Psát o Kafkovi pro českého právníka je vždy trochu osobní. Nejednou berete Kafku do úst s kolegy právníky u ombudsmana, který dohlíží nad zákonností a souladností státní správy s principy dobré správy.
Nejednou se cítíte jako v Kafkově románu – nebo jako Don Quijote –, když se stavíte proti státním opatřením a máte pocit, že bojujete s větrnými mlýny. Nevyhnutelně cítíte potřebu změny, odstupu od všeho.
Ale jak to udělat? Nejste snad uprostřed řeky, jejíž proud vás neustále unáší? Mohli byste… vystoupit na břeh a odtud v klidu pozorovat a studovat věci, popsat je střízlivým pohledem a zapsat tíživé pocity ze své duše…
Franz Kafka byl právník v pojišťovně. Co je to pojistná událost? Stalo se něco, čeho jste se obávali. Za tuto událost jste zaplatili peníze, platili jste měsíční pojistné. Uzavřeli jste dohodu se svou úzkostí. Určité události by se neměly stát. Pojištění vám má pomoci vymanit se z kauzálního cyklu příčiny a následku.
Kafkův svět
Franz Kafka znázorňuje nesmyslnost měšťanského života, našich společenských rolí, soudní soustavy a systému práva. Všechny situace ukazuje ve vyhrocené absurditě, abychom uviděli nesmyslnost věcí a pocítili hluboce osobně bezvýchodnost matrixu. Příběhy jakoby postrádají dobrý konec, nebo alespoň určité zakončení a nechávají nás uvíznout v jakési významové neurčitosti.
V relativním světě, nacházíme jen relativní hodnoty, relativní pravdu, relativní spravedlnost. A právě s touto relací se vnitřně nemůžeme ztotožnit. Je to přeci tak neuspokojivé, že nelze než zde spočinout jako přespolní cizinci.
Když čtete Kafku z psychologické perspektivy, musíte se ptát, zda je to vůbec pravda, mate nás totiž snová atmosféru, například situace, kdy přicházíme někam v pyžamu stejně jako K. v Zámku před pana učitele, jako osoby nekompetentní a předem odsouzení.
Dále Kafka v Zámku i v Procesu[1], navozuje pocit psychologického útlaku. Často se zde stírá rozdíl mezi soukromím a veřejným.[2] Naše vnitřní pochody, jako úmysly, pocity jsou externalizovány do vnějšího veřejného prostoru. Právě veřejný prostor a absence soukromí vytváří vůči našemu nitru pocit viny a odsouzení zbaveného svobody. Není to snad v podvědomí uložený strach a pocit viny před trestajícím starozákonním bohem, pocit uvěznění a nesvobody? Rozpoznáním těchto myšlenek a pocitů se mohou vynesením na světlo neutralizovat. To vše je součástí relativního světa. Co jiného lze také čekat od zeměmeřiče, který má za úkol měřit zemi, věnovat se pozemskosti, který se posléze stává školníkem ve škole života?
Josef K. v Procesu dospěje do okamžiku, kdy si uvědomí, že si musí sám pomoci; dochází k sebe-konfrontaci. Systém justice je představen jako automatická mašinérie, odlidštěný a odcizený mechanismus. V justičním procesu bude každý cizincem. Nebýt cizincem znamená dospět do bodu sebe-konfrontace a nalézt v sobě člověka.
Obecně existují 3 přístupy k výkladu Procesu, a to religionistický, vzhledem ke Kafkovskému chasidismu, dále existencialistický a psychologický. Interpretace Procesu (Trial) podle Lukase van den Berge znamená: „právo je přístupné jen těm, kdo se plně osvobodí a jsou plně odpovědní a autonomní“[3].
Je nutné se osvobodit od autorit a od veškerých projevů moci.
Tak vidíme, že právo je spojeno s mocí a násilím, autoritou donucení a samotné právní normy jsou svou abstrakcí a jistou průměrností formálními pravidly, které, dle kritických právních teorií redukují naše lidství. Pokud jsme autonomní, tedy nezávislí na moci a autoritě a nalezneme sebe sama, pak můžeme nalézt právo a spravedlnost, které jsou za formou.
Kdy dostávají věci smysl?
Východisko i smysl existuje, pokud naleznete svou duši a s ní se obrátíte k duchu. Pak naopak vidíte, že ta žitá bludiště bezvýchodného zajetí v nesvobodě, tíživé a odsuzující pocity viny a cykly nastupující nesmyslnosti nakonec měla paradoxně smysl.
V bodu největšího zoufalství přichází uvědomění zajetí a zvířeckosti těla, které se vzdaluje naší osobní identitě. To vyústilo v hluboký pocit být cizincem na zemi.
A již v tomto pocitu je východisko. Pak se stáváme hledačem něčeho smysluplného; něčeho, co vše to nejdříve nesmyslné přesahuje.
Pokud se cítíme cizincem na zemi, musíme tedy zažívat nutně své nad-pozemské, snad nebeské, duševní – nebo i mimo – zemské jádro a podstatu bytí.
Být cizincem na zemi znamená, že mimo zemi a nad zemí je náš domov, otčina nad-světského Logosu, božského Universa.
Franz Kafka v závěru svého života vyznával chasidismus a zaujímal též prakticky životní postoj jako vegetariánství, abstinenci alkoholu, kávy, čaje a čokolády, aby mohl uskutečňovat své duchovní bytí. Možná se jeví, že vyjevil pouze nesmyslnost a mistrně popsal prázdnotu, avšak tím otevřel dveře pro existenciální otázky.
Chasidismus je židovský pietismus s příznačnou zbožností. Z absolutního přilnutí k Bohu je člověku dána radost z každodenních maličkostí, Boží přítomnost, Šchechima proniká celým světem. Na tom můžeme pochopit, jakým směrem se Kafka nakonec ubíral, ačkoliv v zachovaných textech toto právě vůbec nenacházíme. Uviděl celý systém formalismu a odcizení, což je jako pohlédnout na Medúzu, ale nehleděl do očí, s pýchou a hrdostí ega, ale ve skromnosti a upřímnosti to musel uznat, že tak to je a zapsal to. Nemohu se ubránit pocitu, že to je jen polovina pravdy a cesty. Pak zbývá ta nezachytitelná stezka, to co se, jak píše Ludwig Wittgenstein „ukazuje“ a co nelze zachytit slovy, to mystické.
Můžeme se ptát, není tedy Kafkovské odcizení v civilizačním nakupení a lineárních křivkách růstu nakonec jen polovina našeho života, životního konceptu? Poznat sebe sama obvykle toto přináší. Ptáme se, kdo jsme, ale občan, Karel K. jakoby naivně uniká před sebou a ocitá se neustále osamocen v plochých vztazích, až v jednom okamžiku pronese, že se tedy bude hájit sám.
Nakonec přichází druhá polovina, ta nevyslovená – o které Wittgenstein mlčí, je to záhadno a mystéria, a vlastně to, co je, naše bytí, v první fázi rozložené, analyzované, rozdělené a osamocené, s mrtvým Bohem, odcizené, nesmyslné, nachází nyní šanci po sjednocení, po pochopení, respektu a uznání, po smysluplnosti a objevení řádu a smyslu celé doby rozdělení. Avšak tento smysl k nám přichází po fázi rozdělení a rozpoznání určité nesmyslnosti a my se musíme naučit ho přijmout do svého života.
Váhavé kroky
Protože naše ego si hoví v oddělení a v jedinečnosti, i kdyby trpělo vyděděné na mysu beznaděje, na kraji světa, dost dlouho nás drží v náladě pesimistického módu, poetického a intelektuálního. Až po určité době je nám život se sebou natolik nesnesitelný, vědomi si toho, že před sebou neuteče, ani před touto otázkou smyslu až pak nakonec v největší vnitřní nouzi osamění, se teprve učíme komunikovat a prosit o pomoc, a hledat ty druhé ve snaze je nejen pozorovat jako odcizený systém, jako mechanický taxis F. A. von Hayeka, ale až nakonec hledáme vztahy, děláme první křečovité krůčky k druhým lidem, a bavíme se o počasí, abychom alespoň měli kontakty a učíme se spolužít a učíme se respektu. Odhalujeme v odcizení odpor k sobě, který se mírní ve společenství. Nehledáte nic velkého, ale smysl těch každodenních maličkostí, které nás od sebe-pozornosti odvádějí.
Už víte, že ego je cizinec a zůstane jím. Ale nesnažíte se ho v osamění upevňovat. Naopak, zapojit ho, aby se rozplynulo a aby se jeho hrany obrousily a rozplynuly.
Co bude dál?
Nadále si uvědomujete, že stále je to s egem vytloukání klínu s klínem, stále je to jeho hra, nějakým být. A to se nezmění až do určité doby, kdy nastane pravý okamžik zralosti. Kdy nazraje doba a hluboko v nitru pocítíte, že tato hra má smysl, který Vám stále uniká a až ve Vás vnikne potřeba takové pravdy, která se neohne doleva ani doprava. Pak zasažen vnitřní vertikálou znovu vidíte nesmyslnost pohybů ega. Nechcete s ním bojovat, víte, že to nemá smysl, ale prostě se odhodláte hledat jiný směr, jiné bytí Vaší duše, které je smysluplné.
To nacházíte, ale vidíte, že i zde nejde o ustrnulý řád, ale o dynamiku ducha, který se vznáší nad vodami, který Vás křtí a jehož záblesky ohně ve Vás vzplanou a zase utichají. Váš pohled na život se mění. To nesmyslné, mělo význam. Tak jako pády duší v božském záměru. Člověk spojený s pravdou, duchem oživený je prostě konečně živý a vnitřně spojený s celým stvořením. A tak se fáze odcizení a oddělení dostala do sjednocení a nalezení.
Pak jste jako strážce galaxií a vyprávíte příběhy pro božské syny, kteří si ještě nevzpomněli.
Ptáme se znovu, co znamená být cizincem?
Být cizincem znamená v hluboké vnitřní krizi chtít bytostně překonat dobro a zlo a tuto dualitu opustit. Vnitřně se s ní nespojovat. To není askeze ani arogance povýšení či elitářství, ale pokora a toužící vyčkávání na božství. Je to stav zvláštní neutrality, předně sterna, kdy netoužíte něco přitahovat nebo odpuzovat, ale kdy jste pro svou duši zdědili pancíř spravedlnosti. Zakoušíte však jistou vykořeněnost ze světa, jelikož nejvíce toužíte po duchu. Vaše hodnoty jsou jiné.
Již ani nehledáte smysl systému, kde jsme se narodili, protože nelze všechno vysvětlit a systém a jeho struktury nejsou Vaším hlavním zájmem, proto to vše pozorujete a žijete v tom, avšak žije s vědomím živého ducha v sobě. To přináší určitou lehkost bytí v každodenní těžkosti, kterou vidíme a s níž stále soucítíme.
Již ani k dobru ani ke zlu se nepřimykáme, ale jen zlehka našlapujeme svým směrem. A v tom je paradox přijmutí odpovědnosti za náš život, kdo jiný by nás soudil a odsuzoval. Když přijmeme vlastní odpovědnost, budeme sami sebe obhajovat, pak ať již zemřeme, nebo budeme žít, budeme žít svobodně a podle instrukcí ducha. Směrnice a zákony ducha se nám jen ukazují jako obrazy, nenalezneme nic konkrétního a vždy musíme udělat odvážný krok do nejisté prázdnoty.
Jak jsme vůbec mohli vědět, že v našem pozemském životě existuje pravda? Tím, že jsme žili v hmotném, nedokonalém a v mnoha ohledech nepravdivém světě – a stali se v něm cizinci, jako Franz Kafka.
[1] Kafka psal Proces německy (Prozesses). První vydání anglického překladu podle Lukase van den Bergeho pracovala v pojmem „Procces“, který zachycuje význam postupného vývoje. Pozdější vydání použila pojem „Trial“, což více vypovídá o konečném soudním rozsudku a konečném okamžiku rozřešení, případně o odsouzení a vině, pokud nebude vědomě převzata osobní zodpovědnost za život.
[2] Zde uvádím myšlenky současného holandského právního filozofa Lukase Van den Bergeho, který dne 19. 7. 2024 v Amsterdamu na konferenci o právní etice (ILEC) přednesl příspěvek, na kterém pracoval společně s Jeanne Gaakeer na téma: Law and Responsibility: Kafka in the Digital Age.
[3] Ibid, poznámka z přednesu příspěvku prezentace Van den Bergeho.
