myšlenku z Evangelia pravdy:
„Neboť synové Otce jsou jeho vůní, když pocházejí z přízně jeho tváře. Proto Otec miluje svoji vůni a projevuje ji všude. Když se smísí s látkou, tehdy uděluje svoji vůni světlu; a ve svém spočinutí působí, že je povznesena nad každou podobu i nad každý zvuk. Vůni přece nepřijímají uši, ale přitahuje ji duch, a vdechuje ji k sobě: noří se do vůně Otce. Doprovází ji tak do přístavu a usídluje ji v místě, z něhož vyšla: k prvotní vůni […]“[6]
[1] Andreae, Johann Valentin: Christianopolis. Praha: Trigon, 2017, s. 64–65. Cizinec si mohl ostrov prohlédnout mimo jiné pouze „rozvážným zrakem“. Více v komentáři: Rijckenborgh, Jan van: Christianopolis. Haarlem: Rozekruis Pers, 1990, s. 25 a násl.
[2] Rijckenborgh, Jan van: Prázdný prostor neexistuje. Praha: Lectorium Rosicrucianum, 2001, s. 49–52 – kapitola Levá a pravá stezka.
[3] Ibid.
[4] Ibid.
[5] Ficino, Marsilio: O Slunci. O světle. (De Sole. De lumine) Praha: OIKOYMENH, 2017, s. 171; kapitola 8 Smích nebes vycházející z radosti božstev neboli světlo vše zahřívá a těší.
[6] Kratochvíl, Zdeněk: Evangelium pravdy, Praha: Hermann a synové, 1994, s. 47, odst. 34,1; 34,5; 34,10 a 34,15. Text Evangelia pravdy je uveden v prvním kodexu z Chénoboskia, jeden z rukopisů z Nag Hammádí. Zdeněk Kratochvíl překládal z polského překladu: Myszor, Wincenty: Texty z Nag-Hammadi, tlum. Albertyna Demska i W. Myszor, Waŕszawa 1979.
