Začátek duchovní cesty je často poznamenán hlubokým neklidem, nepříjemným pocitem vytržení ze souvislosti, nevysvětlitelným trápením či nostalgií.
Je to okamžik více či méně vědomě prožívané krize, kterou bychom mohli charakterizovat jako „posvátnou nespokojenost“. Cosi zneklidňujícího uvnitř nutí člověka hledat odpovědi na velké životní otázky: kdo jsem, co jsem a kam jdu? A i když člověk možná ještě plně nerozumí tomu, co hledá, je takto donucen začít s hledáním.
Instinkty, intuice a vědomí se mísí, zatímco život člověku předkládá důsledky jeho hledání. Postupem času se ukázalo jako obecné pravidlo, že tyto důsledky nedokážou uspokojit hlubokou vnitřní potřebu, i když tato potřeba stále není plně pochopena.
Člověk si však postupně uvědomuje vše, co ho už neuspokojuje. Věci z jeho vnějšího života, které kdysi zaujaly jeho pozornost, pomalu, jedna po druhé, začínají ztrácet svou přilnavost a mizet. Stále více si uvědomuje, že hledá něco vyššího, něco trvalého, něco ne relativního nebo dočasného, něco, co není z jeho starého života.
Začíná tušit, že odpovědi na impuls k naplnění jsou jiného druhu. Všechno, co bylo dříve tak slibné, ztrácí svůj lesk a jeho zájmy se přesouvají k pochopení podstaty touhy samotné.
Prázdnota uvnitř, kdysi nepochopené nepohodlí, nabývá hlubšího významu a je rozpoznáváno jako duchovní povolání, mandát k realizaci něčeho radikálně odlišného od čehokoli, čeho bylo dosaženo dříve. Tak odlišného, že to lze popsat jako transcendentní touhu.
Kam vás může takový impuls zavést v tomto světě poznamenaném změnami a relativitou? Jak může být dosaženo něčeho tak vysokého, o čem mluví tento vnitřní hlas? Budete hoden nebo dokonce schopen toho dosáhnout?
Taková pochybnost je výrazem pokory tak charakteristické pro hledače Pravdy. Člověk si začne být hluboce vědom toho, že postrádá jakékoli opravdové duchovní hodnoty nebo schopnosti, že je ve skutečnosti „chudý duchem“. Přesto něco uvnitř něj svědčí o zcela jiné vznešené realitě. Jeho duchovní žízeň stále roste, až se stane nezdolatelnou, což ho přiměje vydat se na cestu sebepoznání, cestu za naplněním tohoto vyššího povolání.
Jako při každé cestě může být veden ostatními, kteří šli před ním, dokonce i rozeznává některé orientační body na této cestě, ale nakonec po ní nikdo nemůže jít místo něj ani ho dovést ke zdroji hluboko uvnitř. To bude muset udělat sám. Ale jak?
Tím jak je jeho vědomí plně zapojeno do hledání odpovědi, přicházejí k němu záblesky cesty. Zážitky jeho vědomí jsou osvíceny záblesky, někdy jasnými, někdy méně zachytitelnými a nejasnými, ale všechny odkazují určitým směrem. Tyto zkušenosti ho také přivádějí do kontaktu s ostatními, kteří ho mají rádi a také hledají odpovědi.
Hledající nakonec nalezne duchovní školu, kde se mu dostane pomoci komunity, která se zavázala provést vnitřní změnu, jaká je nezbytná pro jeho transcendentní povolání. Konečně vnímá cestu pod svýma nohama a, doprovázen nesčetnými dalšími hledajícími, může podnikat rozhodné kroky s vnitřní jistotou jediného cíle: být proměněn, aby překonal.
