(K části 1)
Seberevoluce
Výše zmínění průkopníci měli společné to, že viděli hluboké sebepoznání jako bránu k vnitřní revoluci: pokračující sebepoznání ega, které je usnadněno a prohloubeno tím, že se ho dotýká ten „druhý“, což nakonec vede k uskutečnitelné revoluci uvnitř sebe. Nepochybovali o tom, že cestou není ani sebezdokonalování, ani únik, ale konec starého a vznik zcela nového stvoření.
To, co průkopníci objevili a formulovali, nyní podporuje pohled mnoha duchovních myslitelů 21. století. Setkává se s životní zkušeností mnohých. Možnosti pro nové, úplnější porozumění lidské bytosti vzrostly. Rozlehlost nevyzpytatelného, ale přesto přítomného „druhého“ se stala hmatatelnou. Zároveň stojíme před další výzvou: žít z tohoto nového způsobu myšlení, protože teprve potom se revoluce v nás stane skutečností.
Otevření se neznámému
Chcete-li vnést do života nové myšlení, je zapotřebí láska. Co je to za lásku? V ní se srdce otevírají neznámému, roste v ní důvěra a lidská srdce se stávají skutečnými poklady spojení a jednoty se zdrojem. V srdci člověk získává poznání v pravdě. Osvětlující poznání, které vychází ze souznění s tím nejniternějším, má vždy oba aspekty: moudrost i lásku. Srdce však musí být očištěno, aby bylo možné učinit první krok k jednotě. A potřebuje ještě více, neboť po dobytí srdce se musí vůle a jednání otevřít nové bytosti. Zde leží velké překážky zvyku a sebezáchovy. Zde člověk bojuje mezi svým vyšším poznáním a pokračující existencí jako čistě přírodní bytost, která má také svá přesvědčení o smyslu bytí člověka. Vědomí já znovu a znovu tíhne k oddělení, strachu a agresi. Teprve po dlouhém procesu zrání je možné plně se rozhodnout pro duchovní bytost, takovou, která může žít tady a teď a může také proniknout všemi stránkami každodenního života.
Není to pouze vědomí duchovní bytosti, které v průběhu času prostoupilo atmosférou celé Země. Cestu k ní prošli mnozí a mnozí z nich po ní stále jdou. To vše zanechalo v dechovém poli Země stopy, po kterých mohou kráčet všichni lidé, kteří něco z toho vnímají. Nabízejí se otázky: Kolik znalostí člověk potřebuje, aby na ně bezprostředně reagoval, aby z nich přímo žil? Jsme už dostatečně zralí, abychom mohli čistě číst intuici svého srdce? Pokud by tomu tak bylo, pak by každý člověk, bez ohledu na to, kde se nachází, mohl najít přístup k nejvnitřnějšímu bytí. Pokud bude dost lidí vážně následovat cestu revoluce v sobě samém, vyvstane pro všechny nezbytná jasnost, jasnost, která prorazí zapouzdřené myšlení a cítění ega.
Citace z Krishnamurtiho zápisníku, Londýn 1976:
Krishnamurti o osvícení:
„Určité věci jsou docela jasné: 1. Člověk musí být zcela ‚lhostejný‘ k tomu, co přichází a odchází. 2. Nesmí existovat žádná touha v zážitku pokračovat nebo jej ukládat do paměti. 3. Musí existovat určitá fyzická citlivost, určitá lhostejnost k pohodlí. 4. Musí tu být sebekritický přístup i humor. Ale i kdyby to všechno člověk náhodou měl, a to nikoliv prostřednictvím úmyslné kultivace a pokory, ani potom to nestačí. Je nutné ještě něco úplně jiného, anebo není nutné nic. Musí to přijít a nikdy za tím nemůžete jít, ať děláte cokoliv. Do seznamu můžete také přidat lásku, ale tohle je za láskou. Jedna věc je jistá: mozek to nikdy nemůže ani pochopit, ani obsáhnout. Blahoslavený, komu je dáno.“
23. července 1961
Krishnamurti o tvůrčí destrukci:
„V tomto zničení nebylo žádného násilí; nikoliv destrukce, která má přinést novou změnu – změna není nikdy nová – ale úplné zničení toho, co bylo, takže to nikdy znovu být nemůže. V tomto ničení nebylo žádné násilí; násilí je ve změně, v revoluci, v podřizování se, v disciplíně, v kontrole a nadvládě, ale zde veškeré násilí v jakékoli formě s jiným názvem zcela ustalo. Právě toto ničení je tvořením.
Ale tvoření není mírem. Mír a konflikt patří do světa změny a času, do vnějšího a vnitřního pohybu existence, ale netýkalo se to času nebo jakéhokoliv pohybu v prostoru. Je to čisté a absolutní zničení a teprve poté může nastat to ‚nové‘.“
31. července 1961
Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri o vývoji vědomí na stezce:
Vědomí, které člověk zná a vlastní, je svou přirozeností sobecké. Vlastní ohnisko, a proto je v dokonalém smyslu „já“. Jiné vědomí, vědomí vznešeného lidského typu, si člověk nedokáže představit.
A přece je toto jiné vědomí absolutně možné. Vědomí, které nazýváme „novým člověkem“, je zásadně jiného druhu. Není sobecké, ale naopak „já“ zcela postrádá. To není myšleno ani v morálním ani v etickém smyslu, ale zásadně; nevlastní totiž žádné ohnisko! Mohli bychom ho popsat jako vědomí, které má své sídlo v celém mikrokosmu, vědomí, které je tedy všeobsáhlé.
Toto mikrokosmicky vědomé bytí vstupuje v následujícím stadiu do kosmicky vědomého stavu, a poté do makrokosmicky vědomého stavu. Nejlépe bychom ho tedy mohli popsat jako vědomí v sobě samém, a přece současně ve všech a ve všem ostatním.
Čínská Gnose. Komentáře k Tao-Te-Ťing od Lao-c’, Praha 2014, str. 100 (kap. 10-II)
