V tomto světě, zničeném nouzí, se katastrofa nevyhnutelně projevuje v mnoha formách: pandemie, války, osobní tragédie; tento seznam lze rozšiřovat donekonečna. Výsledkem je, že lidé často zoufale hledají něco, čeho by se mohli držet, ale tento záchytný bod, tento základ už zde existuje. Ti, kteří mají odvahu čelit vlastním nedostatkům a nevědomosti, ti, kteří mají odvahu vzdát se všeho, najdou ve svém nejhlubším já téměř nevyčerpatelný zdroj. To se vždy nemusí dělat v asketismu nebo v ústraní; dá se to dělat i příjemným, harmonickým způsobem, například prostřednictvím poezie. Pro mě byla následující báseň („Duše hledá blízkost Boha“) od Jana Luykena (1649–1712) již mnoho let jasným vyjádřením Boží všudypřítomnosti a okamžikem inspirace, abych pokračoval na cestě, kterou jsem si jednou vybral.

Také jsem si myslel, že Bůh žije daleko,

na trůnu [nebi], vysoko nad měsícem a hvězdou,

a často oči zvedal jsem

s hlubokým očekáváním shora;

ale když jsi vyhověl, aby ses odhalil,

pak jsem neviděl z mé mysli nic,

potom se to stalo svěžím a sladkým.

Tam Ty jsi přišel, vynořil ses z hloubek,

a jako tryskající pramen ses na mé žíznivé srdce snesl,

takže jsem já, ó, Bože!, našel Tebe,

že jsi mého základu základem.

(z: Ježíš a duše)

Pro básníka tedy Bůh není někdo nad nebo mimo náš svět, ale uvnitř nás. K poznání Boha můžeme dojít ze světa a ze sebe samých. Bůh a příroda jsou totožné, jak opakovaně řekl a napsal Spinoza: Bůh nebo příroda. Samozřejmě, přírodu není třeba chápat jako krásnou rovinnou krajinu nebo jako bahenní zelené louky se širokými panoramaty, ale přírodu jako nekonečný Vesmír. Protože jsme sami jeho součástí, můžeme poznávat Boha/Přírodu. Namísto toho, abychom věřili v dogmata a slepě přijímali biblické texty, se to pak stává věcí poznávání a sebe-zkušeností. To je to, co bych nazval věčná útěcha, „útěcha Betléma“, jak to nazývali Kataři.

Damašský okamžik

Jan Luyken je klasickým příkladem básníka, který se prostřednictvím „damašského okamžiku“ – jak ho měl Pavel – stal průvodcem života hledajících lidí. Jeho známá sbírka básní Duytse Lier dodnes svědčí o lehkomyslné impulzivnosti jeho mladších let. Ale když jeho blízký přítel náhle zemřel ve věku šestadvaceti let, drasticky se vydal na cestu pokání a askeze. Z Amsterdamu se stáhl do Haarlemu a později do Schellinkhoutu, aby k lidem promlouval jen povznášející poezií. Ve výběru slov a myšlení našel oporu u známého mystika z města Görlitz, Jakoba Böhmeho. Závěrečné řádky citované básně se zdají téměř doslova vypůjčené od něho.

Podle jednoho současníka se Luykenův bujarý život ze dne na den proměnil v trvalé vnitřní prohlubování:

Ve svých stycích byl tichý, důstojný (klidný) a přívětivý, ale důvěrně známý s málokým [s málo lidmi měl blízký vztah],

miloval osamělé procházky venku, aby více pociťoval „sladké potěšení Boha“. O tom řekl:

že stvořené věci přírody považoval za dopis, napsaný rukou svého Milovaného, díky kterému se zamiloval do původu všech věcí.

Často navštěvoval „zbožné lidi, ale většinou potřebné a chudé“ a pomáhal jim v jejich nouzi s velkou ohleduplností. V jeho domě ho často navštěvovali i „lidé z jiných míst“. A přestože měl málo slov, všichni od něho odcházeli „povzbuzení a přesvědčeni“. Neboť „vyjadřoval vysoké věci jednoduchými slovy“.

Ale ten při vší své aktivitě ztrácí ze zřetele „mýtinu“, dávný otevřený praprostor, v němž se odehrává veškerý život a činnost. Proto je pro nás důležité se zastavit, dopřát si čas a trochu ustoupit, aby se srdce mohlo nadechnout a zapojit se do tohoto otevřeného prostoru.

Pokud se v mýtech zabýváte původem ohně, nevyhnutelně se dostanete ke slavnému řeckému titánovi Prométheovi, který svým odvážným činem přinesl lidstvu na zemi nebeský oheň. Několik příběhů vypráví, odkud Prométheus oheň vzal. Podle jednoho z nich ukradl plamen z Héfaistovy dílny. V jiném ho ukradl z ohniště v paláci bohů na Olympu. A ve třetím dokonce zapálil pochodeň přímo na slunci.[1] Protože se Prométheus krádeží ohně vzepřel Diovu zákazu, byl za svůj čin přísně potrestán. Jako ukřižovaného ho Héfaistos řetězy přikoval k vrcholu hory na Kavkaze. Tam, v tom nejvíce nepřátelském prostředí musel dlouho snášet drsnou samotu. To však jako mučednictví nestačilo. Prométhea také každý den napadal orel, který svým zobákem ostrým jako břitva prožíral titánova játra. Část jater, kterou orel během dne zkonzumoval, vždy v noci dorostla, takže se muka opakovala každý nový den. Jeho utrpení vykoupil až Héraklés, který orla zabil a konečně Prométhea vysvobodil ze skály. Od té doby nosil na prstu jako památku prsten, osazený kamenem z hory, na níž tak dlouho trpěl.[2]

Titánský rebel

Snad žádná mytologická postava starověku nebyla pozdějšími básníky a mysliteli uctívána tak vroucně jako Prométheus. Ať už to byl Goethe, Herder, Schlegel, Nietzsche, Bloch nebo Marx, všichni se postavili na stranu Prométhea a stylizovali ho do role největšího mučedníka a spasitele. Skutečně vzniká dojem, že je to „vzpoura proti bohům, která dělá člověka člověkem“.[3] Kdyby se titánský vzbouřenec svým svatokrádežným činem nepovznesl nad Diův příkaz, byli bychom dodnes bez inspirace, bez uměleckého nadání, bez kultury, bez řemesel, bez věd, bez intelektuálních schopností rozumu. Alespoň tak se to jeví. Ale je tu ještě zahalený stín Prométheova činu, na který jsme si dosud nevzpomněli. Ať už jsou názory na Prométhea jakkoli jednotné, měli bychom se vyvarovat toho, abychom od nynějška nahlíželi na mýtus pouze optikou známých interpretačních přístupů, z nichž všechny nás konfrontují pouze s polopravdou. Není pochyb o tom, že Prométheus je skutečný lidumil a zaslouží si naše nejhlubší sympatie. Jaké důsledky má jeho dar pro lidský život, utrpení a poznání, však můžeme zjistit pouze tehdy, budeme-li zkoumat obrazy mýtu bez předsudků.

Jak vypráví Hésiodos ve své Theogonii, kdysi se v Mekoné konalo shromáždění bohů a smrtelníků, jakási prvotní oběť, která byla autoritativním vzorem pro všechny budoucí oběti.[4] Šlo o slavnostní arbitráž, která měla dosvědčit vztah, jaký lidé k bohům měli a budou mít v budoucnu. Na této obětní hostině vystupoval Prométheus jako zástupce lidstva a obětoval býka, přičemž se lstivě snažil dát větší část s dobrými kusy masa lidem. Bohy se naopak snažil obelstít nepoživatelnými zbytky, které se na první pohled zdály větší a honosnější, ale ve skutečnosti se skládaly jen z kůže a kostí. Prométheus neměl zájem na spravedlivém rozdělení, natož na štědré děkovné oběti. Naopak se jednoznačně postavil na stranu lidí a pro své svěřence si nárokoval tu nejlepší část. Zeus však obětní podvod prohlédl a přemýšlel, jak by se mohl za tuto svatokrádež pomstít. Rozzlobeně se rozhodl zadržet oheň, aby ho lidé nikdy nezapálili. Čímž nikde není řečeno, že Zeus měl vždy v úmyslu lidem oheň odepřít a navždy je zahalit do nevědomé temnoty. Své rozhodnutí učinil až na základě odmítnuté oběti. Prométheus by se vůbec nemohl stát hrdinným nositelem ohně, kdyby nejprve nedal podnět k neustálému skrývání ohně prostřednictvím podvodu s obětí.
Prométheovy činy rozpoutají nejednoznačnou hru. V reakci na jeho čin je lidem oheň nejprve odepřen, aby jej nakonec přinesl obyvatelům země právě on. Máme co do činění se zvláštním paradoxem, jehož dvojí tvář nám dává klíč k interpretaci. V mýtu o Prométheovi se vše rozpadá do rozporuplné duality: osvětlující a zastírající, přítomné a nepřítomné, skryté a utajené, dané a odepřené.

Nebeské místo původu ohně

Prométheus odhaluje lidem oheň, ale zároveň oheň také něco skrývá. Oheň skrývá svůj vlastní zdroj, nebeské místo původu, slunce. S tím, jak se zapomíná na sluneční původ ohně, mizí také vzpomínka na bohy. A bez vzpomínky stejně tak zaniká i díkůvzdání. A v míře, v jaké ubývá vděčnosti, roste i nárok na moc. Výsledkem je, že oběti nakonec ustanou. Lidé si vše pouze sebestředně rozdělují mezi sebe, aniž by si uvědomovali, natož oceňovali sluneční původ svých darů. Přičemž „obětování“ v tomto smyslu neznamená krvavou oběť, ale „oběť“ (z latinského sacrificium) znamená podle etymologie slova: učinění posvátným.[5] Právě to je rozhodující, že člověk, který je obdařen silou ohně, nezneužívá díla, která s jeho pomocí vytváří, a plody poznání, které díky němu získává, pro své vlastní účely, ale ve všech svých činech zvažuje, jak mohou jeho výdobytky sloužit celému stvoření. Nespoutaný Prométheus však oběť odmítá. Analogicky člověk opojený vlastními schopnostmi začne zneužívat přírodu a s ní i své sestry a bratry. Člověk toužící po ohni nespoutaného sebeprosazení odmítá zdravou míru a její opatrné užívání.

To je nebezpečí, které vzniká, když správně uvažujeme o mýtu, a zároveň úkol, který vzniká ve znamení ohně. A to je koneckonců důvod, proč musí být Prométheus na Diův příkaz přikován ke skále. Muka, která Prométheus musí snášet, se zdají být nespravedlivá a pobuřující. Kdybychom ho však nechápali jako morální odsouzení bezohledného trestu, ale jako hluboký symbol, mohlo by se stát naléhavou výzvou k probuzení. Pouto na Kavkaze je nezbytné opatření pro prométheovského ducha, který by se bez hranice rozšířil do nekonečna a uvrhl vše do osudového zapomnění. Zapomenutí je jistě nutné a zpočátku nevyhnutelné. V Aischylově tragédii se Prométheus chlubí, že zavřel lidem oči „před jejich osudem“ a místo toho jim poskytl „slepou naději“.[6] To, že lidé neznají svůj osud předem, že jim není známa hodina jejich smrti, to vše může být nadějnou útěchou, díky níž se oslepnutí jeví jako dar. Nelze však popřít, že úleva, kterou lidé zakoušejí skrze uzavřený pohled na osud, vrhá mocný stín, který ve skrytu čeká, až bude osvětlen. Pravdivý pohled do souvislostí osudu, do hlubin duše, do propastí stínů, do prvopočátků, nic z toho nesmí zůstat navždy uzavřeno. Proto chce Zeus prostřednictvím otroctví připravit nové připomenutí, které se rodí v odvážném tázání, naslouchání, očištěném vnímání, vyrovnané síle myšlení, oddané připravenosti k oběti.

Archetyp neklidné lidské bytosti

Jméno Prométheus znamená v překladu „pokrokový myslitel“. Zde se odhaluje slepá skvrna titána, protože jako vždy jen dopředu myslící člověk se nikdy nezastaví, aby se zamyslel nad důsledky svých činů. Prométheus se tak stává archetypem poháněného a neklidného člověka, který s rozmyslem zapomíná na den slunce, sedmý den stvoření, kdy Bůh odpočíval. Prométheus (než se stane prozíravým titánem) nikdy neodpočívá z vlastní vůle, zůstává neúnavně vydán na pospas svému tvůrčímu pudu. Bez omezení by se hnal od činu k činu, od nápadu k nápadu, od myšlenky k myšlence jako v horečce. Proto se může osvobodit ze skály až hrdinským Héraklovým činem, když si vnitřně uvědomí Apollonovo opatření a když jeho oheň už nestojí v cestě slunci a nezatemňuje ho. V tomto smyslu je třeba chápat i orla, který každý den znovu bolestně hlodá Prométheova játra. Je to nerozpoznaná, podkopávající agrese jeho vlastního nespoutaného myšlenkového letu, která postihuje orgán detoxikace. Protože játra byla ve starověku považována za sídlo vitality, připomíná nám orel také to, že nadměrný oheň se chystá zničit vzácné životní síly.

Prométheus chce pomocí ohně vše osvítit a ovládnout a ani si nevšimne, co při tom dělá ničivý stín. Proto na něj volá jeho přímluvce Okeanos: „Poznej sám sebe, přetvoř se v nový druh“.[7] Prométheus se skutečně poznává až tehdy, když začne brát v úvahu ohnivý stín (který na něj letí v podobě orla), a tím proměňuje svou vlastní bytost. „Poznej sám sebe“ se stává lidsky možným až díky zmírnění ohně. A zmírnění v tomto případě neznamená nic jiného než udělat krok stranou. Teprve když oheň uvolní prostor a přestane oslňovat lidské oči svým drzým světlem, otevře se očistěné vnímání a dovolí tajemství slunce vystoupit ze skrytu na povrch. Teprve tehdy může skutečně zaznít volání Okeana po transformaci, proměně, volání, které je určeno nám všem.

Mýtina, otevřenost

Na závěr se znovu podívejme na nepolapitelný paradox. Prostřednictvím ohně se světlo rozsvěcuje a zároveň zhasíná. Čím více se tato dichotomie odhaluje, tím více se blížíme Apollonovu heslu „Poznej sám sebe“. Nebo řečeno slovy Martina Heideggera[8]:

Skrze oheň vstupuje bytí do neskrytosti. Veškeré bytí se stává viditelným jako přítomné, ale bytí samo upadá v zapomnění, zůstává nemyslitelné, a tudíž ve skrytosti. Bytí je však osvětleno již před Prométheovým činem. Pouze zůstává skryto – ačkoli osvíceno – právě kvůli ohni. Světlo totiž může vniknout na mýtinu. Je otevřená a v ní ať si světlo hraje s temnotou. Světlo však mýtinu nikdy nevytváří na prvním místě. Mýtina je otevřením se všemu přítomnému i nepřítomnému.[9]

Mýtina existuje ještě předtím, než ji osvítí světlo ohně. Oheň zviditelňuje to, co je na mýtině přítomno (to, co existuje), ale sám o sobě otevřenost nevytváří. Otevřenost – protože je osvícena příliš intenzivně – ustupuje za bytí, a proto zůstává nepromyšlená. Bytí se ve své podstatě otevírá teprve tehdy, když se pro nás mýtina stává opět vnímatelnou jako otevřenost. Na to poukazuje i básník Friedrich Hölderlin, když píše: „Pojď do otevřeného, příteli!“[10] Aby se tento vytoužený pohyb do otevřenosti mohl uskutečnit, je třeba – řečeno v obrazech mýtu – rozlišovat mezi prométheovským ohněm a jeho slunečním původem. Mýtické slunce není pouhým zdrojem světla, které zjevuje jsoucí, nýbrž ukazuje na vyčištěný, otevřený praprostor, vyklízí mýtinu, činí ji svobodnou a světlou.

Kdo vědomě vstoupí do otevřeného prostoru, prožívá se s věcmi ve společném světovém prostoru. Prométheovský oheň sám o sobě k této zkušenosti nestačí. Srdce je sídlem slunce v lidské bytosti. Co znamená být rozvážný? Znamená to dopřát si čas, dát si prostor, zastavit se, ustoupit stranou, odevzdat se, aby se srdce rozšířilo a ve své expanzi procítilo otevřenost osvětlujícím způsobem. Pouze ti, kdo takto využívají sluneční orgán k rozumnému myšlení, vysvobodí Prométhea ze skály a sejmou z něj jeho oběť. Všechny věci jsou v nebezpečí, ale v rozvážném rozjímání je lze zachránit a proměnit. To znamená vždy, když už věci nevnímáme pohledem srdce jako izolované od sebe navzájem, ale jako věci, které jsou a mohou být jen proto, že jsou – jako všechno a my všichni – zakořeněny v odlehčené otevřenosti bytí. V tom spočívá tajemství slunečního ohnivého ducha, který vše a nás všechny povolává k existenci. Teprve když tato myšlenka zasvitne v našich srdcích v něžném ranním světle, začneme tušit, jaké ohromné, ale zároveň úžasné síly dřímají v ohni.

To je moje naděje, až skutečně začneme s tím, co to je.
Máme přání, a naše jazyky jsou konečně rozvázané,
A slovo je nalezeno a naše srdce se pozvedne a odletí,
A myšlenky unikají z opilejšího čela,
jako se květ oblohy ve stejném počátečním čase, jako je ten náš,
otevírá otevřenému pohledu a stává se světelným.
(z Hölderlina, Procházka do země)

[1] Karl Kerényi, Die Mythologie der Griechen, svazek I: Die Götter- und Menschheitsgeschichten DTV, Munich 1966, s. 171

[2] Úlohu, kterou v této souvislosti hrají Prométheův bratr Epimétheus, Pandora, Achilles, Chiron, Dionýsos a Persefona, nelze v tomto článku rozebírat. Rovněž role Prométhea jako stvořitele lidí musí zůstat neprozkoumána. Je třeba pouze zmínit, že to byla bohyně Athéna, kdo oživil pozemská těla a vdechl jim duši a ducha. Viz více Martin Spura, Das verweigerte Opfer des Prometheus (The Refused Sacrifice of Prometheus), kapitola 2.

[3] NZZ 2.12.2020, Thomas Ribi, Am Anfang der menschlichen Kultur stand ein Frevel

[4] Hesiod, Theogonie, verš 535

[5] K tématu “esence oběti” cf. Martin Spura, Das verweigerte Opfer des Prometheus (The Refused Sacrifice of Prometheus), kapitola 4.2

[6] Aischylos, The chained Prometheus, verš 248

[7] Aischylos, ibid., verš 309 f.

[8] Martin Spura, ibid., esp. Kapitola 2, 4 and 7

[9] Martin Heidegger, Zur Sache des Denkens, Das Ende der Philosophie und die Aufgabe des Denkens, Max Niemeyer, Tübingen 1969, s. 72

[10] Hölderlin, Der Gang aufs Land

Není snad v novověkých dějinách generace, která by se nezamýšlela nad tím, jak svým dětem a potomkům co nejlépe předat poklad vědění. Mnoho otázek se přesouvá i do naší moderní doby, kdy se formy žití tak rapidně změnily. Otázky, které jsou aktuální i dnes, a právě dnes.

Jak vychovávat mladou generaci?

Jak spojit teorii s praxí?

Existují nějaké metody, které by toto vše ulehčily?

Jaké školy – klasické či alternativní?

Dá se očekávat, že povolání učitele budou chtít vykonávat ženy i muži?

A děti – chodí do školy rády?

Mají na léta strávená ve škole dobré vzpomínky?

Odcházejí ze školních lavic s pocitem, „že vědí“?

Ve škole stráví mladý člověk dosti let. Asi 13. Někdy až o 4–5 roků více. Čas od času se v obrodných snahách vyskytne člověk nadaný duchem a mající láskyplný charakter. Česká země má takového génia, kterého zná celý svět. Jeho díla jsou překládána do mnoha jazyků a jeho dílo je tak rozsáhlé, že i po 400 letech není vše přeloženo z latiny do češtiny.

Jan Amos (jméno znamenající silný) Komenský věnoval velkou část svého díla dětem a mladému člověku. Nadčasové myšlenky jsou lehce oddělitelné od klišé doby. Mnohdy totiž píše konkrétně, a ne pouze abstraktně a filosoficky.

Proto se ponořme do myšlenek, jejichž síla je patrná i dnes a svou aktuálností nás mohou burcovat, mile překvapovat a často uvést do zamyšlení, zda není na místě leccos přehodnotit. Myšlenky, které jsou spíše „vzorcem bytí“ než dobovým myšlením.

Jan Amos vidí člověka začleněného do životního celku. Ano, můžeme směle prohlásit – do celku nejvyšších možných souvztažností – do božského životního pole. Sám říká: „To duchovní je u mne první, a z toho pak vychází to pedagogické.“ Tedy jeho myšlenky nelze oddělit od stálého zkoumání malého celku – člověka ve vztahu k celkům větším. Ke společnosti, k zemi, světu, bohu. „Vždyť vzdělání znamená poznání pravdy, a osvojí-li si všichni lidé pravdu, ztratí důvody k jakýmkoliv sporům.“[1]

Zde měla sehrát ústřední úlohu pansofie, jako vzdělání vedoucí člověka ke kompetentní představě o světě, o společnosti a o bohu. Usnadnit vzdělání tak, aby se lidskému intelektu, rozumové a cítivé schopnosti stalo „hrou“, bylo jedním z cílů. Vzdělání má probíhat příjemněji, snadněji, rychleji a s co nejmenší námahou. Jsme postaveni před myšlenku Pampaedie, tedy před univerzální vševýchovu.

Naším narozením se zde stáváme obyvateli tohoto světa a stále se od první vteřiny něčemu učíme. Nevědomě i vědomě. Tak jako dům s dobrými základy dobře udrží dům i za otřesů, jako strom s dobře zakořeněnými kořeny je pevný, tak i člověk, kterému je dopřána dobrá báze a základ ve „škole nemluvněcího věku“, tedy Schola infantiae či Informatorium maternum, je pro další kroky životem vybaven „dobrou bází“.

Výchova je „formování“ (gestalten). Výraz, který hojně používá i Rudolf Steiner ve své antroposofii. Pansofie i antroposofie mají ve svých pojmech odkaz na moudrost – sofii. Člověk a moudrost tedy patří pospolu. Stojíme tak před otázkou: Je možné člověka moudrost naučit? Může se v něm rozvinout jako poupě v květ? Či si ji přináší jako svůj talent?

Tak je Pampaedia člověku možná v osmi školách:

1. škola zrození

2. škola útlého dětství

3. škola dětství

4. škola dospívání

5. škola mladosti

6. škola dospělosti

7. škola stáří

8. škola smrti

Ve všech etapách svého života tak může člověk jako bytost obdržet poznání, postoupit dále, více chápat, získat moudrost a další hodnoty. V době jako je ta naše, kdy nejsme jako lidská společnost prosti vln nemocí, rozpadu forem, válečných konfliktů, hladu a hrozeb, které sužují celé lidstvo stejně jako za dob strašné třicetileté války, není potřeba přestávat v úsilí. Právě leckdy na sutinách vyroste krásný a voňavý květ.

Kéž tento článek slouží k úvahám o tom, co má smysl v každé době, kdo je člověk, jaký je jeho potenciál. Podpora všem těm, kteří tuší a vědí, že se můžeme stále učit moudrosti, jít vědomě životem s jasným úsilím, a toto vše se pak odrazí jako přínos pro ty, kteří tu jsou jako mladé bytosti s námi.

[1] Komenský, Jan Amos: Informatorium školy mateřské, s. 9

Velká nostalgie

Následující verše tohoto žalmu přinášejí odpověď, kterou člověk v sobě našel: „Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.“ S touto odpovědí nemusíme být spokojeni. Jak nám může najednou pomoci nějaký bůh tradičního náboženství?

Při zodpovězení této otázky si musíme především uvědomit, že Bible je z velké části sbírka inspirovaných spisů obsahujících zastřené poselství o mystické a tajemné cestě vedoucí ke sjednocení s Absolutnem. Výše citovaný fragment se vztahuje k okamžiku na cestě, kdy člověk přestane hledat osvobození pomocí metod tohoto světa, ale začne se zavázanýma očima hledat spojení s Něčím/Někým vyšším, než je on sám, s něčím, co nepochází odtud – z magnetického pole Země.

Carl Gustav Jung je autorem následující anekdoty: Starý alchymista povzbuzoval jednoho ze svých studentů slovy: „Bez ohledu na to, jak se cítíte odcizení a osamělí, když svou práci děláte opravdu pilně, neznámí přátelé si vás najdou.“

Opravdová alchymie spočívá v přeměně základních kovů ve zlato ducha. Neznámí přátelé, které má Jung na mysli, jsou Božská Hierarchie, která dohlíží na duchovní vývoj lidstva. V tomto světě je „pravicí“ Pána, který učinil nebe i zemi.

Když se člověk probudí a začne toužit po jiném světě; když si začne uvědomovat, že jeho domov je v duchovním prostoru, když se stane cizincem na zemi, znamená to, že se v něm probudil atom duchovního slunce. Takového člověka se dotýká to, co Mikhail Naimy ve své knize „Kniha Mirdad“ poeticky popisuje jako „Velkou nostalgii“, neutuchající touhu po duchovním domově, která vede k intenzivnímu hledání. A tato „Velká nostalgie“ je druhá podmínka, která musí být splněna, aby se člověk osvobodil. „Hledejte a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“ (Mat 7:7)

Člověk toužící po Bohu nevědomky začne ze svého srdce vysílat infračervené záření, které k němu přitahuje Světlo Gnóze a pomoc Duchovního bratrstva. Dostává znamení, která ho vedou ke zdrojům a místům, kde si může v naprosté sebeautoritě uvědomit cestu vedoucí k mystické smrti ega a pocitu opravdové Jednoty se vším stvořením.

Jsem, kdo jsem

V biblické knize Exodus (Ex 3) je hluboce symbolické podobenství o Mojžíšovi, k němuž promluvil Bůh a zjevil se mu v podobě keře, který i když hořel, nespaloval. V tomto keři najdeme obdobu nové lidské duše, roznícené božským principem vodíku – ohně, který jí dává nesmrtelnost. Toto podobenství je samozřejmě zastřeným odkazem na osvobozující cestu, ale není to to, na co se nyní chceme soustředit. Chceme se na chvíli zaměřit na jméno, kterým se Bůh představil Mojžíšovi: Jsem, kdo jsem (Ehieh Asher Ehieh).

Neboť v tomto jménu můžeme najít skrytý axiom Thotha/Herma Trismegista: „Jak nahoře, tak dole.“ V prvním „Já jsem“ nacházíme prvotní Vědomí, Esenci nezjeveného Boha Otce; ve slově „kdo“ najdeme Slovo, Logos, Maat – Božský Plán, ze kterého se bude odvíjet viditelné; ve druhém „Já jsem“ je ztělesnění tohoto Plánu ve zjeveném světě.

Aby se člověk proměnil v bytost, která je v souladu s původním Božím plánem, musí se zcela ztišit ve svém srdci, v mysli i v jednání. Pak se jeho duše stane zrcadlem, odrážejícím božské „Já jsem“.

Jakmile začneme pociťovat toto vědomí „Já jsem“, povzneseme se nad duální vnímání reality. Začíná to tím, že přestáváme emocionálně reagovat na projevy dobra a zla, které v sobě vnímáme. Tato neutralita pochází ze skutečnosti, že se neztotožňujeme se svou nižší přirozeností. Přeneseme toto vnitřní „Já jsem“ do vnějšího světa a dochází k pochopení, že vše jen „Je“. Přestáváme hodnotit a soudit to, co je mimo nás, což samozřejmě neznamená, že se staneme amorálními. Nestáváme se amorálními, ale tichými, bez preferencí, bez očekávání a předsudků. Začínáme vidět, že všechno, co existuje, něčemu slouží; to je nutné. Objevuje se v nás respekt.

Takové ticho může pocházet pouze z „Hlasu ticha“, který je vyzařován z božské jiskry, nebeského atomu, z částice Duchovního Slunce přítomné v našem srdci. Je to semeno, ze kterého může vzniknout šat nové duše schopné uzavřít sňatek s Duchem, schopné splynout s Osiridem.

Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je absolutní ztišení sebe sama, smrt starého „já“, o čemž mluví slova Pavlova listu Římanům (12, 1–2): „Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři a sestry, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba. Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.“

A také další slova, která následují v tomto dopise: „Berte na sebe navzájem ohled, nebuďte domýšliví, ale mějte sounáležitost s obyčejnými.“ Římanům 12:16

Přirozenou duši nelze přivést ke skutečné velikosti. Proto musí „zemřít“, aby uvolnila místo pro další duši, zářivou, vysoce vibrující, utkanou z éterů, které nejsou z tohoto světa. V tomto procesu obnovy jsou postupně posvěcovány tři chrámy člověka: svatyně jeho hlavy, srdce a nakonec rukou. Po takové proměně může lidská duše uchopit „ruku“ Ducha, která je k ní natažena. Stává se prostředníkem mezi zemí a nebem, připravena tvořit se svatou substancí božského Maat-rixu.

Mistr: Pokud mlčíš, pak jsi tím, čím byl Bůh před stvořením přírody, a z toho, z čeho tě stvořil jako přírodní bytost. Pak uslyšíš a uvidíš, co Bůh v tobě viděl a slyšel, dříve než došlo k svévoli, tedy k tvému vlastnímu vidění a slyšení. Odevzdej svou vůli zcela Bohu! Nedělej to, k čemu tě nabádá tvá vůle! Poddej se kříži našeho Pána Ježíše Krista. Pokud to uděláš, Bůh v tobě promluví a nasměruje tvou posvěcenou vůli hluboko za hranice smyslů k sobě. Pak uslyšíš, co Pán v tobě říká. – Jacob Böhme „O nadsmyslovém životě“

Být spojnicí mezi duchovním světem a hmotou – to bylo a je údělem duše. Naplnění tohoto osudu je však otázkou budoucnosti. Duše moderního člověka je utkána z éterů patřících do světa přírody, které nejsou dostatečně ušlechtilé, aby se staly „nevěstou“ Ducha.

Maat

Egyptská bohyně Maat, kterou lze ztotožnit s božským Slovem, Logosem, Plánem, byla zobrazována jako klečící žena s okřídlenýma rukama, z nichž jedna směřovala k nebi a druhá k zemi. Hlavu bohyně zdobilo pštrosí pero, nazývané šu a odvozené od slova Šu, jména boha vzduchu, země a nebe, a které znamenalo „světelný prostor“. Po smrti člověka položila bohyně Maat toto pírko na jednu misku váhy a lidské srdce na druhou. Pokud bylo srdce, podle Egypťanů sídlo duše a vědomí, těžší než pírko (tj. nečisté), byl člověk pohlcen démonkou Amemait, která byla křížencem hrocha, krokodýla a lva. Pokud byly váhy během vážení v rovnováze, znamenalo to čistotu a bezhříšnost srdce a lidská duše se mohla spojit s Osiridem, Duchem, a žít navždy v Ráji. Procesu vážení se zúčastnili Anubis (bůh podsvětí) a Thoth (velký učitel lidstva), jehož řecké jméno je Hermes.

Egyptské mýty se nám mohou jevit jako pohádky, vytvořené nevzdělanými lidmi, aby vysvětlily záhady života a smrti. Zasvěcenec v nich však pozná tajemné poznání sdělované zahaleným způsobem, které je základem vnitřního, mystického křesťanství, jehož cílem je zcela proměnit lidskou duši, aby se mohla spojit s Duchem.

Posmrtný život?

Budeme-li hovořit jazykem egyptských mýtů, můžeme říci, že „srdce“ každého průměrného moderního člověka je po smrti pohlceno démonkou Amemait. Převedeme-li to do esoterického jazyka, říkáme, že vědomí takové osoby se ztrácí; jeho osobnost se postupně rozkládá a „nesvaté“, kontaminované étery tvořené kyslíkem, vodíkem a uhlíkem se připojují k éterům patřícím do světa přírody a živlů: voda (v mýtu představovaná krokodýlem), oheň (symbolizovaný lvem) a země (hrochem). Zde můžeme zaznamenat nedostatek čtvrtého prvku, který konstruuje lidskou osobnost, totiž vzduchu, reprezentovaného dusíkem. To v žádném případě není náhoda. To znamená, že lidskému srdci chyběla duchovnost; bylo zcela naplněno vášněmi a touhami (oheň), emocemi (voda) a chamtivostí a materialistickým postojem (země), a proto bylo těžké a patřilo do fyzického světa. Pouze srdce nesoucí v sobě zářivý dech Šua bylo lehké jako pírko a hodné spojení s Osiridem.

Pštrosí pero symbolizovalo oduševnělé lidské vědomí. Pštros jako nelétavý pták představuje lidskou duši, která patří zemi. Je to však pták s peřím, které je atributem vzduchu, což znamená, že duše se svou orientací a prací na sobě pročistila, zušlechťovala a plně rozvinula mentální tělo (pštrosí peří), díky kterému se může spojit s Duchem.

Tato hloubka egyptského mýtu je nadčasová. A pokud budeme mít uši k slyšení, oči k vidění a srdce k porozumění, pochopíme, že jsme povoláni žít ve vyšší realitě, než je ta pozemská. Sežrání démonkou Amemait trochu připomíná biblického Jonáše, kterého spolkla velryba. Můžeme zde nalézt odkaz na lidský mikrokosmos připoutaný k zemi, odsouzený k neustálému vtělování do hmotného světa – k uvěznění, dokud se člověk neprobudí a nezačne toužit po světě Ducha.

Současný Adam

Osvobození z magnetického pole Země však nebude dosaženo přirozeným vývojem. Současný člověk se sám od sebe nestane obrazem Maat, nositelem Slova, Synem Božím, Christophorem. V současné fázi svého vývoje se podobá Adamovi z fresky Michelangela v Sixtinské kapli. Jeho (Adamovo) ležící tělo patří téměř celé zemi a prst, který natahuje směrem k Bohu, je slabý, pomalý a pasivní. Celá postava tohoto muže vyjadřuje netečnost, lenost, lásku k pohodlí. Horizontální poloha ukazuje připoutanost k hmotě a nechuť zabývat se vyššími věcmi.

V éře Vodnáře se lidé masivně probouzejí z hypnotického zaujetí záležitostmi fyzického světa. Obrazně řečeno, natáhnou ukazováček a nasměrují ho k Duchu; neuvědomují si však, že stále „leží“; že tělesně (myslíme i jemnohmotná těla) stále patří zemi. Neboť dokud člověk nepochopí svůj stav, nepozná cestu osvobození a nevykoná na sobě Velké dílo, bude jeho srdce patřit Amemait; bude podléhat zákonu karmy a jeho mikrokosmos se bude točit v začarovaném kruhu neustálých inkarnací.

Jak se osvobodit?

První podmínkou osvobození je uvědomit si skutečnost, že jsme ve vězení, kterému dnes mnoho lidí říká Matrix. Není to však „božský matrix“, ale svět vytvořený z jeho světelné, mentální substance, fungující na nízkých frekvencích strachu, oddělování, nedostatku světla (tj. vědění) a nedostatku lásky. Duše uvězněné v tomto světě nemohou překonat tuto vibrační bariéru. Přes tvrdou práci na sobě nedokážou vymýtit svou sebestřednou povahu; nemohou překročit svou tendenci k dvojímu vnímání reality; nedokážou bezpodmínečně milovat a žít beze strachu. I když na mentální úrovni vědí, čím by měly být, nejsou schopny tyto vysoké ideály uvést do praxe. Je požehnaný okamžik, kdy člověk dospěje do bodu, kdy si uvědomí, že již vyzkoušel všechny jemu známé metody vlastního rozvoje, prošel všemi možnými terapiemi, absolvoval obrovské množství workshopů, nashromáždil obrovské znalosti, ale přesto je v něm zlo, strach a utrpení. V tomto okamžiku si začíná matně uvědomovat, že potřebuje pomoc, aby se osvobodil. Tento psychologický stav dobře odrážejí slova biblického Žalmu 121: „Pozvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc?“

(Pokračování v části 2)

Dvojí povaha způsobuje zneklidnění, vzruch duše a vnitřní rozhovor. Možná už někdo pozorně poslouchá, a slyší: Haló, je tam někdo? Snad na mě někdo nezapomněl? Vždy přijde okamžik, kdy se potkáme. A pokud se potkáváme, pak mne poznáváš. Nechávám se poznat a tím nakonec poznáš sebe i ty. Jen se to neodehrává podle toho, jak si představuješ. Naše schůzky nejsou podle tvého plánu. Je přeci jiný plán. Také se odvíjí od velkého středu, který vysílá paprsky. A … každý paprsek má dvojí střed.

Celý svět je záření. Matérie je energie. Vše je prostoupeno vibrujícími paprsky. Každý paprsek má dvojí střed, jak říká Komenský, pak znamená, že povaha vesmíru i člověka a makrokosmu je dvojí. Existují vedle sebe dvě podstaty, dvě kvality, dva řády, dvojí matrix.

Komenský tuto myšlenku rozvádí: „[…] Jeden obecný či společný, z něhož vybíhá a do něhož se vrací. Druhý je jeho vlastní […] Jeden společný, jímž je Bůh, stvořitel i udržovatel všeho, druhý svůj vlastní, což je jeho přirozenost, kterou mu Bůh dal.“[1]

Ze dvou středů vycházejí dva paralelní světy. Jeden je nesen paprskem věčnosti, a druhý v sobě má proměnlivost a pomíjivost.

Když zavibruje v nitru lidské bytosti paprsek věčnosti, může to být příjemné a zklidňující, nebo naopak nás to vytrhne z každodennosti či působí krizi. Na našich pocitech vlastně nezáleží, jsou jen průvodním jevem hlubšího vnitřního děje. V podstatě je to střet dvou odlišných záření a jader, dvou matrixů. Vibrace pomíjivého je nám dobře známá, už jsme se v ní zabydleli. Vibrace věčného existuje, ale ne každý si jí je vědom. Volá nás, snad ze všech stran. Je v každém člověku, v celém stvoření. Když jí budeme naslouchat, povede nás a napraví rotace všech paprsků, které se od původního středu odvrátily. Vnitřní rezonance ukazuje směr k souladu s prapočátkem všeho, s centrem věčnosti.

Představ si obraz kapky vody padající na hladinu vody. Pádem kapky do vody se rovná, klidná, nehybná hladina rozčeří a vytváří od středu kruhovité vlny, které se šíří do všech stran. Následuje kružnice za kružnicí. Rozprostírají se do prostoru kruhy, které jsou blíže středu a které jsou vzdálenější, jsou sotva patrné. Přesto v sobě nesou původní informaci a odpovídají vibraci a energii středu.

Úplně každý člověk a celé lidstvo se nacházejí v nějaké z kružnic vibrující od středu. Někdo je blíže středu, jiný je v kruhu vzdálenějším. Všichni jsou zahrnuti. Nikdo není vynechán. V každém je informace středu. Někdo žije vědomě ze středu věčnosti. A na dalšího se ještě čeká. Všechny kružnice rezonují se svým středem. Je to jen otázka času, kdy si budeme úplně všichni vědomi centra věčnosti. Je to zákonitost.

Z centra věčnosti vychází jistota a bezpečí, psal Komenský. A právě to je možné nahlédnout v této zákonitosti.

Žijeme-li ve vlastních středech, nejsou pevné a podléhají značným výkyvům. Vlastní střed je totiž egocentrismus. A víme, jak je egocentrismus svazující a slepý. Ze své podstaty to ani nemůže být jinak, protože jakýkoliv jiný střed, kterého bychom se chtěli zachytit, než je centrum věčnosti, centrum prapočátku veškerého stvoření, nebude mít kvality čisté, počáteční stvořitelské síly a energie. Z egocentrických snah se ocitáme v bludných kruzích, které nerezonují s vibrací středu věčnosti.

Není právě v tom svoboda člověka neustále se rozhodovat a volit, v jakém středu zakotvíme? Není právě život o tom, že se neustále ptáme, po čem toužíme, jak myslíme a co děláme?

Není to tak, že každý krok se ocitáme na křižovatkách vlnění?

[1] Komenský, Jan Amos: Hlubina bezpečnosti. Chlumec nad Cidlinou, Poutníkova četba, 2017, s. 29.

Až po určité době ustrnulého nepochopení a prázdnoty se dostaví určitý náhled a poznání. Člověk se ohlédne zpět a zjišťuje, že to, co se mu dělo, nebyla žádná náhoda, ale důsledek předchozích situací, které neviděl. Nyní, když se ohlédne zpět, je vidí.

A možná také zažije a pocítí, že není v životě nic nahodilého, ale vše je nějak řízeno vyšší inteligencí, vyšším plánem.

Tak, jako jsou ve starších hodinových strojích malá a velká kola a hodinář, který hodiny sestavuje a opravuje, například když se přetrhne nějaká pružinka.

Takové vnitřní zažití existence vyššího plánu, do kterého je zasazen náš život, totiž zvětšuje obzory. Můžeme vnitřně poodstoupit a vystoupit z naší životní malosti a prožívat podíl na tom Velkém.

Můžeme zažívat, že vše dává smysl a plán poskytuje jistotu, přestože my sami jsme přišli o všechny pevné body.

Je to, jako by velké teplé dlaně rukou vzaly ze země malého ustrašeného ptáčka, který právě vypadl z hnízda a byl celý rozechvělý pádem a ztrátami, ustrašený a zmatený. A z těch dlaní sálalo teplo a bezpečné objetí.

Útěšně zní také slova Jana Amose Komenského z jeho práce Jedno nezbytné (Unum necessarium):

Souhrn této veškeré moudrosti je:

1. Nezatěžovat se ničím, co přesahuje životní nezbytnosti, spokojit se s mála věcmi, sloužícími k pohodlí, a chválit Boha.
2. Jestliže ty pohodlné chybí, spokojit se pouze s nezbytnými.
3. Přijdeš-li o ně, snaž se zachovat sebe sama.
4. Nemůžeš-li ani sebe zachovat, zřekni se sebe, jen abys Boha neztratil. Kdo totiž má Boha, může všecko postrádat, poněvadž má na věky své nejvyšší dobro s Bohem a v Bohu. A zde je také KONEC všech potřeb a přání.[1]

Člověk tak postupně poznává, že to, na čem tolik lpěl, nakonec může opustit.

Zažívá, že to, co opouští, již není on.

A vidí, že to vlastně nikdy nebyl on.

Vidí, jak se drolí a odpadává jeho maska společenské role.

Hledí na trhliny svých vlastních přestav o vztazích s těmi nejbližšími.

A spatřuje také staré seschlé iluze o sobě, které se odrolují jako včerejší rtěnka na rtech, které chtějí vyslovit pravdu.

Chvíli stojí sám se sebou, obnažen bez ničeho.

Ocitá se v tichém okamžiku, kdy známá slova: „Být, či nebýt“ také tepou v jeho krvi a vzdychají v morku kostí.

Ale právě ve stejném okamžiku, kdy v hrudi rozpukne touha po opravdovosti, po ryzím životě, se v nitru duše zachvějí perutě znovuzrozeného fénixe.

A člověk stojí dál, nehybně s prázdnýma rukama, … a fénix se máchnutím perutí vznesl do oblak.

On je součástí vyššího plánu.

On má podíl na božské plnosti.

On je veden božskou moudrostí.

On zažívá útěchu božské lásky.

A my v klidu vyčkáváme, kdy zase přiletí, protože něco z jeho lesku a majestátu nás neslyšně a radostně rozechvívá.

[1] Komenský, Jan Amos: Jedno nezbytné, Unum nesessarium, Praha: Kalich, s. 181

Každá doba má své vlastní kvality, své problémy, příležitosti a úkoly. Západní astrologové pozorují polohu Slunce a planet a vyvozují z nich své závěry. Existuje však také přístup, který vznikl ve staré Číně; využívá osm trigramů čínského kompasu (Ba Gua) a odvozuje devět po sobě jdoucích časových cyklů, které se stále opakují. Každý cyklus trvá dvacet let. Těchto devět cyklů je založeno na osmi světových stranách a na středu. Světové strany se mimo jiné odrážejí v běhu slunce (denní doby) a v průběhu roku (roční období, setí a sklizeň). Jsou také viděny jako členové rodiny, elementy, části těla a stavy mysli. Interpretovány jsou také jednotlivé jin a jangové tahy trigramů.

Zohledněme v tomto světle nedávnou historii.

 Cyklus Qian

Například od roku 1964 do roku 1984 trval cyklus Qian, tedy obloha, severozápad, otec, prvek kovu. Trigram se skládá ze tří „silných“ jangových tahů, a proto znamená otce, moc, podporu, ale také autoritu. V té době byl rozkvět studené války, kdy se svět rozdělil do sfér zájmu a spojenectví dvou supervelmocí (!). To je dominantní téma Qian. Jde o moc a autoritu, ale také o ztrátu autority. Není bez důvodu, že do tohoto období spadá rok 1968: staré autority byly vyslýchány a napadány – dominovala svoboda (od paternalismu), rovnost (hnutí žen – jako osvobození od patriarchátu) a volná láska (osvobození od tradiční „otcovské“ morálky). Strach z třetí světové války a odmítnutí spirály vyzbrojování vyvolaly silné mírové hnutí. Toto je opět konfrontace s elementem Qian/kov, který může představovat jak dominantní sílu, tak zbraň.  

 Cyklus Dui

Roky 1984 až 2004 brzy přinesly drastickou změnu. Byli ve znamení Dui, jezera, západu, nejmladší dcery, veselosti, rozhovoru, komunikace a také prvku kovu. Znamení Dui, při pohledu zespodu, se skládá ze dvou „silných“ jangových čar a nahoře se uzavírá „měkkými“ přerušovanými jinovými linkami. Studená válka skončila, USA a Sovětský svaz se začaly navzájem přibližovat; jedním z výsledků tání bylo znovusjednocení Německa.

Varšavská smlouva a samotný Sovětský svaz se rozpadly poté, co se ukázalo, že soudržnost již nemůže být udržována silou. Do popředí se dostala otevřenost (glasnosť) a komunikace. Schopnosti digitální komunikace se staly důležitějšími po celém světě – komerční fáze internetu začala v roce 1990; mobilní telefony a smartphony otevřely možnosti komunikace, které byly nezávislé na umístění odesílatele a příjemce. Všechny inovace komunikační technologie přinesly iluzi neomezeného přístupu ke znalostem, tak říkajíc ke stále přístupnějšímu kolektivnímu vědomí – není divu, že dnes ukládáme data v cloudu.

Skutečnost, že jezero je přiřazeno ke kovovému prvku, se může na první pohled zdát záhadou. Klidné jezero je ale stejně hladké jako zrcadlo – odráží nebe, to božské. Iluze neomezené komunikace a spojení se všemi lidmi a obsahem znalostí je koneckonců odrazem osvíceného vědomí. Roky 1984–2004 byly také obdobím stupňujícího se hédonismu, večírků, drog.[1]
To vše v duchu klidu, snad také v reakci na zmizení bývalé úzkosti a hrozby.

 Cyklus Gen

Tato fáze byla nahrazena aktuálním cyklem Gen/hora roku 2004. Hora je severovýchod, nejmladší syn, ramena a krk, odchod (→ na horu), mlčení, meditace, vážnost, ale i tvrdohlavost a ztuhlost a má prvek zemi. Gen, při pohledu odspodu, se skládá ze dvou „měkkých“ linek jin a uzavírá se „silnou“ linií jang. To znamená, že energii tohoto trigramu lze zažívat dvěma doplňkovými způsoby.

Můžete odejít na „svou horu“, distancovat se a odmítnout změny, tedy jakoukoliv komunikaci. Obraz krku a související tvrdohlavost mluví stejným jazykem. Trigram Gen s tahem jang nahoře může být nicméně také viděn jako vývoj energie a jasnosti v oblasti ducha člověka, který musí být přiveden k uskutečnění těla a duše. Obě spodní linky jin jsou zde nejednoznačné. Buď jsou slabé a nemohou reagovat na impuls (to hovoří pro nehybnost, pro postoj, ve kterém člověk nejedná v rozporu s lepšími znalostmi) – nebo že se stanou flexibilním nástrojem ducha a nechají vystoupit to, co je „shora“. Aspekt nechat odejít všechny staré koncepty a myšlenky je také částí Gen – výzva, před kterou stojí lidstvo. Následně by obrácení k duchovním hodnotám – které představuje Gen – bylo začátkem transformace – ve které tělo a duše následují duchovní hodnoty, které byly získány během „ticha na hoře“. Obojí je možné – je na každém jednotlivci, jak reaguje na kvalitu času.

  Cyklus Li

Do roku 2024 budeme pracovat na Gen, pak začíná cyklus Li. Li je oheň, jih, prostřední dcera, sláva, zjevení a poznání, oko. Má prvek ohně a nazývá se také „soudržnost“. Trigram Li má na vnější straně dvě „silné“ jangové čáry, uprostřed je „měkká“ jinová linie. Odtud obraz oka. Není možné předem určit, jak bude tato kvalita času vyjádřena. Hlavním tématem bude odhalení všeho, co se připravilo „na hoře“. Bude výsledkem ztuhnutí, nebo obrácení k Duchu, pomocí kterého zažijeme překonání našeho egoismu a materiální vázanosti?

[1] Rakouský hudebník Falco řekl: „Každý, kdo si pamatuje osmdesátá léta, je nezažil.“

Sleduji malou skupinu prostě oděných Bosňanů, jdoucích úzkou uličkou svého města. Na každém rohu ulice se vzájemně míjejí pestrobarevně odění muži a ženy, buď na cestě do řeckého pravoslavného kostela, kostela s oslnivými rituály a těžkou hudbou, nebo směřující k divadlu; všichni jsou vystrojení stejně okázale. Rozlišit lidi jdoucí do kostela nebo do divadla je těžké, protože obě skupiny se vesele smějí a mají na sobě stejně krásné oblečení.

Muži a ženy, které sleduji, jsou tiší, nenápadní a soustředění. S odhodláním přecházejí nádherný Trajánův most s jediným kamenným obloukem, který se klene nad rychle tekoucím proudem z hor pospíchající řeky Neretvy.

Zastavují se u budovy se strohými kamennými zdmi a s doškovou střechou připomínající stodolu, aniž by cokoli prozrazovalo chrám za jejími dveřmi, chrám zasvěcený Nejvyššímu…

Vstupují dovnitř a já je následuji.

Velký jasný prostor s bíle natřenými zdmi a hrubými dřevěnými lavicemi se brzy zaplní mnoha těmito tichými, přátelskými lidmi, muži i ženami.

Nejsou tu ani sloupy ani pilíře, ani dekorace, obrazy nebo ikony. Nenajdeme tu žádný bohatě zdobený oltář se zlatými svícny a kalichy. Ale úplně vzadu stojí široký stůl pokrytý bílým plátěným ubrusem.

Jediným předmětem na stole je ručně psaný Nový zákon a srolovaný pergamen, který obsahuje některé inspirované hymny ze staré apoštolské církve – a to je jediné znamení, z něhož lze odvodit, kde se může nacházet vůdce shromáždění.

Starý muž, jemuž bílé vlasy v kadeřích padají na ramena, sedí vedle stolu. Má na sobě také jednoduché šaty bosenského venkovana té doby a nijak se neliší od ostatních mužů jeho věku. Rukama si částečně zakrývá svou tvář s jemnými rysy. Držení těla a gesta prozrazují, že je ponořen do modlitby.

Potom vstává, kleká si – následován všemi přítomnými – a srdečně všechny zdraví jasnou modlitbou, plnou síly a oddanosti, dokonale ukazující, že je hoden svého jména Bogomil – „člověk, který se modlí“. Jeho jméno se také může přeložit jako „Přítel Boha“.

Na konci jeho modlitby se k němu shromáždění připojí v modlitbě Otčenáš, která je ukončena jasně slyšitelným „amen“.

Pak se zvedne píseň v nádherném rytmu tónů, vracející se ke stejným melodiím, které zpívali apoštolové a Mání. Následuje čtení z příběhů Nového zákona.

Až když vrátí rukopis neocenitelné hodnoty na jeho místo, pokračuje, aby pozorně sledujícím posluchačům vysvětlil charakter a symboliku svého velkého vzoru Pána Ježíše.

Mluví o jeho nevlastnění ničeho, o tom, jak byl odmítnut svým vlastním lidem, jak vždy poukazoval na blížící se Království – imanentní, uvnitř člověka samého.

Vypráví o vnitřním významu kříže a ukřižování a o návratu do nebes, které musí uskutečnit každá lidská bytost ve své představě a ve svém vnitřním já.

Hovoří o tom, jak se tato duchovní bytost pohybovala po dobu šesti týdnů po zemi v téměř glorifikovaném těle, a přitom učila, vyučovala a vyzařovala sílu.

A když popisuje, jak Kristus uskutečnil „ukončení veškeré smrti“, jako by shromáždění, stejně jako Štěpán, vidělo otevřené brány nebes.

A cituje žalm 24:

„Brány, zvedněte výše svá nadpraží,

výše se zvedněte, vchody věčné,

ať může vejít Král slávy.

Kdo to je Král slávy?

Hospodin, mocný bohatýr,

Hospodin, bohatýr v boji.

Brány, zvedněte výše svá nadpraží,

výše se zvedněte, vchody věčné,

ať může vejít Král slávy.

Kdo to je Král slávy?

Hospodin, zástupů,

on je Král Slávy!“

(Český ekumenický překlad Bible)

S klidem a silou jim tento Bogomil popisuje vnitřní Království, načrtává bohatství duchovního života a ukazuje, jak ve srovnání s tím pohrdání, výslechy a pronásledování těchto dnů ztrácejí svou váhu.

A v tom všem není nic, co by chtělo vyvolávat emoce, žádné smyslné vzrušení nebo osobní uspokojení, ale atmosféra tak duchovní, tak čistá a skutečně posvátná, že nikdo bez „čistého srdce“ nemůže vstoupit.

A po dalším „Otčenáši“ bratři a sestry bratrstva bogomilů odcházejí. Znovu přecházejí most přes Neretvu, stále ještě plni čisté zkušenosti, stále ještě naplněni živým gnostickým slovem, a také stále ještě si jisti, že uvnitř náležejí ke Království.

A jak pomalu mizejí v úzkých uličkách města Mostaru, vracím se zpět do svého dvacátého prvního století.

Takto se modlí na konci takového zářícího, přímého čistého bogomilského setkání uvnitř rezonujícím gnostickým Otčenášem:

Bože všemohoucí,
jež spočíváš na nebesích,
Velký hybateli vesmíru
a všech sil v něm,
naslouchej modlitbě svých služebníků,
kteří v Tebe vkládají svou víru.

Modlíme se, abys nám umožnil
každý den získávat Tvou božskou životní podstatu, pro útěchu a sílu,
pro Tvou slávu a pro spásu lidstva.

Odpusť nám, když tak často scházíme z Tvé cesty,
jako i my odpouštíme našim bratřím a sestrám.
Buď nám nablízku a v nás,
posiluj a zachovej nás, neboť jsme pouhými nástroji v Tvých rukou.

Chraň nás v nebezpečí a zlu
a nenechávej nás v pokušení.
A dej, ať nás Tvá moc vždy zachová a ochraňuje.

Jsi velký zdroj Gnose a moudrosti.
Uč své služebníky svou svatou přítomností
a veď nás, nyní a vždy.

Amen

Poznámky:

[1] Bogomilové jsou následovníci kněze Bogomila, který začal šířit své učení z vesnice Bogomila v dnešní Makedonii na počátku desátého století. Jiná verze vzniku říká, že bogomilství má počátek v bulharském hlavním městě Preslav v roce 927 z podnětu Bojana, syna cara Simeona. Bojan své vzdělání získal na slavné univerzitě v Konstantinopoli, které vycházelo z učení sedmi zásad Herma Trismegista.

Doslovný význam slova „bogomil“ je „Bohem milovaný“; bogomilové byli velmi aktivní, s vyjímkou období těžké perzekuce, jako bratrstvo „pravých Křesťanů“ až téměř do roku 1450. Jsou blízce spřízněni s katáry, na které měli velký vliv a byli proto někdy nazýváni katáry z východu. Dostávalo se jim velké podpory od obyvatelstva pro pevné a nezkažené vystupování jejich parfaitů. Mocně působil jejich pokojný a skromný způsob života, jímž šli svou cestu spásy.

Mostar a okolí byly pro bogomily významným místem. To lze ještě vidět na nesčetných náhrobcích opatřených hlubokou symbolikou (tzv. „stećky“), které se v této oblasti stále hojně vyskytují.

[2] Otčenáš byl jedinou modlitbou, kterou bogomilové uznávali. Ostatní modlitby a zpěvy shledávali mnohomluvnými – mnogoglagolanja. Klíčová poučka učení bogomilů zní: „Pravá Kristova církev je v srdci člověka.“

Duchovní život v prvních staletích naší doby je zaměřen především na svět jasu, také nazývaný pleroma, kde světelný člověk začíná svůj vývoj. Současný člověk, jak nám rukopisy říkají, nosí jiskru tohoto původního světla pleromatu ve svém srdci. Tato jiskra je proto výchozím bodem iniciační stezky zpátky do pleromatu.

Během prvních století naší doby se kolem svobodného vyjádření učení světla vytvořilo dogma. Světlo svítilo v temnotách stále, ale stále více se stávalo vnitřně nesrozumitelným. A tak byly rané spisy přepsány, přepracovány a umístěny do kontextu historické události: spasitel bez vnitřní duchovní síly, existující vně nás samotných.

Bylo považováno za nemožné jít stezkou iniciace ze tmy zpátky ke světlu. S výjimkou skupin, jejichž smýšlení se lišilo od zavedeného pořádku.

Současní badatelé nám jasně ukazují, že mnoho mýtických obrazů se během prvních století naší doby ztratilo nebo bylo zapomenuto. Je možné transformovat mýtus v historickou postavu, což se stalo Ježíši. Kvůli zničení všech písemných pramenů byl mýtus Pistis Sofie kompletně zapomenut. Pistis Sofia je takříkajíc vypovězena do kolektivního nevědomí lidstva.

Dnes můžeme naštěstí znovu tyto staré písemnosti číst a studovat. Možná, že právě dnes můžeme starému mýtu Pistis Sofie porozumět lépe. Často je v rukopisech z Nag Hammádí popisována jako tvůrčí duchovní síla v pleromatu. Zde je nositelkou a strážkyní moudrosti pro světelného člověka.

Nicméně v určitou chvíli vytváří nové universum mimo zářící svět pleromatu. Zde se objevuje stín, a nakonec i temnota. Proto se život lidstva stal tím, čím je dnes.

Její obraz ve spisu kodex Askewianus, evangeliu Pistis Sofie, je reakcí na tento vývoj. Je to vyprávění o duši, která se osvobodí z pohnutek k životu v hmotném světě. Dochází zde k hlubokému pochopení, že tento svět je řízen vůlí, myslí a touhami nižšího instinktu. Ale Pistis Sofia zůstává nasměrována ke „světlu světel“. Osvobozuje se od temnoty, a nakonec se spojuje se spasitelem Ježíšem.

Na stezce Pistis Sofie si můžeme uvědomit možnosti, které v nás jsou. Je to jakási aktivace duchovní síly v nás, podle mýtické doporučené metody. Nejdůležitější věcí je začít žít se záměrem, který ospravedlňuje to, čeho už si jsme vědomi. Pokud nejste schopni přidržet se stanovených záměrů, můžete přivolat Pistis Sofii. To je ten zdroj moudrosti a důvěry v hlubinách vlastní bytosti. Protože Pistis znamená „víra“ a Sofia „moudrost srdce“.

Práce s dostupnými energiemi v každodenním životě ve 21. století je dynamickým procesem. Neustále zkoušíme své vědomí oproti realitě života v daném okamžiku. Zde se setkáváme s tím, co má prohloubit naše vědomí. Nejen skrze reflexi, ale i vlastním přístupem ke všemu s přijímajícím, moudrým a stále žasnoucím srdcem.

Životním postojem, jenž ospravedlňuje pravou přirozenost naší bytosti, je věřit, důvěřovat, objevovat, nechat se hluboce zasáhnout a žasnout. A stejně tak můžeme zapomínat, trpět, přijímat, znova nacházet, padat a znovu vstávat.

Naše vědomí se může vyvíjet až tam, kde všechny hranice mizí, žitím z věčného významu pleromatu, kde všeobjímající láska je pro existenci klíčová. Tudíž mýtus nezůstává pouhým mýtem, ale stává se aktivní duchovní silou v nás. To nám dává inspiraci, radost a důvěru v náš vnitřní zdroj života.

Pistis Sofia znovu ožívá v současnosti 21. století.

Odkazy

Kodex Askewianus obsahuje koptský překlad spisu Gnostická Pistis Sofia

Pistis Sophia; A Gnostic miscellany: being the most parts extracts from the Books of the Saviour, to which are added excerpts from a cognate literature; do angličtiny přeložil G. R. S. Mead, London, J. M. Watkins, 1921