Původní Adam – Syn nebo Bůh?
Může vyvstat otázka, zda Pico opravdu myslel, že původní Adam je spíše Bůh, obnovený Duch, nežli Syn Boží. Můžeme u Pica v Oratio nalézt nejrůznější výrazy o synovství, resp. o otcovství, ale také o samém božství. Především zde: „[…] být učiněn jedním duchem s Bohem.[1]
Dále pak Pico vysvětluje transformaci i s odkazem na své zdroje: „Odtud také ony slavné proměny, s nimiž se setkáváme u Židů a pythagorejců. […] […] kdo se odchýlí od božského zákona, stane se zvířetem […]“[2]
Toho obnoveného, k němuž se proměníme, charakterizuje: „[…] je to ušlechtilejší božská bytost, oděná v lidské tělo. Jak by tedy někdo mohl neobdivovat člověka? Vždyť je to on, koho mojžíšské i křesťanské svaté Písmo nejednou a právem nazývá „každým tělem“ nebo „vším stvořením“, protože sám sebe utváří, sám sebe formuje a přeměňuje v jakoukoli tělesnou podobu a v osobitou přirozenost libovolného stvoření.“Toho obnoveného, k němuž se proměníme, charakterizuje: „[…] je to ušlechtilejší božská bytost, oděná v lidské tělo.“[3]
Na jiném místě pak Pico uvádí: Vezměte si tedy raději k srdci slova proroka Asafa: „Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího“, abychom nezneužili tak laskavé velkomyslnosti Otce a neučinili z blahodárné svobody volby, jíž jsme obdarováni, něco pro nás škodlivého. […]“[4]
Právě celý další následující text Oratio de dignitate hominis Pico vysvětluje, jak proměny dosáhnout, tedy popisuje duchovní stezku. Uvádí také: „Jelikož nám, kteří jsme tělesní a máme smysl jen pro to, co je pozemské, není dáno dosáhnout toho vlastními silami, obraťme se ke starým otcům […]“[5] Pico zde naznačuje, proč se sám zabýval studiem tolika duchovních a filozofických textů, protože hledal takzvanou starou moudrost, prisca theologica, a to mu přinášelo inspiraci.
Pico vzpomíná Hérakleita a jeho učení o dialektické povaze přírody: „[…] příroda se zrodila ze zápasu […]. Právě proto nám prý ona sama nemůže v přírodě poskytnout žádný skutečný pokoj a trvalý mír, neboť to je úkolem a výsadním právem její vládkyně, svaté theologie.“[6]
Cíl stezky je pro Pica jednota duchovních duší: „Až budeme tak vábně zavoláni, tak laskavě pozváni, vzneseme se s okřídlenými opánky jako pozemští Merkurové v náruč blažené matky a v plné míře se budeme těšit z vytouženého pokoje: ze svatého pokoje, nerozlučného spojení, svorného přátelství, jímž jsou všechny duše v jediné mysli, jež je nade všemi myslemi, nejenom uvedeny v soulad, ale v níž se jakýmsi nevýslovným způsobem úplně stávají jedním.“[7]
Duchovní duše má svůj individuální rozměr a současně také rozměr sjednocení.
Původní Adam – osamělý nebo sjednocen?
Nabízí se opět otázka, zda je původní Adam osamělý, nebo zda je součástí duchovní jednoty? Jak Pico uvádí výše, je cílem svorné přátelství, v němž jsou všechny duše jediné mysli, jež je nade všemi myslemi […] a úplně stávají se jedním.[8] Přesto vzpomeňme, jak Pico uvádí o původním Adamu: „[…] bude učiněn jedním duchem s Bohem v osamělé temnotě Otce.[9]
Tento paradox můžeme vnímat spíše optikou tělesného, nebo metafyzického člověka. Ale pro duchovního člověka není. Duchovní člověk žije v atmosférickém poli ducha, osamocen od stvořeného, tedy projeveného. Podílí se na tvořivé otcovské síle a tím je oddělen od následku. A současně platí také tvrzení o jednotné mysli, o duchovním sjednocení a přátelství duchovních duší mezi sebou a také s Otcem, protože nejsou jen synové a jejich podílnictví na otcovství se postupně rozvinulo.
O důstojnosti, svobodě a rovnosti trochu jinak
Pokusím se spíše shrnout shora řečené. Apel k oživení původního Adama je právě velké poselství člověku o jeho důstojnosti, o jeho pravém lidství, v němž je z duchovní podstaty svobodný, protože žije v jednotě s Otcem stvořitelem. Alfa zárodečného semene se rozvinula v omegu zralosti plodu. Strom života vydal své plody, dle něhož Ho poznáme.
Tato svoboda vychází z duchovní sféry bytí a oživuje se v mikrokosmu, jehož je člověk obyvatelem. Jsou to zákony ducha, které Adam – oživený duchovní pratyp v mikrokosmu – svobodně dle boží vůle plní. Jemu náleží svoboda, protože již poznal sám sebe a byl poznán od Otce. A právě ze spřízněnosti s Otcem je každý obnovený Adam opět pravým božím dítětem a synem a všichni synové Otce jsou si rovni a zdá se, že jsou si rovni i s Otcem, když obnovili své božství.
Rovnost přírodních, živočišných lidí je jen vzdáleným obrazem, duchovní rovnosti jako vzájemné jednoty. Pojem bratrství, a to jakkoliv jde o velmi dobrou věc, degradoval z hyperfyziky do metafyziky a do fyziky. Zakotvením vědomí ve fyzickém a jevovém světě, kde jen hledíme kolem sebe, nikdy nemůžeme vidět pravou podstatu věcí.
Tímto způsobem následkem materializace se v historickém vývoji postupně degradovaly všechny hodnoty, nejen bratrství, láska, jednota, rovnost, svoboda, důstojnost, spravedlnost, … Protože jsme předčasně opustili pravdu duchovního vědomí.
Fenomén odkouzlení v západním myšlení a veškerá snaha zbavit se magie, kouzel, báchorek, náboženství jen způsobila vždy výměnu za jiné ideály (jako byly osvícenské hodnoty lidských práv a víra v lidská práva, nebo víra ve vědu a víra ve zvířecí racionalitu, a později víra v ekonomiku a průmyslový „trvale“ udržitelný rozvoj, víra v růst akcií, nebo dnešní víra v technologie a důvěra v pavouka mediality, víra ve veřejné zdraví a víra v celosvětový mír … to jsou víry, z nichž je lidstvo neustále poučováno, že jsou jen slepé uličky egocentrického zaměření víry. Je to vždy víra pro něco.
Naštěstí neustále opakované zklamání, které přinášejí hořké zkušenosti každého z nás, nás vyvádějí z okouzlení ega. Vidíme a zažíváme, že jevový, vnější svět, ani jevový vnitřní svět neposkytuje permanentní jistotu. Kromě negativního prožití, vidíme, že ani ty nejkrásnější věci, které trvají na zemi, jsou jen časově a prostorově dočasné, limitované a zdaleka neodpovídají pravdivé podstatě a ideji.
Nezbývá nám než s prázdnýma rukama pokleknout a zvolat, že nic nevíme, že nic nemáme a že všechno naše pozemské zlato, všechny berany a modly, velmi ochotně a rádi dáme za kus duchovního zlata, přetaveného v božím ohni!
Může moralita přivést člověka k pravému lidství?
Pokud přijmeme východisko, že pravé lidství spočívá v oživení božství, pak pouze moralita nespěje k vytyčenému cíli, který se nachází v hyperfyzice, ve světě ducha. Moralita je prostředek k očistě přírodní duše (metafyziky), je tedy součástí stezky, zejména v začátcích a má své limity. Moralitou si neoživíme ducha. Jestliže pouze pravé lidství spočívající v duchu s sebou nese atributy svobody a důstojnosti, pak moralitou nelze dospět ke svobodě a důstojnosti. Do té doby se setkáváme jen s nedokonalým a částečným obrazem svobody a důstojnosti.
Proto při hledání svobody a důstojnosti nemůžeme pracovat s duálním pojetím fyziky a metafyziky, ale jako nezbytné se ukazuje rozšířit dualitu o třetí sféru. Přijmeme-li nadto hyperfyziku jako výchozí, pak dochází k souladu a metafyzikou a fyzikou a tyto protiklady se podle hyperfyziky smiřují a sjednocují.
Proto je zapotřebí přijmout jiné východisko. To platí nejen pro západní myšlení, člověka a kulturu, ale je všeobecným univerzálně platným axiomem.
Jakmile se jeho vědomí navrátí do stavu původního Adama, zažije jednotu se vším. Zažije pravou svobodu a také odpovědnost.
[1] Pico della Mirandola, Giovanni: Oratio de dignitate hominis. s. 59.
[2] Ibid. s. 61.
[3] Ibid. s. 61.
[4] Ibid. s. 63.
[5] Ibid. s. 65.
[6] Ibid. s. 71.
[7] Ibid. s. 71.
[8] Ibid. s. 71.
[9] Ibid. s. 59.
